Gothard

Sylvester Stallone si užívá každou minutu filmu a jeho Barney Ross je tvrdší než nejtvrdší kámen, Dolph Lundgren dokazuje, že i kdyby účinkoval v dalších dvaceti filmech, hrát se prostě nenaučí, Arnold je podivuhodně kožený a vzpomínání M. Rourkeho na evropskou misi by mohlo aspirovat na nejdebilnější monolog desetiletí. Pokud bereme Postradatelné jako úmyslné ohlédnutí za érou akčních filmů osmdesátých let, dobrá, je to důvod být nostalgicky shovívavý, jinak je to spíše jen průměrný film s výrazně zajímavější a akčnější druhou polovinou. Odkazy na jiná (kultovní) díla příliš nepobaví, tak alespoň akční scény jsou vesměs natočeny profesionálně zručně a místy i docela zábavně.

Na začátku filmu je řečeno, že Calitri je tedy fakt krutý gangster, no prostě brutální mafián, se kterým není radno si zahrávat. Na konci filmu Randall (Nicolas Cage) jen tak pohodově přijde, dá mu pěstí do nosu a je hotovo. Uf! Kdyby autoři všechno ostatní mezi tím nenatočili, film by trval tak možná právě 60 sekund a my jsem mohli ušetřit dvě hodiny času. Obdivovatelé starých amerických automobilů si možná přijdou na své, pro ostatní je to nuda, nuda a zase jenom nuda podpořená nevalnými hereckými výkony, takže ani řada vskutku trapných scén vás nedokáže zaujmout (v tom negativním slova smyslu samozřejmě). Nic nepomůže ani poznatek, že Cage v dalších letech natočil ještě mnohem a mnohem horší a stupidnější filmy.

Pátý film série a současně poslední natočený ještě za života Petera Sellerse. Je znát, že téma se už poněkud vyčerpalo, originální nápady docházely. Na poněkud rozpačitém vyznění filmu se podepsal i chabý scénář: je to vlastně jen sled poněkud pracně pospojovaných scén, vše je podřízeno Sellersovi a jeho geniálnímu komickému talentu. S logikou a návazností se tvůrci zjevně netrápili, ale v tomto případě to zase až tak nevadí. Problém je pouze v tom, že tam, kde není Sellers, film často upadá do šedého podprůměru, zejména v poslední části je to hodně znát. Sellers mnoho zachránil, některé scény jsou skutečně brilantní, z ostatních herců je možné zmínit snad už jen Herberta Loma (zejména jeho pohřební řeč je dokonalá). Český divák nemůže neocenit dokonalý dabing, Stanislav Fišer je prostě úžasný. Není to film, na který by se nadalo dívat a který by vůbec nepobavil, ve srovnání s předcházejícími díly jde však kvalita dolů. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak by dopadl další díl, pokud by Sellers nezemřel, zda by se podařilo úroveň pozvednout.

Od roku 1982 točí Woody Allen jeden film ročně. Vzhledem k poměrně vysoké a vcelku vyrovnané úrovni jeho filmů je to produktivita naprosto fascinující, i když s postupujícím stářím mistr stále více opisuje sám od sebe; na druhou stranu chtít nyní od starého pána něco opravdu originálního by snad bylo až nevhodné. Film Pozor na Harryho ovšem po svém uvedení do kin vzbudil celkem rozsáhlou diskuzi. Zejména konzervativní fanoušci Woody Allena zvyklí na velmi sofistikovanou zábavu, dokonale prokreslenou psychologickou charakteristiku jednotlivých postav a jiskřivé dialogy s mnohdy téměř filozofickým podtextem byli zaskočeni živelností filmu, nesourodostí scénáře, množstvím vulgarit i místy i poněkud přízemním humorem. Jeden z našich tehdy zasloužilých filmových kritiků, který dlouhá desetiletí bez zábran nadšeně chválil socialistickou produkci toho nejstrašnějšího typu, dokonce svým jasnozřivým pohledem podepřeným alespoň dvaceti dioptriemi na každém oku poznal, že Allen se příklonem k sexu a vulgaritám snaží oslovit nejširší konzumní publikum a zcela vážně vyjádřil obavy o další směřování jeho tvorby. Myslím, že Allen se prostě rozhodl natočit film, který bude alespoň v některých ohledech jiný než jeho předcházející tvorba, i když mnoho znaků společných pro téměř všechna jeho díla zde samozřejmě bez obtíží nalezneme. Je to jeden z jeho nejvtipnějších a zcela jistě i nejnápaditějších počinů. Jistá roztříštěnost vyprávění byla dost možná záměrná, jednak poskytovala autorovi prostor k vypravěčskému hýření, jednak snad měla zobrazovat i roztěkanost a nesoustředěnost hlavního hrdiny. Toho samozřejmě nemohl hrát nikdo jiný než Allen sám, protože snad žádný jiný herec by v této roli neobstál. Film obsahuje velké množství zajímavých nápadů (byť někdy poněkud samoúčelných - ovšem rozostřený Robin Wiliams je prostě geniální) a řadu dokonale vypointovaných scén - místy snad poněkud nekorektních, avšak úžasně zábavných.

