Lisiana

Tak tohle je opravdový maistrštik. Kam se hrabe Steven s Čelistma. Kubajs děkuji za doporučení tohoto velkolepého díla, kdybych si měla vybrat mezi dalším shlédnutím a prostřelenou hlavou, kulka by byla jasnou volbou.

Očekávala jsem Slye s Arnoldem, snažící se zdrhnout z nějakého hustého kriminálu. A to jsem taky dostala. Až si někdy příště budu chtít se svými přáteli, také odkojenými Rambem a Komandem na VHS, zavzpomínat na zlatou éru našeho dětství a nedigitálních akčních hrdinů, nevidím důvod, proč se na tenhle filmek nepodívat znovu.

Knihu jsem nečetla a proto by mě nikdy nenapadlo, že mě v mých jednatřiceti ještě dokáže film s dětským hrdinou zamáčknout do křesla a během 115 minut mě nepustit ani do ledničky (což už je teda fakt něco). Režie je svižná, nikde žádné zbytečnosti a patetičnosti, všechno má svůj smysl. Vizuální efekty jsou skvělé a nepřehnané, skoro bych řekla, že hladí oko. A navíc ta úžasná hudba a Ben Kingsley... Mně se to prostě líbilo.

Hádám, že po Avengers se už žádná marvelovka neobejde bez megadestrukcí všeho možného a záplavy vtipných hlášek, jak už nám předvedl třetí Iron Man. U druhého Thora sice postrádám Brenaghovo drama, ale režie Alana Taylora mě nijak neuráží, naopak i přes pár malých (odpustitelných) nesrovnalostí se mi docela líbí. Určité momenty chvílema působí, jako vystřižené z dobré komedie a bezesporu jim vévodí cameo Chrise Evanse, které jsem mimochodem dokázala plně ocenit, až po shlédnutí oné legendární bonusové scény :). Mjolnir na věšáku, Thor v metru a Erik v blázinci jsou taky dobré záležitosti. K Lokimu se vyjadřovat je asi zbytečné, ale jeho postava válí i přesto, že většinu svého času prosedí v base. Pátá hvězda maskérům nejen za jeho vizáž na smrt nemocné, rockové hvězdy (aneb jak totálně dokurvit fešáka roku), ale hlavně za úžasně provedeného Christophera Ecclestona, coby zde ještě o trochu darebnějšího Malekeitha.

Tohle není klasický film o drogách. Aronofsky vás dokáže syrovostí a neutěšeností svých hrdinů vtáhnout do děje takovým způsobem, že skoro fyzicky cítíte jejich bolest i radost. Requiem je příběh čtyř lidí, z nichž každý si na něčem ujíždí. Nejprve pomalu, nevinně, pro zábavu. Jenomže ta začne gradovat v pomalou nevýchodnost ze stávající situace a divák začíná být svědkem pomalého a nevyhnutelného pádu všech ústředních postav až na samé dno. A to dno je zlé, studené a bolestivé. A hlavně – neodrazitelné. Na tenhle snímek se nedívejte, nenecházíte-li se ve zrovna dobrém psychickém rozpoložení.

U Woodyho Allena vždy tak trošku nevím, co čekat. Z jeho posledních filmů jsem si zamilovala Půlnoc v Paříži díky té atmosféře a teď i Jasmine. Cate Blanchett je po všech stánkách výborná a tu narušenou potvoru/ubožačku jí člověk věří až do morku kostí. Nevíte, zda máte mít na její postavu vztek, nebo jí litovat. A to je to kouzlo. O tom je to, že si s příchodem závěrečných titulků uvědomíte, že byste se chtěli dívat ještě alespoň chvíli...

Scary Movies jsem mívala ráda. Jednička a dvojka mě zastihly ještě v lehce postpubertálním věku, takže jsem se tu a tam těm kravinám i upřímně zasmála. Trojka patří mezi mé nejoblíbenější parodie, některé scény jsou v tomto žánru bezkonkurenční ( podivné chování psů, rap battle). U čtyřky jsem se bavila o trošku méně, ale přeci. A teď ta pětka – nečekala jsem, že vydržím pouze dvacet minut a to ještě s velkým přemáháním. Byl to vrchol trapnosti a prosím tvůrce, aby už na šestku ani nepomýšleli. V nejlepším se má totiž přestat, což znamená, že tento brak neměl být nikdy ani natočen. Jedna hvězda za zmaštěného Snoop Doga, protože jako jediný nejspíš nevěděl, co činí.

Po shlédnutí (stačilo mi pouze jedno) nepříliš šťastné, deváté řady tohoto pro mne do té doby geniálního seriálu, majícího svůj nemalý kult, jsem upřímně lehce upadla do deprese. Pár dobrých vtípků se tam samozřejmě našlo, ale celkově devítka působila unile, možná také absencí vloženého smíchu. Proto jsem se obávala toho, co na nás pánové Grant a Naylor vybalí v sérii desáté. Ovšem hned po shlédnutí TROJANA jsem pochopila, že se jim povedlo napravit si reputaci. A to velmi dobrým způsobem. Celý první díl je velice vtipná záležitost, jíž vévodí scéna s losem, která mi upřímně vehnala slzy smíchu do očí a musela jsem si ji pustit několikrát po sobě. Ostatní díly také potvrzují, že Trpaslík stále ještě nepatří do křemíkového nebe mezi kalkulačky a jeho posádka (i když s vráskami a řidčím vlasovým porostem), pořád válí a doufám, že ještě chvilku bude. Prostě Kluci z Trpaslíka jsou zpět ve formě (a ve vesmíru) a to je moc dobře.

Vezměte Toma Hiddlestona, oblékněte do těsných džínů a vykoupejte jej v krvi. Přidejte skvělou Deborah Findlay v roli Volumnie - jeho „až k smrti“ milující, despotické matky, Brigitte Hjort Sørensen jako jeho lehce hysterickou, na podpatcích cupitající manželku, Marka Gatisse v roli uvědomělého Menenia a k tomu Hadleyho Frasera, jako hrdinova úhlavního nepřítele, s mírně nevyjasněnou orientací. Tohle vše zasaďte do neutěšené, industriální scény londýnského Donmaru. Zeď počmárejte graffiti, na scéně použijte pouze pár žebříků a dvanáct židlí. Mezi scénami hrajte techno. A recept na nejvyprodanějšího Shakespearea v Anglii, podle Josie Rourke je na světě. Původně jsem se obávala, aby miláček publika Hiddleston nezastínil ostatní postavy, ale nestalo se tak, ačkoliv jeho lehce komediální výstupy (sbírání hlasů, nadávky davu), způsobené tím, že se mu přes rameno dívá (a pravděpodobně ještě dlouho dívat bude) jistý komiksový padouch, dokázaly upřímně pobavit, stejně tak, jako jeho nefalšované slzy upřímně dojmout. Miluji Shakespearea a jsem moc ráda za toto velice kvalitní a po všech stránkách povedené zpracování jedné z jeho méně známých her.