Lenina666

🎵💉🎧

J.T.

Fuck....

:O

:D

............

Dexter: Moje sestra se tváří tak, aby svět neviděl, jak je zranitelná... Já se tvářím tak, aby svět neviděl, jak jsem nezranitelný...

Dexter: V životě nejsou žádná tajemství... jen skryté pravdy.

Dexter: Tajná chata uprostřed bažin. Co víc by si znovu odhodlaný sériový vrah mohl přát?

Harry: Co je pravidlo číslo jedna?
Dexter: Nebýt chycen.
Harry: A na co jsou všechna ta další pravidla?
Dexter: Abych se nenechal chytit.

Dexter: Proč mě nenecháš dělat moji práci? Proč jsi musel všechno zničit?
seržant Doakes: Ty jsi vrah. Já vrahy chytám.
Dexter: To já taky. Teď jsem chytil tebe.
seržant Doakes: Já nejsem vrah...
Dexter: Jsi. Proto jsi vždycky věděl, co jsem zač. Proto máš v práci víc zastřelení než kdokoliv jiný.

Dexter: Nemůžeš hrát na moje city. Já totiž žádné nemám.

Lila: Nedělej to!
Dexter: Říkalas mi, abych přijal to, kdo jsem. A důvěřoval té jediné věci, kterou umím s naprostou jistotou. (probodne ji) Děkuju.

Debra: Jestli nás táta něco učil, byl to význam lidského života.
Dexter: (pro sebe) Jo, ale myslím, že jsme měli oba jiné domácí úkoly.

Masuka: Potřebuju co nejvíc štěstí. Dal jsem si sem i krucifix.
Dexter: Protože přinesl štěstí Ježíšovi?

Dexter: Řešení problému mi nikdy moc nešlo. Ne bez nože a několika rolí plastické fólie.

(Dexter se probere přivázaný na stole.)
Dexter: (myšlenky) Tak známá situace. Z tak neznámé perspektivy. Takže Ramon nebyl jediný, kdo mě sledoval. Nakonec jsem Miguela podcenil. Teď bych se měl začít bát.

(Dexter chodí po domě a zakopává o hračky svého syna.)
Dexter: Je strašné klišé, když jsou serioví vrazi popisováni jako tiší introverti. Takoví samotáři... Ale tohle klišé bylo vymyšleno z dobrého důvodu.

Dexter: Vidíš? Nemám co skrývat! (v mysli) Krom stříkaček, skalpelů a pilky pod přepážkou tam dole.

(Batista ukazuje Dexterovi ozdobnou sponu do vlasů.)
Angel Batista: Podívej. Co tomu říkáš? Máme výročí a důležitý. Pro Ninu to nejlepší.
Dexter: OX?
Angel Batista: Ne. Kurva, co je to s tebou? To je X a O.
Dexter: Piškvorky?
Angel Batista: Ne, jako pusa a objetí. Diamantem vykládaná pusa a objetí z bílého zlata.
Dexter: Hm, jinak by to vypadalo, že jí na hlavě někdo hraje piškvorky.

Dexter: (myšlenky) Narozeniny nechápu. Ty oslavy, písničky. Slavení prostého faktu, že někdo přežil další rok. To mi přijde nucené.

Nathan: Myslete si co chcete, ale já mám taky superschopnost. Jen zatím nevím jakou.

Alisha: Možná jsi jen superdebil.

Nathan: Máma otevřela dveře a udělala: Ááááá! Tak jí říkám "Jsem nesmrtelnej". Pak omdlela ksichtem přímo na rádio. Všude po zemi byla krev a zuby.

Kelly: Je v pořádku?

Nathan: Jo, je v pohodě. Je v pohodě. Teda až na ten ksicht...

Nathan: (k příteli jeho matky) Jestli jí ublížíš, vezmu tě k veterináři a nechám tě utratit.

(vedoucí Sally se baví s Curtisem o veřejných pracích)

Sally: Myslíš si, že ti to přineslo nějaké ponaučení?

Curtis: Jo. Nenech se chytit.

(Nathan hodí na Sallyino auto cihlu a rozbije přední sklo)

Sally: Co je to s tebou? Jsi mentálně zaostalej?

Nathan: Kdybych byl mentálně zaostalej, tak bych se netrefil.

(Nathan ostatním sděluje, že se ho někdo pokusil zabít)

Curtis: Kdo to byl?

Nathan: Co já vím. Měl jsem napilno, když se mě brutáně snažil umlátit k smrti. To není zrovna příjemná smrt.

Kelly: Proč sedíš na vozíčku?

