Pesenka

Hosté večeře Páně – jeden symptomatický význam
Existenciálně koncipovaný film Igmara Bergsona Hosté večeře Páně bezprostředně začíná a končí totéž odpoledne bohoslužbou (slouženou farářem Tomasem Ericssonem). Scéna „první večeře" obsahuje nezkráceně přijímání, při němž farář každému z pěti „hostů" říká něco jako „Pán pro tebe zemřel". Další scény ukazují farářovu neschopnost víry, lásky a naděje. Nedokáže odradit jednoho z farníků od sebevraždy, naopak ho spíše přivede k okamžitému rozhodnutí zemřít. Ženě, se kterou má poměr, která se mu ale hnusí a kterou si nechce vzít, vyzná svou nenávist. Myslí vždy v první řadě na své problémy, je blízko vyznání, že Bůh není. Zaměnil pořadí slov „Bůh je láska", takže mu vzniklo „láska je Bůh", a protože láskou (jak on to chápe) byla jeho žena, která zemřela (která však nikdy nebyla skutečným člověkem, skutečnou alteritou, ale pouze částí jeho já, které hýčkalo jeho přesvědčení, že Bůh má sice rád všechny, ale nejradši přece jenom jeho), zemřel s jeho ženou i Bůh. Nemá nakonec tedy, jak vyznává, důvod žít, žádnou naději, zemřel již před lety spolu se svojí ženou... druhá bohoslužba se téměř nekoná, nepřišel na ni totiž nikdo krom kostelníka, varhaníka a nemilované ženy, která přijela s farářem. Těsně před mší vypráví kostelník farářovi, jak nemůže spávat kvůli bolesti zad, a tak čte evangelia, dostal se přitom k pašijím a říká: opuštěn od všech lidí, a nakonec, když volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil" i od svého Otce. Vše končí začátkem druhé mše, kterou se farář rozhodl sloužit.
Proměnilo se farářovo nitro, byl utěšen? Začalo mu jeho utrpení působené Božím mlčením, „jeho neexistencí" dávat smysl? Dozvěděl se, že „Pán pro něj zemřel"? Myslím, že ve svém nitru nebyl o nic utěšenější či přesvědčenější, nic nebylo jasnější nebo smysluplnější, nové bylo jedině jeho rozhodnutí: přesto sloužit mši.
Zlo a utrpení (které doprovází setkání se zlem) je vždycky zlé, absurdní, bez absolutního smyslu, nezodpověditelné v aspektu „proč?", je vždy (skutečným) pokušením k nevíře, nenávisti a zoufalství. Hledat vysvětlení, které by vysvětlovalo „poruchu ve fungování systému" je nesprávné. Jak bychom mohli vyřešit problém ve fungování systému na myšlenkové úrovni lépe, než jak jej na existenciální úrovni „vyřešil" Spasitel? Co obecně se vyřešilo/opravilo/znicovatělo na zlu a utrpení světa, tím, že jeden člověk (a Bůh) zemřel? Nic pro všechny, všechno pro každého. Přitom lidé nepřestali trpět a umírat, mýlit se a zoufat si... Říkat jakoukoliv formou „zlo vlastně není zlo" je nemorální. Není to prostě pravda.
Jediná odpověď na otázku po zlu a utrpení je kříž. Avšak spojení „otázky" a „odpovědi": „Proč trpím?" – „Pán za tebe zemřel" je jaksi agramatické. (Jde spíš o jakýsi podpovrchový dialog. „Proč Bůh není tím, kým se ohlásil být?" – „Toto (na kříži) je Bůh." – Scéna z Hosté večeře Páně: oltářní socha – Bůh Otec držící v rozpjaté náruči kříž a ukazuje Krista na něm přibitého, farář to komentuje: „směšný obraz".) Není to obecná pravda, ale jedině subjektivní pravda (jako obecná pravda je to nesmysl). Člověk se s ním nemůže srovnat myšlením, může se s ním shodovat jedině existenciálně: způsobem, jímž existuje, může vyjádřit, že ji pochopil. Protože existence předchází esenci... je nejprve čin – farář se rozhodne sloužit mši – až pak cokoliv dalšího: smysl, vysvětlení, víra (jakožto nějaké credo), vnitřní útěcha... v činu je to všechno tak nějak existenciálně, tedy ne jako racionální pojem.