Desmond04

Pro mě osobně jedno z největších překvapení... Stylovější než Bitva u Thermopyl, stejně tak i epičtější a zábavnější. Gerald Butler je sice jen jeden, ale narozdíl tady od kolegů níže, ve mě Stapleton nezanechal negativní stopu a jeho výkon bych hodnotil jako zdařilý. Hlavní držák celého eposu je ale někde jinde. A to samozřejmě u Evy Green, která 100 minut na plátně doslova září. "Její" Artémisii bych nechtěl potkat, ani za nic na světě a zároven bych za její společnost platil zlatem.

Oproti prvnímu dílu ménně rozpaků a více akce. Nemůžu říct, že by to byl krok zpátky, ale někdy bylo té akčnostni až příliš. Nejvíce jsem vítal větší prostor elfů. Legolas byl prostě vždycky cool! Teď v tom není sám a vydatně mu pomáhají jeho povedený tatík a femme fatale. Další pro mě sympatickou postavou je Bard, který do Hobita konečně vkládá onen faktor člověk, který v LOTRovi zastával Aragorn. Luke Evans se pro tuto roli hodí a v Hobitovi doslova září, jsem zvědavý jak se jeho postava projeví ve finálním díle. btw. Knihu jsem nečetl. Musím samozřejmě ještě zmínit "hlavního hrdinu" draka Šmaka. Ten je nadabovaný Benedictem Cumberbatchem skutečně fenomenálně, atmosféra na vás z jeho hlasu jen dýchá. Před Bitvou pěti armád mám plno otázek a doufám, že mi aspoň na některé z nich Peter Jackson odpoví.

Dva roky trvalo, než jsem sebral odvahu a stiskl u Hobita tlačítko Play. Tak kde začít... Lidi kolem mě dlouho úspěšně odrazovali. Prý je Hobit v porovnání s mistrovským, a pro mě srdečním, Pánem Prstenů jen slabým odvarem. Po zhlédnutí mohu s klidným srdcem říct, že neměli pravdu a já jsem z Hobita odvařený jak už dlouho z ničeho. Úvodní sekvence seznamování Bilba s trpaslíky byla dokonce příjemnější a i vtipnější než zdlouhavý úvod Společenstva Prstenu v Kraji. V porovnání s mými ostatními známými jsem nenašel za celou dobu sledování filmu chvilku, kdy by jsem se nudil. Pokud bych měl z celého filmu vyzdvihnout jednu scénu, která se mi navždy zapíše do paměti, vybral bych okamžik, kdy se na plátně objevili Glum a započal konverzaci s Bilbem. To byla tak neskutečně stylová scéna, že jsem celých přibližně 20 minut seděl v koutu netknut s blaženým úsměvem na tváři. Pro mě osobně nejlepší filmová scéna roku. Suma sumárum, Hobit:Neočekáváná cesta mě uhranul tak, že pět minut po konci jsem si ihned pustil Šmakovu dračí poušť.

Jakožto člověk nepolíbený tvorbou Quentina Tarantina(kromě PulpFiction) se vlastně ani nevěděl co mám od Nespoutaného Djanga čekat. Masivní mediální kampaň mě nakonec donutila si s dvouletém zpoždění tento moderní western zkouknout. A mohu s potěšením oznámit, že jsem se celou dobu dobře bavil. Od úvodu, až do úplného závěru, který byl na moje poměry trošililililinečko přepálený, i když ono to bylo asi ...asi určitě hlavním Tarantinovým záměrem.

Tak tento německý počin mě příjemně překvapil. Určitě se nejedná o komedii, u kterých byste každých pět minut vybuchovali smíchy, ale každý, kdo hledá pro nedělní podvečer vypnutí a odreagování by měl být s Fakjů pane učiteli spokojen. Pojetí filmu nepůsobilo trapně, za což může určitě i hlavní postava Zeki Müller v podání Elyas M´Bareka, který předvedl hodně povedený výkon. Koneckonců mě ani moc nevadilo sladké ukončení.