Nathan: Kvůli tý bouřce. Ta divná bolest se mi z prdele rozšířila do těla a teďˇ nedokážu hejbat nohama.

Nathanův otec: Nejsme zase tak jiný.

Nathan: My jsme naprosto odlišní. Já jsem vznosně vysokej a ty seš úchylně malej.

Nathanův otec: Kde se to v tobě bere?

Nathan: Nevím, prostě mě to napadne, mám talent.

Curtis: Celejch šest tejdnů jen tak sedítě na prdeli a pak nás prodáte?

Probační: Jo už to tak vypadá. Není to švanda?

Kelly: Vždyť jste náš probační, máte nás vychovávat.

Probační: Vy to určitě zvládnete.

Alisha: Vám je to u prdele!

Probační: Trefný.

dívka: Myslím, že rodím dalšího, asi mám 2.

Nathan: Co? Svatá panno Maruško.

dívka: Co je?

Nathan: Asi porodíš vetřelce.

dívka: Vytáhni ho ven!

(Nathan vytáhne placentu, hodí jí na zem a začne po ní šlapat.)

Kelly: To je placenta ty vole, debile!

"Mad Rhona" :D

Další hororová série se skvělým zakončením.

"patolog: Smrt nezná náhody. Ani shody okolností. Ani smůlu. A ani záchranu. Musíte pochopit, že my všichni jsme jak myš, kterou kočka drží za ocas. Každý krok, který učiníme, ať už obyčejný nebo významný, jestli zastavíme na červenou nebo pojedeme dál, s kým se budeme milovat nebo kdo se s námi milovat nechce, jakými letadly poletíme nebo z nich vystoupíme, je součástí sadistického plánu smrti, který končí až hrobem."

"Ian McKinley: OK. Ještě jednou si proberme to, co mi vy dva tvrdíte. Dobře, tak ať je to tak, jak říkáte, že smrt má svůj plán a ten se dal teď do pohybu. Takže, vezměme Newtonův třetí pohybový zákon, a ten, jen tak hádam, by měl platit i pro Smrt, pokud ona operuje na našem světě. Podle Newtonova zákona každá akce má svou opačnou, stejně velkou reakci. Takže to znamená, že pokud Smrt udělala svou akci, tak můžeme i my. Co kdyby naše akce způsobila opačnou reakci, která by zmařila úmysly Smrti.
Kevin Fischer: Seš kretén, ale pokračuj."  :D

Top filmová série.

"John K.: Představte si, že vám někdo řekne, že umíráte. Představte si to! Cítíte tu tíhu? To, že vám ubíhá čas. Ve zlomku vteřiny je váš život v troskách. Všechno vnímáte jinak. Všechno si vychutnáváte. Sklenici vody, procházku v parku..."

"Jigsaw: Myslíte si, že jen živí vás můžou soudit, protože mrtví si nedělají nároky na vaši duši. Možná se ale mýlíte."

Salvator Rosa

PSY

Leonardo DiCaprio si zahraje amerického sériového vraha - http://www.csfd.cz/film/292205-devil-in-the-white-city-the/zajimavosti/?type=film

Adaptace románu The Devil in the White City (aka Ďábel v bílém městě) od Erika Larsona.

Vystudovaný lékař Dr. Henry Howard Holmes (1861 – 1896) byl ukázkovým příkladem psychopata. Už jako malé dítě zabíjel a mučil zvířata a zkoumal jejich anatomii. Posedlost smrtí a touha po krvi jej přivedla ke studiu lékařství, na které si přivydělával pojistnými podvody. Na fakultě, kde studoval, kvůli tomu potají kradl mrtvoly.

V roce 1886 se přestěhoval do Chicaga a začal se živit jako lékárník. Od bohaté vdovy Holdenové si koupil lékárnu jen pár měsíců po smrti jejího manžela. Paní Holdenová záhy na to záhadně zmizela a je možné, že ji Holmes zabil. Naproti lékárně si koupil velký pozemek a začal na něm stavět svůj hotel. Nejšílenější stavbu v historii lidstva, kde hodlal ukájet své zvrhlé vražedné choutky. Bylo v ní mnoho skrytých schodišť, tajných i padacích dveří, falešných zdí, nejrůznějších průchodů a slepých chodeb. Pod podlahami pokojů se skrývaly temné kobky bez oken, jejichž zdi pokrýval azbest. Do některých místností vedlo plynové potrubí určené k udušení hostů.

To nejhorší se ovšem nacházelo ve sklepení – pitevní stůl s naleštěnými chirurgickými nástroji a poblíž skřipec k mučení obětí. Dvě obrovské pece sloužily na spalování mrtvých těl, do jam s kyselinou házel Holmes většinou jejich kosti.

