honsko

Jedinečný zážitek. Už od začátku, kdy nás Carax s bratry Maelovými hrajícími v podstatě sami sebe uvádí do filmu a zpěvem promlouvají přímo k nám ve scéně, která je nakonec asi nejpřímějším muzikálovým číslem filmu – v jednom záběru hlavní herecká trojice za zpěvu kráčí po chodníku, zatímco jim členové štábu nonšalantně podávají části kostýmů – je jasné, že můžeme očekávat film, kde čtvrtá zeď bude většinou neexistující. Často jsem byl zajedno s jeho ironickou "anti-muzikálností", ale chvílemi jsem měl pocit, že Carax nedokázal úplně udržet tón pohromadě a utekl mu tam, kde bychom film měli brát vážně jako muzikál, ale sledujeme postavy vylévat své pocity, záměrně ochuzeni o vizuální hrátky, které bychom od tohoto žánru čekali. Právě v tom se nejvíce projeví kolísavé tempo, v čemž vidím hlavní problém filmu. Jeho prostřední pasáží, kde by měl příběh dramaticky vrcholit, jsem se ztěžka prokousával. To ale neznamená, že film není vizuálně podmanivý. Je barevně pestrý se zajímavými přechody, hypnotickými pohyby kamery s krásnými kompozicemi a dlouhými záběry, které nepopiratelně vyžadovali přesnost a dokonalé načasování. Hudba samotná je ta nit, protkaná celým filmem, které se vše ostatní drží a je to jediné, proč pro mě přes všechno to divno nakonec emocionálně fungoval. Je fantastická. Annette opravdu skrývá chvíle filmové magie, která se jen tak nevidí. Je ale škoda, že jsou rozesety mezi chvílemi netrpělivého kontrolování mých hodinek. Je tam krásný, devadesáti minutový zábavný ne-muzikál, pohřbený pod Caraxovými úmysly, které jsou mi po zhlédnutí upřímě neznámé. Nicméně Annette pro mě jako celek vyčnívá a dny po zhlédnutí na ní nemůžu přestat myslet, což je víc, než bych mohl říct o několika, celkově i lepších, filmech letošního roku.

Film svým plochým vizuálem a zběsilým střihem neschopný vtáhnout a vytvořit uvěřitelný svět, ke sblížení s jeho postavami dramaturgicky nesoustředěný, který většinu času neví, co chce sdělovat nebo to sděluje nekompetentně, na což doplácí, když v závěrečné třetině očekává emocionální zapojení a katarzi, která se s odbytými postavami nedostavuje a jeho násilí je tak prázdné a směšné. Slouží ale jako dobrý příklad filmu, který lidé přijmou, přestože se první polovinu „nic neděje“, pokud na konci dostanou očekávané násilí, přičemž zapomínají, že účelem první poloviny je vytvoření základu k tomu, aby ta druhá fungovala. Stejně jako příklad filmu, který láká náročnější hororové diváky na pomalejší tempo a fakt, že nespoléhá na lekačky, zatímco nedokáže tento prostor patřičně využít. Vyloženě špatná režie zamrzí o to víc, že film redukuje na horor, který chce především šokovat, přestože by si námět říkal o mnohem víc.

SPOILERY! Pokud je původní předloha vyzněním stejná, jako film, jedná se o čisté vykořistění rodinných útrap a neštěstí skutečných lidí, ještě hůře, vlastní rodiny, k vytvoření báchorky o tom, jak je právě rodina důležitá. Její autor J. D. Vance, a hlavní postava filmu zároveň, je vyobrazen, jako kluk z chudé rodiny, který vyrůstal bez otcovské figury a s drogově závislou, hraničně násilnickou matkou, jehož nejzávažnější problém ve vyspělé společnosti je, že neví, jakou vidličku při luxusní večeři použít. Naše hlavní postava je tedy ničím nezkažené a neposkvrněné neviňátko bez jediné vady, stejně, jako jeho manželka, která ve světě filmu vlastní život nevede a je zde pouze jako podpora svého muže, pro kterého by se třeba přetrhla. Sebestřednosti, jakou hlavní postava vyznívá, nepomáhá, že je jedinou postavou, která si za film projde (přestože nuceným) vývojem. Tomu alespoň ve druhé půli filmu napomáhá jeho babička, avšak postava jeho matky zůstává po celé dvě hodiny beze změny a slouží pouze jako přítěž hlavní postavy a prostředek k tomu, aby film mohl ukázat, jaký hrdina je. Problém je v tom, že film si dává za úkol právě ukázat, že i někdo s takovou minulostí si může splnit americký sen, a dělá tak bez jakékoliv režijní jemnosti a scenáristického uvědomění. Například čtyři roky starý Moonlight, přestože jeho scénář obsahoval i další faktory, byl v tomto ohledu nesrovnatelně vyspělejší a představoval režijní směr, kterým se měl zpoza kamery vydat i Ron Howard. Scénář Americké elegie totiž nemá daleko ke cvičení na filmové škole, které i přes charakter dramatu právě nad psychologii postav a jejich uvěřitelnost staví témata, kterými se chce ohánět – pokud tě bude parta starších šikanovat, žádný strach, auto s celou rodinou už je na cestě, protože rodina drží pohromadě. Pokud při šťastné chvilce s matkou uděláš v obchodě nepořádek, můžeš se navážet do místního prodavače, který chce mít v obchodě uklizeno, protože jste rodina a na nikom jiném nezáleží. Pokud je problém s přijetím tvé matky do nemocnice, stačí vedoucí prokázat, že jde o tvou rodinu, a jak moc ti na ní záleží, protože pak je možné všechno. Film si dá záležet, aby ukázal, v jak nesnadné finanční situaci se náš hlavní hrdina nachází, kdy ke studiu na univerzitě má tři různé práce, aby se uživil. Když ale zaplatí v řádech tisíců dolarů za nemocniční pobyt své matky, která opět spadla do drogové závislosti, po hřejivé konverzaci přijme, že se rozhodla se závislostí vypořádat sama, a o utracených penězích už neuslyšíme. A to je jen zlomek scén, jejichž vyznění, vzhledem k příběhu, jaký film vypráví považuji za neodpustitelné a manipulativní. Což mě přivádí k hudbě, kterou jako takovou pokládám za jeden z kladů filmu, avšak její použití se nedá nazvat jinak, než právě manipulativní, a to přisuzuji hlavně režisérovi, který se onou hudbou snaží maskovat plochost a povrchnost postav a jejich interakcí. Jedinou skutečnou kvalitou filmu tak zůstávají herecké výkony Amy Adams a Glenn Close, které svým postavám vdechly život, až jsem měl chvílemi pocit, že sleduji upřímný film.