Úvod filmu bych klidně ohodnotil pěti hvězdami. Příjemné vtáhnutí do děje, žádné nudné dialogy či zbytečné vysvětlování. Celkově se dá první devadesátiminutovka ohodnotit více než kladně. Paralela s Hunger Games byla příjemná, postavy také sympatické. Škoda že to vše trvalo jen do té doby, než se film zvrhl v akční řežbu. Škoda, že to nebylo pojato poněkuď odlišně, ale čtyři hvězdy ode mě Divergent s odřenýma ušima získá

Po Hotelu Rwanda druhý snímek se kterým jsem měl tu čest, co pojednává o občanské válce..tedy spíše genocidě ve Rwandě. Toté téma mě tak chytlo, že plánuji ještě Shooting Dogs, Sometimes in April a závěrem hodlám na toto téma napsat i seminární práci. Strašně mě láká rozvinout tady základní otázku ohledně Rwandy, ale jsme zde kvůli filmu a ne kvůli skutečným reáliím. Asi si přečtu samotnou knihu Romea Dallaira, podle které je toto dílo zfilmováno, abych zjistil, jak blízko to je pravdě. Ale musim poznamenat, že bohužel je o tak pravdivé jak jen může. Narozdíl od Hotelu Rwanda, se blíže seznamuje s pohledem mírových jednotek OSN, které postupem slábnou a slábnou až se nich stane jen hrstka výjimečných. Roy Dupuis se s těžkou rolí vypořádal skvěle a když v jeho očích vidíte tu bezbrannost a a lítost, skutečně mu věříte. Byl jsem plný nenávisti, smutku, nenávisti, smutku a zase nenávisti... Skvěle natočený film o jedný z největších hrůz konce 20.století. Nemůžu film hodnotit po profesionální stránce více do hloubky, maximálně můžu říct, že na autentičnosti snímku přidal i fakt, že se natáčelo v lokalitách, ve kterých se tato zvěrstva ve skutečnosti stala a předvádění se Hutuuvských bojovníků, mám na mysli jejich skákání, přejíždění mačetami o silnice a provokace, až z toho běhal mráz po zádech. Byl bych neskutečně šťastněn, kdyby tento film vůbec nemusel vzniknout...

Čekal jsem trapnou komedii s kyselým úsměvem, to vám řeknu na rovinu. A ono ejhle... od začátku jsem se bavil, tak jak dlouho předtím ne. Příjemný nenucený humor na volné notě to diktoval celou dobu. Velkou roli v tom hrají i dvě hlavní postavy tedy samotný Tucker a Dale, které jsou povedeně napsané a ještě lépe zahrané. Takto skvělé herecké výkony jsem od podobného žánru rozhodně nečekal. Nebýt překombinovaného závěru ala TwoFace s motorovkou, nebylo by o pětihvězdičkovém ohodnocení pochyb. Stačí mě jen si vzpomenout na šipku do drtiče pařezů, na nevinné debaty Tucker a Dalea na téma sebevražedných studentů, nebo setkání s policistou tváří v tvář, zatímco oba mistři drží v rukou osaměle odříznuté dolní končetiny :D

Asi je chyba u mě, ale Donnie Darko mě vůbec neoslovil. Ani jako celek, ani jako postava. Jake aka Donnie moc sympatií neposbíral, ano jasně byla to součást scénaře, ale jeho chování se mě zdálo strašně přehnané. Celý snímek ve mě vyvolával svým pochmurným stylem depresi a to nemyslím jako kompliment (jako třeba u Klubu Rváčů). Celou dobu jsem čekal na nějáký záchvat geniality nebo něco, co mě přesvědči o tom, že si to zaslouží 85%, ale prostě ne, ne, ne. Nabízí se mi teda možnost porovnat s žánrově podobným Butterfly Effectem, který Donnieho v mých očích válcuje na plnou čáru. Možná je to tím, že jsou "motýlcí" více přístopnější pro řadového diváky a ne pro surrealisticky založené masochisty jak v případě rodiny Darkových. Závěrečné vysvětlení: jedna hvězda za skvělý soundtrack a jedna hvězda závěrečné rozuzlení se strašidelným Buggsem Frankem.

Komedie z farmaceutického průmyslu? Ne to asi nebude můj šálek kávy, prvních 20 minut to k tomu nasvědčovalo. Po nezáživném začátku ale vstoupila na scénu Anne Hathaway a nudné vody víc než rozbouřila. Často mě její chování štvalo, to uznávám, ale kdo by se tak nechoval, kdyby mu byl diagnostikován Parkinson. Většinou se mi stává, že čím dál víc se prohlubuje ve filmu romantiku, tím více se mi chce spát. Tady ne, vztah mezi Jamiem a Maggie se stupňuje a s tím stejně stoupá i kvalita snímku. Musim však poznamenat že Love and Other Drugs bych spíše uložil do škatulky dramatu než komedie, vtipné scény nezaujmou tak jako ty dramatické. Pro všechny bych jmenoval bez okolků vedený rozhovor Jamieho s manželem ženy, která trpí 40let stejnou chorobou jak Maggie. Palec hore.