Žádný z dělníků, který bizarní hotel stavěl, nepracoval déle než týden. Holmes je průběžně vyhazoval a možná i rovnou vraždil. Podobně se zbavoval i zaměstnankyň hotelu, s nimiž vždy uzavíral životní pojistku.. Nikdo neměl znát přesné rozvržení jeho hotelu. Třípodlažní World´s Fair Hotel byla otevřen v roce 1892, a protože stál v blízkosti výstaviště, ubytovávalo se v něm mnoho turistů, hlavně svobodných žen, které přijížděly v roce 1893 do Chicaga navštívit Světovou výstavu. Během ní pak záhadně mizely.

Holmes se do jejich pokoje dostal skrz tajné dveře a ženu tak vyděsil, že vyběhla z místnosti a zděšena pobíhala v bludišti slepých chodeb, s vrahem za svými zády. Když konečně našla průchozí dveře, zjistila, že se ocitla v temné, zvukotěsné kobce bez oken.

Ať už své oběti Holmes mučil hladem, bodal, škrtil, dusil, trávil jedy, natahoval na skřipec či svlékal z kůže, všechny skončily na stejném místě – putovali tajnou skluzavkou do pitevny, kde je Holmes náruživě pitval. Důkladně vypreparované kosti a kostry pak prodával lékařským školám, které nijak nepátraly po tom, kde k nim přišel. Na Holmesovo vraždění se přišlo, až když byl usvědčen z dalšího pojistného podvodu. Přiznal se k 27 vraždám žen, ale odhaduje se, že jich měl na svědomí více než 200. „Narodil jsem s ďáblem uvnitř. Narodil jsem se s ďáblem, který stál jako můj sponzor za postelí, kde jsem přišel na svět, a od té doby byl se mnou," řekl u soudu, který ho odsoudil k trestu smrti oběšením.

Na oprátce se zhoupl v roce 1896, když mu bylo 35 let. Vaz se mu po pádu nezlomil, takže umíral stejným způsobem, jako mučil své oběti – pomalu a bolestivě. Nedal si však pokoj ani po smrti. Nejméně deset osob, které měli co do činění s jeho uvězněním (soudce, svědci, dozorce a další) zemřelo za nevyjasněných okolností krátce po jeho popravě. Navíc poslední správce hotelu spáchal sebevraždu – tvrdilo se, že jej pronásledovaly duše obětí. Vražedný zámek pak vyhořel.

"Líbí se mi zabíjení lidí, protože to je velká zábava. Je to mnohem zábavnější, než zabíjet zvířata v lese, protože člověk je nejnebezpečnější zvíře ze všech. "

Fakt, že experimenty tohoto „doktora" přezdívaného „bílý anděl smrti" mnohanásobně překročily naplnění všech myslitelných zločinů proti lidskosti, je dostatečně znám. Stejně jako fakt, že Josef Mengele byl zodpovědný za smrt více než 400 tisíc lidí. Ovšem o povaze a průběhu těchto pokusů, které podle jejich pachatele měly lékařský charakter, se již mluví méně. Z pochopitelných důvodů. Jsou natolik zrůdné, že vysoce převyšují i fantazii hororových příběhů. Zrůdnější jsou o to, že se nejedná o smyšlenky, ale krutou realitu.

„Stále před sebou vidím to malé dítě, které běží důvěřivě do plynové komory oklamáno Mengeleho slibem, že tam dostane trochu kávy. Stále vidím tančit Cikány krátce před hromadným masakrem. A slyším mučené spoluvězně, jak prosí, aby je zastřelili a zkrátili tak jejich nesnesitelné utrpení." (Énrique Przewoznik)

Josef Mengele nechal vybudovat speciální patologickou laboratoř v krematoriu č. 2 v Birkenau. Zde se prováděly pitvy lidí čerstvě otrávených plynem. Laboratoř s červenou betonovou podlahou byla vybavena nejmodernějším zařízením. Dominantu tvořil velký pitevní stůl z leštěného mramoru s několika výlevkami. Zde Mengele prováděl svůj "výzkum", aby odkryl tajemství zdokonalení "árijské rasy". Mengele shromáždil tisíce dvojčat.

Své pokusy Mengele odstartoval tím, že se snažil změnit pigmentaci očí vstřikováním různých barviv. Na tento experiment použil třicet šest dětí. Výsledkem byly však pouze bolestivé infekce a někdy dokonce i slepota. Po testech, když už mu děti nebyly k ničemu, poslal je bez milosti do plynové komory.

