Brtniik

A o5 je zde můj problém – hodnotit dílo jako takové anebo aktéry?! Alžběta II. je úžasná dáma a to v každé etapě jejího života, film byl velice poučný. Musí být velice povznášející mít v čele státu (neřku-li impéria) obdivu hodnou osobnost. Nemohu se zbavit pocitu, že s tou „demokracií“, všeobecným volebním právem a volenými zástupci to nebyl krok správným směrem. Jak Alžběta II., tak i jiní šlechtici se řídí heslem: „Sloužím“. Jaké heslo by si na štít psali naši volení zástupci nechám na každém z vás. Nevadilo by mi být poddaným Her Majesty.

Docela hezký film o nelehkém údělu chytrých. Trochu mne šokovalo až naštvalo, že postavy které jsem drahnou dobu sledoval, vlastně neexistují. Škoda, že skwav, kterou na začátku scénář líčil jako téměř stejně inteligentní žábu, se změnila v milující ženu v domácnosti. Předpokládal bych, že vztah dvou chytrých lidí se bude pohybovat spíš v „nehmotné rovině“ a ne že génius bude po ženách na potkání požadovat sex. No nic, američan by musel dávat pozor a necourat mezi sedačkou, veckem a lednici. Postřeh: Jiný kraj, jiný mrav – v Americe profesoři péra dostávají, u nás „sbírají“. P.S.: Russell bude asi celebrita, když si za partnerku vymohl krásku stejného typu, jako byla restauratérka v Dobrém ročníku. I ty „poskoky“ (zde studenty) mu tam napsali. :-)

Moje nejmilejší zachytila konec tohoto dílka a jelikož jsme nadšenými fanoušky francouzských dílů, byli jsme rádi, že to běželo příští den. Americká verze opravdu nemá na původní dva díly, ale vykoukali jsme to se zájmem, jistou pietou a snahou zjistit, jak je film potřeba pozměnit, aby byl stravitelný pro amíky. Moc jsem se bavil, že vypustili „saracény“ a že jich tam bylo! Amíci nejspíš potřebují zesílené emoce – vřískání školní mládeže i vyvinuté hlídačky v museu. Pani Žinet, natož potomek z budoucna, neměly téměř žádné charisma. Vůz americké, svobodomyslné „pani Žinet“ byla odporná plečka, ale ta francouzská si pořídila pořádnou „ameriku“, co jednoznačně odkazuje na hnutí hippies a bezesporu poněkud snáze navozuje „svobodu“, rozhodně lépe než narudlé proklamace Liberté, égalité, fraternité. Zarazilo mne, že nebylo nutné vrátit ukradený klenot, aby se vše zcela vrátilo do normálu i když jsem měl pocit, že našlápnuto k tomu bylo (mrazivé chodby). Že by byly, na zásah producenta, vypuštěné některé scény? Francouzská verze byla mnohem víc propracovaná. Působí to na mne, že frantíci zapůjčili herce a námět výměnou za... nějaké technologie, jinak mi to nedává smysl. Dalo se to vidět (hlavně ze studijních důvodů), ale nikomu bych to nedoporučil.

Americky pojednané, ale mesidž tam byla: ne_mocní jdou po moci hlava nehlava, třeba krz mrtvoly. To je jedna z jistot v tomto slzavém údolí.

Jsem chytrý, úspěšný a bohatý muž, který žije v nadstandardně harmonickém vztahu obklopen velmi hodnotnými lidmi. Díky pane Krobote! Už se těším na film Já, Olga Hepnarová, zase se budu cítit platnějším členem společnosti. Děkuji mým „Ovčačkám“: troufalka a sofiapetra , že to za mne zmákly.

Hm, v celku rozporuplné dílo. Kdybych byl nezodpovědný, dal bych 2 možná 3h za depresi – prostředí, postavy ani příběh se mi nelíbily. Na druhou stranu jsem vděčný za prozření (spíš potvrzení), že lidé u dna (ale nejen oni) dovedou být naprosto přesvědčiví. Člověk je tvor stádní a z toho vyplývá, že jednotliví členové společenství by se měli mít rádi, natož ti v množině rodinné. Jak vidno existují i jiné „hodnoty“, které jsou nad milující babičku, mámu či bráchu a jejich opatření řídí veškeré činění „zvířátek“. Všichni hráli dobře, přesvědčivě až byli hnusní. Jak výše uvedeno, ten rozpor mezi bezstarostným životem a denním zařezáváním v kolbence je nebetyčný, ale jsem rád, že jsem pracovité neúnavné ťululum.

