TheReflektor

Záměrně odosobněný a přitom chvílemi tak intimně vyprávěný příběh. Odvaha, s jakou se tvůrci rozhodli natočit tvrdý snímek o nezměrných hříších katolických kněží, je takřka porovnatelná s odvahou oné čtveřice novinářů, kteří informace vynesli na světlo, nelze o ní však mluvit s až příliš posvátnou úctou. Film totiž samozřejmě míří přímo na Oskary, jeho téma sice překvapuje svou kontroverzí, ovšem tematiky se dotýká s ideální porcí odporu a znechucení, opatrně balancuje na hranici skousnutelnosti. Akademie to jistě ocení. Spotlight jde zásadně proti předpokladům, o čtyřech hlavních postavách (které tu splynuly v jednu jedinou) se nedozvídáme vůbec, vůbec nic - jen víme, že všichni nezištně (oskarově) prahnou po zveřejnění jednoho z největších skandálů katolické církve. Solidní a chvílemi vážně silné.

Stanley Kubrick u mě platí za jednoho z největších režisérů všech dob a žádný jeho film pro mě dosud nebyl horší než skvělý. A to rozhodně neplatí ani pro Dr. Divnolásku, který svým brilantním humorem a nadhledem pohladí po zábavychtivé stránce lidské duše, v čele s Peterem Sellersem se mu navíc daří překrásně ironizovat téma studené války. Ovšem v zásádě jde o hrozně jednoduchý film, což u Kubricka není zvykem. Vyjma posledních deseti minut, kdy Divnoláska přemítá nad možnou záchranou lidstva a probouzejí se v něm dlouho schované náckovské reflexy, jsem kupodivu nezaznamenal žádnou opravdu silnou a hlubší scénu. Celou dobu se tak nějak plave po povrchu, jeden chytrý dialog střídá druhý, nic z nich ale neplyne. U Kubricka tohle překvapí a trochu zamrzí. Geniálně zábavné scénky (opilý ruský premiér, telefonát prezidentovi USA) jsou přitom nezapomenutelné. I díky nim se ovšem ještě víc projevuje vcelku zásadní chyba - rozkročení nad dvěma těžko slučitelnými žánry (válečné drama a komedie) nebylo nejrozumnějším řešením. Ačkoliv jistě ospravedlnitelným. Kubrick si u tohoto filmu zřejmě tak nějak oddechl a je zajímavé, že v jeho dalším filmech už se fúzi žánrů takřka vyhýbá.

Poprvé v životě jsem si vážně přál ten prachobyčejnej, usmrkanej a zamilovanej happyend. A skrz naskrz celým filmem mi postupně docházelo, že jinak to snad ani skončit nemůže. Neskutečně vypilovaný scénář. Nekonečný zápas přitažlivostí protikladů a pohádka o tom, jak se můžeme jeden díky druhému stát lepším, se tu zhmoťnují v nebesky krásném příběhu dvou neuvěřitelně zahraných postavách z pera Charlieho Kaufmana. Vynikající volba herců, mimo ústřední dvojici excelují i Mark Ruffalo, Elijah Wood a Kirsten Dunst. Vážně nezapomenutelné.

Naprosto pohlcující drama, ve kterém Fincher ukazuje svoje dost možná nejlepší karty. Je paradoxní, že právě na ploše jeho jediného filmu inspirovaného skutečnými událostmi, ukazuje svůj unikátní styl v tom největším a nejpoutavějším měřítku. Naprosto odlidštěné scény vražd, zkoumání detailů, rychlé časové skoky, nekončící honba za vnitřním uspokojením. Mrzí mě snad jen nedostatečné využití některých postav (Downey). Jinak ale skvělé.