Neuvěřitelné. Milovník velkoměsta Woody Allen natočil film, který se téměř celý odehrává na venkovské farmě! Přelom století, romantické záběry přírody, hudba nikoliv jazzová - je to vůbec Woody Allen? Záhy se ovšem projeví rukopis mistra: vzájemné vztahy tří poměrně velmi rozdílných párů, které mají strávit společný víkend, se podivuhodně mění a proměňují. Některé osoby spojuje letité přátelství, ale i společná minulost či dokonce tajemství. Takto načrtnutý prostor dokáže Woody využít snad jako nikdo jiný. Dostáváme se na známou půdu: úžasné dialogy, skvěle vypointované scény, výborná režie. A opět a zase a nově a neokoukaně: "typický" film o vztazích přátelských, manželských či předmanželských, o lásce skryté či skrývané nebo naopak na odiv dávané, o nevěře, o bezhlavém vzplanutí, o touhách a představách, o pochybnostech ... Inspirační zdroje jsou celkem jasné, Woody Allen film točil spíše jako vedlejší projekt, takže i scénář měl hotový během velmi krátké doby. Rozmarnost, lehkost a nadhled jsou dobře patrné, navzdory či možná právě proto vznikl báječný film. Na perly typu: "Byl to génius?" "Ne, byl to zubař," se prostě nedá zapomenout. A Woody vznášející se na létajícím stroji je dokonalý!

Rodriguez naprosto ztratil soudnost. To, co měla být parodie na ty nejhorší a nejbrakovější filmy let osmdesátých, je ještě mnohem příšernější. Sled naprosto pitomých scén, které prostě nedrží pohromadě, scénář na hranici debility, o hereckých výkonech se nedá mluvit. Pokud chtěl režisér názorně demonstrovat, kam až sahá filmové dno, tak se mu povedlo zcela dokonalým způsobem. V podstatě nesledovatelné. Hvězdička za cameo Mela Gibsona.

Absolutní klasika, zcela jistě jeden z nejlepších westernů i filmů všech dob. Mám pocit, že tady se povedlo snad úplně všechno. Samotný námět - parta námezdných střelců (tedy zabijáků) se rozhodne bránit vesnici rolníků, aby později vzala tento zpočátku téměř marný boj za svůj jako otázku cti - je úžasný a nabízí spoustu možností, kterých režisér perfektně využil. Četl jsem, že John Sturges se na Sedm samurajů Akiry Kurosawy v rámci přípravy díval stále dokola, třeba několikrát denně, a že tím všem kolem sebe strašně lezl na nervy. Inspirace je zřejmá v celé řadě scén, kromě citovaných v komentářích a v zajímavostech k tomuto filmu je třeba ještě zmínit sekání dřeva - Charles Bronson si při příchodu Yul Brynnera a Steve McQuenna přitáhne významným pohybem pouzdro s revolvery. Úplně navlas stejný pohyb udělá samuraj v původní předloze. Jinak není moc co dodat - hvězdy odvedly dokonalou práci, komparz taky, hudba je fantastická, řada scén se stala mnohokrát připomínanou klasikou (třeba cesta na hřbitov nebo házení nožem na nádraží). Vedle velkých hvězd jsou poněkud opomíjení Robert Vaught jako labilní Lee (skvělá studie pistolníka, který bojuje spíše s vlastními stíny než s nepřáteli) a především Eli Wallach, jehož Calvera je prostě famózní. Natáčení bylo provázeno silnou (a posléze už zcela neskrývanou) rivalitou Yul Brynnera a Steve McQueena, ale na výsledku to naštěstí není znát. Je to jeden mála filmů, na které se dá dívat rok co rok několikrát a pořád se budete úžasně bavit.