Klidnou atmosférou, i když napětí bylo přítomno takřka neustále, na mne film působil dojmem, jakoby byl natočen o dost dříve. Mám ovšem problém se zařazováním: Komedie / Drama / Romantický. Tak jak, na co jsem to vlastně čučel?! Nepřišlo mi, že bych se měl něčemu řehtat. Spíš mi bylo líto, že dva lidé k sobě ztratili kód. Naštěstí žádný neudělal nějakou blbost a nezavřel tím vrátka k případnému oživení vyhaslého vztahu. Veselé nebylo ani vykreslení situace. Ono nechat nadrženou dámu stát u dveří trucovny svého muže jako nějakou školačku „na koberečku“ v řiditelně, to pan režizér trochu přepískl. Pravda, kdyby ke svému choti připlula kočičím krokem, trochu se kol něj ovinula a vlípla mu něžnou pusku, roztál by i kámen a Viagru by klidně mohli přenechat vnukovi coby střelivo do praku, ale to by nepozornější divák nemusel zaznamenat základní myšlenku filmu. Meryl byla jako vždy úžasná (pořád jsem viděl Simonu Stašovou), Tommy Lee Jones - excelentní vrčák a pan terapeut dost na přes hubu. Člověk, který má v živnosťáku rýpat se v lidských duších by měl být poněkud pohotovější, vynalézavější a hlavně empatičtější. Co to bylo, jak si poraženecky vzdychnul, když se nezadařilo?! S předvedenými dovednostmi by si neškrtl ani jako obchodní cestující. Rejža byl asi opravdu těžký pragmatik spoléhající spíš na felčary, protože ho nenapadlo, coby součást terapie, klientům nasadit procházku po přístavu. U hospody, kam Meryl zapadla, když nešťastná bloumala městem, byly vidět zakotvené lodě. Ostatně pinglice ji v pár minutách rozebrala lépe a elegantněji, než bezesporu lépe honorovaný, otitulovaný terapeut. Přes uvedené nedokonalosti musím konstatovat, že se mi film dost líbil. Málokdo řeší tuto jakoby neviditelnou věkovou skupinu. Jsem rád, že se nakonec našli, ale dlužno připomenout, že vztah se musí neustále živit, jinak umře na úbytě.

Nedávno jsem to o5 viděl a ubral jsem hvězdu na 3. Nemohu si pomoci, ale kdyby mne hned na začátku nerozzuřil naprosto nemožný novinář a neadekvátní dabingový hlas staříka, který příběh vypráví, nudil jsem se. Z letargie mne vytrhlo vysvětlení pojmu „veřejný dům“. Věru pro Američany jako dělané i když příslovečný Americký sen to nesplňuje, neboť „veselá“ choť duchovního (děsná sranda docílená kontrastem, stejně jako ve Fr. filmech - „kačena“ divoce řízená jeptiškou) se nepropracovala na funkci Bordelmamá (přesto, že se v této práci našla) a fungovala jen jako řadová pracovnice. Dustin pořád tak nějak nezúčastněně čučí (ti cvoci mu fakt jdou), jako by ho nebralo, že mu tu zlikvidují děti, ženu či někoho zamordují a život se mu v kotrmelcích mění odezdi ke zdi. Chybělo už jen vysvětlení „bůh dal, bůh vzal“. Dost mne pobavila scéna, kdy se v totální depresi hodlá vrhnout ze skály, ale jak uvidí vojsko, nožem se oholí a uchází se o odvedení... Bylo by toho víc, ale nebudu to vyjmenovávat. Opravdu mne potěšily úvahy taťky indiána tak, až jsem se za bílou rasu styděl, že jsme tuto kulturu z větší části zlikvidovali a zbylým dopřáli civilisační reset. Ač jsem na indiánkách vyrostl, už to nikdy nechci vidět.