Být to jen o finanční krizi, všech těch dluhopisech, CDOčkách a podvodech, tak je to docela nuda. Avšak McKay rozehrál na pozadí ekonomického krachu hloubkovou analýzu Ameriky a americké společnosti, směru, jakým se vyvinula. Ovládaná penězi a komercí, honbou za osobním úspěchem. I se všemi jejími bolístkami a mnohdy komickými výjevy. Dokumentaristickým stylem, jakým je film nasnímán, McKay jen jemně připomíná, že to všechno se skutečně stalo (ačkoliv to postavy v pár momentech přímo popírají). I přes váhu kladenou na vložené scény, ve kterých jsou zmatenému divákovi vysvětlovány a definovány pojmy z bankovnické sféry, je jen malá šance skrze Big Short opravdu pochopit, co se v letech 2007/2008 na Wall Street opravdu stalo. Ale o tom to být ani nemělo.

Podstatou Truman Show rozhodně není jen nějaký rozbor závislosti na nekonečných seriálech, není ani pohledem obyčejným na média nebo vsudypřítomnou lež. Popisuje člověka jako boží výtvor, který je jen shůry řízen. Filozoficky překrásné. Neuvěřitelný scénář chycený v lehce ironické ruce Petera Weira. Zpočátku mi přišlo neustálé připomínaní pravdy o Trumanově životě až příliš okaté, až otravné, ovšem s postupem si i tyhle detaily našly svůj smysl a bez nich film nebyl tak unikátním a v závěru emotivním. Jim Carrey ve své opravdu výjimečné roli.

Opus magnum dost možná nejlepšího současného amerického režiséra. Příběhy několika neobyčejných lidí, které se dokonale splétají a rozplétají až vytvářejí jeden úžasný o lásce a hodnotách. Už prologem o náhodě si PTA ospravedlní veškeré scenáristické postupy a zkratky, což mu dává prostor pro nenásilné napojení jednotlivých charakterů. Tříhodinová citová masáž neztrácí na tempu ani v těch nejméně záživných (nechci psát nejslabších) okamžicích, jednoznačným vrcholem pak je úplné spojení všech devíti osudu nad skladbou Wise Up. Megafilm komorních rozměrů.

Godard v jednom rozhovoru prohlásil, že Á bout de souffle je "největší sračka jakou kdy natočil". Asi se dívám na filmy diametrálně jinak než on. U konce s dechem je pro mě totiž fantastický snímek. Hledám slova, jak vyjádřit, proč mě to tak zasáhlo, čím mě to tolik pohltilo, ale vážně nevím. Možná tím nuceně poskočným střihem, který musel Godard aplikovat kvůli producentům. Možná takřka banální zápletkou a zdánlivě archetypálními postavami. Možná těmi existenciálními kecy v hotelové ložnici. Anebo vším. Takový film jsem ještě neviděl a když nebudu mít velké štěstí, tak asi už nikdy neuvidím. "Jaké je vaše největší přání?" "Stát se nesmrtelným a pak zemřít"

Ohlédnutí za životem jednoho mrzoutského švédského doktora, jenž si díky cestě za oceněním jeho celoživotního přínosu začne uvědomovat své chyby, pronásledují ho výčitky, nesplněné tužby a dávné lásky. Taktéž vidíme překrásnou Bergmanovu ódu na stáří, které je tu přímo konfrontováno s nadšením mládím s otevřenými možnostmi. Snímku dodávají na kráse zejména snové sekvence, které jsou do něj vloženy nenásilně a funkčně - vždy posunou děj o kus dopředu. Krásný film.

Film se dvěma výrazně odlišnými tvářemi. Scény, kde si Travolta hraje se svým nahrávacím nádobíčkem, jsou překrásnou oslavou filmového zvuku a dívá se na to nádherně. Travolta v jedné ze svých nejlepších rolí předvádí variaci na Taxikáře, člověka s pohnutou minulostí, který se rozhodl vzít spravedlnost tak trochu do svých rukou. Bohužel, celá zápletka s guvernérem je nezáživná a filmu jen ubírá na tempu, od Johna Lithgowa (nejlepšího Dexterova souputníka) jsem očekával něco víc než jen nudného vraha s často směšnými výjevy. Finále, chvílemi jak vystřižené ze slabší epizody Profesionálů, je patetické a předvídatelné až hanba. Škoda. Po technické stránce filmu kraluje zvuk (jak jinak) a avantgardní kamera Vilmose Zsigmonda.