Dvojčata byla určena pro fázi in vivo, což zahrnovalo provádění experimentů na dětech zaživa. Během nich docházelo k naprosto zbytečným amputacím, punkcím, nebo například oboum z dvojčat píchl injekci s tyfem, aby zkoumal, jak které dvojče reaguje. Podle západoněmeckého obžalovacího spisu jsou tato zjištění po lékařské stránce nulová.Děti byli pořezaní.Jedno dítě s hrbem přišili zády k druhému dítěti a k sobě sešité měli i hřbety rukou. Byl cítit odporný zápach gangrémy. Jejich rány byly špinavé a děti každou noc plakaly. (Věra Alexanderová)

Velmi krutého jednání se Mengele dopustil s těhotnou Ruth Eliasovou, kterou sice nechal porodit dítě, ale měl s ní vlastní plány. Choval se k ní vlídně, ona sama jej popsala jako atraktivního a zdvořilého muže. Avšak tento atraktivní a zdvořilý muž jí hned po porodu nechal obvázat prsa, aby nesměla dítě kojit. Prohlásil, že je to pokus, jak dlouho vydrží novorozenec bez jídla. Ruth dostala mléčnou horečku, točila se jí hlava a otékala. Dítě plakalo a křičelo, až modralo. Marně. Nakonec už jen chroptělo. Lékařka Maca Steinbergová se na hrůzný experiment už nemohla dívat. Přinesla Ruth injekční stříkačku s morfiem: "Jsi mladá, Ruth. Musíš žít. A tvoje dítě už není životaschopné. Za několik hodin zemře. Složila jsem Hippokratovu přísahu a musím chránit lidský život. Nesmím zabíjet. Musíš to udělat ty." Zoufalá Ruth to udělala.

Prováděl nejsložitější operace bez jakéhokoli umrtvení. Vyjímal lidem z těla různé orgány, měnil jejich podobu. Většina z nich umírala v nepředstavitelných bolestech. Těhotným ženám uměle urychloval porod bez ohledu na to, v kterém měsíci těhotenství byly: téměř všechny umíraly spolu se svými dětmi pod Mengeleho rukama.

"Řezal mě bez narkózy. Netušil jsem, co se mnou dělá, ale cítil jsem strašlivou bolest. Pak jsem viděl, jak drží v rukou mou ledvinu... Modlil jsem se, abych zemřel. Netušil jsem, že to přežiju," (Jicchak Ganon)

Mezi Mengeleho další experimenty patří ponořování lidí do kotlů s vařící vodou, aby viděl jak velkou teplotu může lidské tělo vydržet před smrtí.

Během dalších pokusů používal rentgenové záření pro pokusy se sterilizací žen, nebo elektrického proudu jako testu odolnosti. Mengele se rovněž snažil najít způsob, jak měřit snášení bolesti. Jeho dětští „pacienti", které rovněř často nazýval „svými morčátky" tak byli například po celé dny izolovány v malých komůrkách, nebo celé dny zavřené ve tmě, dostávaly různé drogy a musely se podrobovat prováděným operacím hlavy, míchy a nervů. Smutné na tom je, že v těchto i dalších případech však nešlo „pouze" o zvrhlé snahy či perverzní sebeuspokojení šíleného pána nad životem a smrtí, ale o civilně, stejně jako vědecky se tvářící mašinérii.

Když například přijely do Osvětimi tisíce Cikánů z Československa, Rumunska a Bulharska, dovolil jim, aby žili několik dní v relativním klidu v rodinném kruhu. Pak jim zorganizoval velkou „oslavu" pod širým nebem. Celé hodiny pozoroval, jak tito muži a ženy zpívají a tančí při světle táborových ohňů. Bylo to neskutečné, fantasmagorické: nepřirozené veselí za ostnatými dráty koncentračního tábora. Mengele to pozoroval chladným, soustředěným zrakem. Nutil vězně, aby tančili bez přestání až do svítání, a pak řekl: „Cikáni si teď zaslouží důkladnou sprchu." Někteří tuto lest prohlédli a prosili ho o milost s poukazem na to, že se narodili v Německu. Ti museli vystoupit z řady a střelbou a rozzuřenými psy byli zahnáni do kremačních pecí, kde byli upáleni zaživa. Ostatních osm tisíc Cikánů zemřelo onoho rána v plynové komoře.

Nacistické pokusy na živých obětech jsou jednou z temných kapitol druhé světové války. Josef Mengele v ní zastává čestné místo, které je bohužel poznamenáno faktem, že tento válečný zločinec, nikdy nebyl potrestán.