progulkina

Třídílná výpravná adaptace stejnojmenné předlohy Michaila Šolochova zachycuje nejpohnutější období ruských dějin 20. století - přerod carského Ruska k Sovětskému svazu. Ten totiž kromě politické změny přinesl především radikální zvrat v osobním životě desítek milionů lidí, neboť tradiční křesťanské hodnoty víra – rodina – půda po staletí akcentované monarchií, byly v řádu měsíců převálcovány pro mnohé zcela abstraktními a krvavě protlačovanými revolučními ideály.
Šolochov svou epopej nestaví na zjednodušující opozici nenasytných buržoů a utlačovaného proletariátu. Jeho hrdiny jsou Donští kozáci, drobní zemědělci a chrabří válečníci, kteří doplatili na svou rodovou povinnost zachovávat věrnost monarchii a nakonec se ocitli v nesmyslné řeži občanské války, která zcela rozvrátila jejich odvěkou pospolitost. Dramatický zlom historických epoch je v Tichém Donu obdivuhodně naléhavě zpřítomněn v příběhu tragické lásky Grigorije Melechova a osudu jeho rodiny. Zatímco první díl nabízí pohled na tradiční život kozáctva povolaného z polí do první světové války a odehrává se v melodramatickém duchu, druhý „válečný" díl v sobě skrývá stupňovanou předzvěst pohromy, která se na kozáky snese po bolševické revoluci. Závěrečná část, v níž Grigorij ztrácí všechny opory svého dosavadního života, připomíná svou fatálností a gradací antickou tragédii.

Rozkošně mrazivý pohled na společnost obrostlou hroší kůží egoismu, který brání jakékoli snaze o empatii a soucit. Tři smutné příběhy jsou jen torzem původně plánovaných devíti, které si Muratova objednala pro zamýšlený thriller, jenž nebyl nikdy cele realizován, ale na nějž režisérka volně navázala snímkem Dva v jednom (2006). Autorčino pojednání několika vražd, jejichž pohnutky jsou v podstatě pochopitelné, ale jejichž provedení a výsledný efekt je děsivě ničivý a neodvolatelný, vyvolalo veřejné pohoršení a vysloužilo režisérce přezdívku „oděský Tarantino". Provokatérka Muratova tu prý totiž mravně ohrozila počestné vědomí diváků, a to v době, kdy televizní obrazovky a filmová plátna trvale okupovaly nejúděsnější podívané omývané hektolitry kečupu. Absolutní odsouzení filmu odbornou veřejností, která jej označovala za „ohavnou mizantropii", „brutální a nespravedlivý obraz degradace Homo sapiens" či za „absolutně nelidskou destrukce reality" nevolky připomíná doby tuhého socialismu, kdy režisérku ve stejném duchu osočovali ze záměrného pošpiňování obrazu sovětské společnosti. Do první a do závěrečné části filmu si Muratova přizvala herecké hvězdy Sergeje Makoveckého a Olega Tabakova.

Roztomilý příběh sympatických podvodníčků obalamutivších neméně sympatické dámy. Pianista a ladič Andrej (Georgij Dělijev) je bezhlavě zamilován do dívky z lepší rodiny (Renata Litvinova), na jejíž rozptýlení padají všechny jeho skromné příjmy. Náhoda ho přivede do domu zabezpečené laskavé vdovy, jejíž roztržitost ho inspiruje k nápadu, kterak prostředky získat. Volba černobílého spektra něžně zvýrazňuje manýrismus postav a lyrické ladění celého příběhu, který je jistě nejdiváčtějším filmem Kiry Muratovy. Svůj stálý herecký ansámbl tu autorka šťastně doplnila famózní kreací Ally Děmidovy a komika Georgije Dělijeva. Jejich perfektní souhru sama režisérka později označila za trochu nudnou z tvůrčího hlediska, neboť skvělé souznění všech aktérů jí nedodávalo potřebné tvůrčí puzení. Jiného dojmu ale nabyla domácí kritika, která snímku přisoudila ocenění téměř ve všech ústředních kategoriích, tedy za obě ženské role, režii, kameru i cenu za nejlepší film.

Režisérčin dosud nepřekonaný opus magnum, jehož název je klinicky přesnou diagnózou stavu společnosti (zejména její intelektuální vrstvy) v období perestrojky, které je obvykle synonymem úderných a globálních změn. Důmyslná freska „přestavované" doby je komponována ze dvou volně propojených příběhů. V první černobílé části filmu sledujeme drama lékařky, jež právě pochovala svého muže. Ztráta nejbližší bytosti jí neumožňuje včlenit se do pokryteckého světa a odsuzuje ji k agresi vůči němu. Tato povídka je zároveň filmem ve filmu, který tvoří přechod ke druhé, barevné, části snímku. V ní se setkáváme s učitelem, jenž se touží věnovat literatuře, ale v nastalé neklidné době se nedokáže koncentrovat a na projevy hrubé reality reaguje „mrtvolným spánkem". Alegorickou rovinu filmu režisérka prolíná drsnými realistickými záběry, jejichž nesnadné sledování vykoupí hluboká divácká reflexe. Ačkoli byla v době vzniku filmu cenzura prakticky přežitou záležitostí, snímek nedostával povolení k distribuci kvůli finální scéně jadrných nadávek směřovaných přímo do kamery a na Berlinale, kde získal Stříbrného medvěda v kategorii Zvláštní cena poroty (1990), musel být proto nelegálně vyvezen přes Pobaltí.