decouble

Chometova poetičnost spočívala doposud z velký části v animované stránce jeho filmů. V hraném filmu (byť se zřetelnými náznaky z pole animovaného filmu) je to trochu křečovitý plácání a ještě navíc s banálním sluníčkovým poselstvím pro náctileté. 5/10

Když mě nebaví, jak se v Goonies všechno (až na prvotní rozhodnutí pustit se vstříc dobrodružství) děje jakoby náhodou. Každý další krok hlavních hrdinů je posouván tím, že někdo někam šlápne a něco se otevře či propadne. Takže pátrání po pokladu postupuje lineárně bez opravdového napětí. To se nedaří přivodit ani trojici (spíš trapně) komických figurek záporáků, kteří jsou zároveň (minimálně) dvojnásobní vrazi (WTF?), ale taky neskuteční diletanti, co si neumí poradit s bandou děcek... Jasně, v podstatě je to celý nadsazený jako v nějakým animáku, ale zároveň to postrádá ty prvky, který takovej animák činí zábavný (např. tu není žádná rivalita mezi chytrou figurkou jako Bugs Bunny a hloupou figurkou jako Kačer Duffy, protože všichni jsou tu pitomci; taky tu chybí fyzický gagy, se kterýma se výborně pracovalo třeba v Sám Doma).

O tom, v čem je vyprávění Chlapectví unikátní už bylo asi napsáno hodně. Ten film je ale rovněž zajímavej v tom, jak v něm probleskují některý aspekty americký národní povahy. Nejlépe se to asi dá pozorovat na postavě matky (a jejích partnerů), která se v průběhu života několikrát stěhuje z místa na místo a každou chvíli bojuje se zaplacením běžných účtů. Její manželé se staví do role dominantních vládců domu, ale těžko snáší stres spojený s tím, že na jejich bedrech dlí zodpovědnost za uživení rodiny. Respektive v sobě tenhle mýtus přiživují ("Já jsem pánem domu") a svoji frustraci pak často ventilují skrze alkoholismus a spontánní výbuchy verbální agrese. Je to jen několik scén, ale když je člověk obeznámen s mýty americké společnosti, lze si toho všimnout.

William Peterson je charismatický herec a do téhle role se hodí víc než Edward Norton, ale samotné detektivní pátraní a (hlavně) odkrývání vrahovy identity působí jako nahodilý proces (např. závěrečné odhalení) oproti tomu, s jakou pečlivostí jsou zde komponované jednotlivé záběry. Dívat se na to tak dá ale i jako na sondu do zvuků 80. let, protože ten nadupanej synťákovej soundtrack frčí skoro po celou dobu filmu.

Po lacině mystické expozici následuje hodinová smršť těch nejzábavnějších a nejpřestřelenějších dialogů všech dob.

Problém (třetích) Expendables spočívá v tom, že stojí přesně na pomezí lacinýho akčního béčka a vysoko-rozpočtovýho blockbusteru. Je to pitomý jako každý jiný béčko (další šablonovitý příběh, o tom jak ti správní chlápci jdou někoho pomstít nebo zachránit do nějaký fiktivní zemičky), ale zároveň se to místy tváří až nehorázně vážně (Stalloneho konstantě zarputilý výraz, pop-rocková písnička podbarvující krátkou montáží opuštěných hrdinů, která snad má vyvolávat nějaké emoce?). Solidní řemeslná stránka, ale zabraňuje tomu, aby to bylo opravdu vtipný anebo alespoň komický, a tak je to pouze smutně směšný, a tak trochu nudný - víme přece, že nikdo z hlavních hrdinů neumře, a tak nefunguje žádná hra s napětím. Je to dočista matoucí, jakoby snad Stallone po vtipném druhém dílu (pohybujícím se na hraně parodie) chtěl, abychom ho zase brali úplně seriozně. To prostě nejde. A jeden Banderas jaro nedělá.

Těžce černohumernej návod pro přisposránky, který si chtěj udělat doma pořádek... Ten úhel pohledu vyprávění skrze pasivní a manipulovanou postavu je vynikající, závěrečný twisty překvapující, hlavní herecký trio výborný... Jestli si někdo stěžoval na nic nedělajícího hrdinu ve "12 let v řetězech", ať se podívá na tohle.

Asylum jak se patří, se všemi svými trademarky. Digitální triky šestiletýho dítěte, opakování záběrů a časoprostorová diskontinuita (i když oproti Sharknadu je to decentní), absolutní ztráta logickýho uvažování hlavních postav (když je to venku nebezpečný, je potřeba tam na chvíli vyběhnout a do úkrytu se vrátit, až když se situace uklidní)... Krom toho nyní Asylum přichází s důrazem na hereckou expresivitu, snad i desetinu filmu tvoří polodetaily přemýšlivých obličejů, které si sem tam neverbálně vyměňují důležitá sdělení. Dean Cain pak většinu svojí role odehraje v sedě s výrazem zaražených prdů (tlačí knipl)... Odvážným krokem se stává překvapivé narušení tradičních modelů vyprávění, na konci filmu se totiž neutvoří žádný z očekávaných heterosexuálních párů. Castingovou perličkou je zase vedení herců v nedůležitých rolích, kteří jsou i v nejnapínavějších situacích docela v klidu (koukají se z okénka, štelují si klimošku atp.).

Nejvtipnější na tomhle filmu asi bude, jak urputně se snaží Rodriguez vynechávkami ve střihu maskovat fakt, že Trejo je ve skutečnosti hrozně nepohyblivá a neakční figura je. Při trochu zlomyslnosti by se snad i dalo říct, že Rodriguez se (skrze užívání skokového střihu) nevědomky stává Godardem současnosti. A to by teprve byla opravdová science fiction... V některých momentech filmu (rozhovor o Mendezově minulosti v autě) to už skoro vypadá, že se Rodriguez začíná brát vážně a doopravdy uvěřil vlastnímu mýtu o Machete-spasiteli.

Jasné a přehledné pojednání o současných trampotách amerického kapitalismu ve službách bilionářů a velkých korporací. Paradoxní je, že průvodce dokumentem Robert Reich, jakožto člověk, který v kapitalistický systém věří a pouze poukazuje na trend zvyšující se nerovnosti a jejích negativních důsledků, je některými konzervativními americkými politiky označován za komunistu. To už hraničí s absurditou a pouze odkrývá ideologickou zaslepenost pravicové politické scény v USA. Rozhodně se totiž nedá říct, že by tento film (vytvořený na motivy Reichovy knihy) byl nějak antisystémový či snad nebezpečný. Naopak se svým pozitivním koncem jakoby spadal do šablony tradičního amerického příběhu. Pokud se tedy velcí a vlivní hráči politické scény USA tak moc vymezují proti tomuhle člověku, něco už to o nich vypovídá.