Přátelé, to bylo ale zklamání. Natočit klasickou pohádku nějakým divácky zajímavým způsobem je strašně těžké, a druhého Vorlíčka v plné síle zatím nemáme. Takže autoři spojili tři notoricky známé pohádky do jednoho celku - nic proti tomu, to se mi zdá jako celkem dobrý nápad, pokud by se ho podařilo domyslet až do konce (což se bohužel nepodařilo). Krom toho pohádky natočili rádoby pohledem malého dítěte, které pohádku slyší od svých rodičů a představuje si, jak by to tak asi mohlo být - krásně naivní, pestrobarevné, miloučké. Prostě infantilní. A aby toho ještě nebylo málo, tak vše je doplněno písničkami a veršováním. A ono to (alespoň podle mého) nefunguje. Vůbec. Kam se poděl svěrákovský nadhled, vtip, laskavá ironie - tedy to, co jsme my dospělí zcela jistě očekávali? Krom toho se ukázala ještě jedna věc: aby stopáž filmu byla únosná, byl děj pohádek oproštěn od skoro všech podružností, takže zůstala jen základní dějová kostra. Ale právě ty zdánlivé maličkosti, banality, vypravěčský balast nebo jak to budeme nazývat, jsou strašně důležité, protože dávají vypravěči prostor trošku inovovat, odlehčit vlastní děj humornou vsuvkou, dát prostor další postavě, která by se třeba jen mihla dějem, ale byla by zpestřením. Takto je třeba Maruška vracející se ke kravičce otravná a otravnější. Ale po pravdě: i kdyby přiletěla vrtulníkem a v ruce měla čtvrtmetrový doutník, verš kravičko - pro mlíčko by celou scénu spolehlivě pohřbil. Podobně jako kulku - pro Karkulku. Několik dobrých scén je na lepší hodnocení filmu málo. Dvanáct měsíčků patřilo k tomu nejlepšímu (včetně milé vsuvky o odskočení - to je to, o čem jsem psal výše), Polívka byl krásně výrazný, potěšil Lábus, i když v jeho podání nic nového nebylo, příjemně překvapil Klus, Dyk vypadal, jak kdyby se před každou scénou naládoval antidepresivy. A bylo zřejmé, že tvůrci měli snad neomezený rozpočet - takové plýtvání se jen tak nevidí. Škoda a promarněná příležitost. Nejsem si jistý, zda toto je cesta, kterou by se měli autoři dále ubírat.

Samozřejmě jsem nečekal, že Rodriguez vytvoří něco podobně stylově krystalického jako byl Desperado, ale že to bude až taková hrůza ... Sled celkem nesouvislých a vesměs nevalně natočených scén propojených hektolitry krve cákající až do páté řady kina, a dále postavou Dannyho Treja, který po celý film nezmění výraz a nedokáže ze sebe vysoukat více než jednu souvislou větu. Spousta nudné samoúčelnosti, dějově divné, scénáristicky zoufalé, místy docela rozvláčné, nulová atmosféra, dialogy na hranici stupidity. Otázkou je, co vlastně chtěl Rodriguez natočit, protože jako akční film je to příšerně slabé, jako parodie nezajímavé a málo vtipné. A vytvořit poctu opravdu špatným béčkovým nebo céčkovým filmům tím, že natočím film ještě špatnější, to se mi jeví jako zbytečnost sama. Rozpačitost je zřejmá i z některých hereckých výkonů, kdy sami herci si nejsou zcela jistí, zda mají své postavy prezentovat "vážně" nebo s nadhledem a jako parodii na různá klišé tohoto žánru.

Na Wanted se v nouzi dalo ještě dívat bez újmy na zdraví, na Abrahama Lincolna už ne. Stupidní námět, stupidní děj, stupidní dialogy, Stereotypní akce, s logikou se samozřejmě nikdo nenamáhal (proč taky) - všichni jsme přece okouzleni udatností našeho hrdiny, který prožívá intelektuální státotvorná muka a přitom kosí upíry ve velkém svou milovanou sekerou. Jedna nebo dvě lepší akce (dobrá - přeháním) film nezachrání. Vymyslet takovou obludnou pitomost muselo být opravdu náročné - a zhlédnout film až do konce bez velkého množství opojných nápojů rovněž.