Donedávna jsem tento film neviděl, ale musím přiznat, že mne docela mile překvapil. Pravda, je tak nějak dobově mravokárný (nic proti tomu) a když slyším pana Högera, vždy mi naskočí jím načtená pohádka Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort, ale „celkový umělecký dojem“ je vcelku výtečný.

po 1.dílu Historicky zaměřené filmy CZ tvůrcům moc nejdou. Nesedí mi obecné zjednodušování (nejspíš, aby porozuměli i mlaďoši) a úlety v odění, účesech i chování osob. V tomto díle mne hned na začátku otrávila velice naturalistická „rekonstrukce“ (zlo)činu. Pravda, averze proti Židům byla v oné době veliká, ale že by policejní aparát vyšetřoval až tak podjatě a dopřál sluchu evidentně nedůvěryhodným svědkům víc než jednou, se mi opravdu nechce věřit. Co se týče přelíčení, myslíte, že by bylo možné, aby pan soudce proplouval soudní síní, různě pokřikoval, anebo se dokonce válel po stole, aby předvedl oběť nota bene ženu nalezenou v dosti choulostivé poloze? Myslím, že k podobné demonstraci by byl povolán soudní sluha, který by jistě rád zažil svých pět minut slávy a obdržel nějaký ten obolos, ale s největší pravděpodobností by byl angažován herec či jiný placený dobrovolník. Tehdy totiž každý jedinec velmi dbal o svou image přesto, že netušil, že něco takového existuje. Kdo měl z ostudy kabát (nyní se to tak neprožívá, naopak!), ten si už neškrtnul a nejlepší bylo, když si hodil mašli či jinak se sprovodil ze světa přesto, že i to nebylo zrovna košér, abychom se obloukem vrátili k Židům. Neznám jemné nuance tohoto případu, ale pan obhájce se mi zdá poněkud měkký až rozervaný i když by se v této cause mohl dost zviditelnit. Co musím vyzdvihnout je realistické vykreslení praktik „sedmé velmoci“. Nyní to není jiné. Děsím se, aby druhý díl, s gustem intelektuálům vlastním, panu Masarykovi nenasadil psí hlavu a nenaskicoval ho jako šaška či pošetilce. Sice by nebyl první, koho tuzemští tvůrci znectili, ale zvláště v tomto případě by to byla velká škoda a ostuda. Jsem zvědavý, zda tvůrci vybalancují všechnu tu netoleranci, zlobu a hloupost, táhnoucí se dílem jako červená nit, aby se film nestal návodem pro magory všeho druhu, jak se zapsat do dějin a méně akčním jedincům nepřivodil blbou náladu. Stran hodnocení, počkám na celkový umělecký dojem. po 2.dílu I v druhém dílu bylo divákovi, aby nevypadl z rytmu, dopřáno několik scén mordování nebohé objeti, takzvané „domácí zabíjačky“, ale to ví toliko divák, soud se tohoto poznání nedobral. Hrůza! Roli TGM, byť na ni byl mnohý zvědavý, by bylo možné s klidným svědomím vynechat – u soudu nebyl, místo toho coural po ulicích, aby si z něj špunti mohli dělat šoufky či svou existencí mohl šokovat pouličního prodejce. To lynčování bych si také rád odpustil, ovšem kdyby nebylo nezbytně nutné ukázat, že budoucí president, kromě rajtování, ovládá i box. S takto pojatou postavou bych se jako rejža určitě nedřel (že písemně protestoval, o tom se stačilo zmínit), leda kdybych se, na slávě tohoto výjimečného muže, chtěl přiživit. Místo toho bych se snažil ohlídat, aby v domě páně obhájcově byl povrch kulečníkového stolu bezvadně rovný a terasu bych nechal zbavit mechu, aby vypadala náležitě reprezentativně a ne jako za pár let, kdy tam bude hospodařit Státní statek či školka. V závěrečných titulcích mi velmi chyběla informace, že pan žalobce Baxa se dopracoval až do funkce primátora Prahy, kde fungoval několik funkčních období, úhrnem 18let. Myslím, že tato informace by mnohého přivedla k zajímavým úvahám. Ač „hlas shůry“ dost nesnáším, zde bych si ho rád dopřál, protože komentář k filmu s tak závažným tematem by bylo vhodné do hlav diváků nacpat prostřednictvím co nejvíce smyslů. I když poselství dvojdílného filmu je velmi důležité a chvályhodné, dílo působí tak nějak těžkopádně a co do formy mi připomíná jiné dílo – Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort. Podruhé bych tomu ten čas rozhodně nevěnoval.