Vionoir

Slibné ukázky, slibný námět = psychologický akčňák z postapo společnosti. Čekal jsem něco jako parchanta vzešlého ze svazku Battle Royale, Equilibria a Hunger Games lehce ošplíchnutého Aeonfluxem. A místo toho Hermiona potkala vlkodlačího šaška z Twilightu a byla hrozně hustě krutopřísná. Zprvu jinak sympatická dcera kulakova se asi hodinu dozvídá, že umí čurat, v rámci bradavické volby se rozhodne státi elfkou a potká elfa a ten umí čurat taky. A pak příjde -slovy Olivera Rosea- čas pochcat jedné zlé paní rybu, tak to udělají, ono jim to trochu cukne, chvilku se diví, ale dobrotivý starý deus ex machina je nikdy nenechá divit se dlouho. Blablabla - budem hodní, drsní, cool - blablabla - jé, oni umřeli - blablabla - a jede se dál. Ale jo, přiznám jim povedenou třetí třetinu, kde pálí hlavně od modré. Čili si z celého filmu nesu sice jenom dvě, o to však zásadnější otázky: 1) kdo a na co ukecal Ellie Goulding a Hanse Zimmera aby k tomu dali hudbu a 2)stihnou dvojku do roka a do dne?

Začátek vypadá dost slibně - bude to 114 minut prostoru na okusování nehtů, srkání předraženého nesmyslu brčkem a hlavně nedočkavého nasvětlování gnómonu mobilem, že kdy už konečně... Co je to za love, kde a proč se vzaly u toho zpoceného chlápka se sračkou, co má k tomu všemu říci anglický 99letý mafioso t.č. na Bali, jehož briskná britská angličtina zdůrazňuje jeho bezzubé se rozčilování a vyhrůžky - čert ví. Ale ono asi chuj s tym. Je toho 50 mega, dědovi je 100, slonici 40, Benny má skoro 18 škol a pí je 3,14. Každopádně vás starý děda s bezelstnou upřímností, jeho picí mladší já, které jen chtělo házet věci do vzduchu a tak nějak se nachomýtlo k ledačemu a ke všemu, policajt, kterého jeho práce baví, akorát mu tam furt lezou lidi a někdo po něm něco chce, parta gangsterů jak vystřižená z Taxi, осо́бенностное situace a pár jakobynechtěnýchhlášek -jak praví Enšpígl- "změní na pouhý chechtající se maso". Takže za mě asi "dobrý".

Ačkoliv mám horory rád, a kromě několika (málo) vyjímek jsou to spíše pohádky před spaním, tohle jsem napoprvé celé nezvládnul. Žádné létající kusy masa, zamatlaný screen od krve a krvelačné příšery, co mají víc chapadel než hlavní hrdina mozkových buněk - od začátku z momentů pečlivě stavěná tísnivá atmosféra strachu z něčeho neznámého s jedinou jistotou - že je to nasrané a chce to ubližovat. Lekaček tu moc není, ale ty, které jsou, po sobě nechávají husí kůži a pocit, že by to chtělo přitopit. Je k nevíře, co s člověkem udělá v pravou chvíli spadlý obrázek, němá páska nebo jedno tlesknutí navíc. Závěr je takový... no, ale budiž. Za celkový dojem a sympaťáky Farmigu a Wilsona.

Opět neskutečný výkon pana Hopkinse - docela se daří zapomenout, co je doktor Lecter zač, protože cokoliv je, přebíjí jeho dokonalé chování, vytříbený vkus (nejen kulinářský), perfektní vzdělání a neuvěřitelné znalosti. Přiznávám, že jsem si po Jodie Foster (Mlčení jehňátek) dlouho nemohl zvyknout na Julianne Moore, ale jisté kvality jí je nutno přiznat a vposledku mi snad ani až tak nevadí. Náladu z filmu tak trochu ruší úvodní konflikt, ve kterém Starlingová klopýtne, ale za to stěží vinit režiséra; tak to Thomas Harris napsal, tak to je a pro další dění je ona situace nezbytná. Rozhodně nedoporučuji tento film slabším povahám - jsou tam přinejmenším dvě scény, u kterých se vám nebude do snídaně/oběda/večeře moc chtít. Podepisuji se pod a tesám do kamene Geminiho vydvihnutí soundtracku a momentů, ke kterým a jak Zimmer hraje.

Když jsem kdysi viděl tento film ještě na ČT2 ve filmovém klubu, běžely záverečné titulky, a s otevřenou pusou jsem je bedlivě sledoval pro případ, že by v nich byla režisérova adresa - navštívil bych ho s olověnou, asi metr dlouhou trubkou a vysvětlil mu, že takhle filmy probíhat nemůžou a TAKHLE končit prostě nesmí. Film o tom, jak náhody/souhry okolností/nepatrné this&that mohou neskutečně měnit libovolné životy. Útržek novin tady, spadlé klíče tam a všechno jde najednou úplně jinou cestou. Obsedantní zarputilost Vincenta Cassela a roztomilá bezstarostnost Monicy Bellucci a konec... nad konce. Americký remake Wicker Park je proti tomuto plochá historka okresního formátu.

Patrně se ze mne stává lítostivá žena v přechodu, ale tahle vcelku vtipná romance o přátelství milionáře, an neví co s penězi, a automechanika z předměstí má své dojemné chvilky. Oceňuji nenásilný, jemný situační humor (nejvíce asi kočky a chemoterapii po ránu), povedenou kameru a scénář. A velmi šikovné propojení začátku s koncem. Vytýkám vykradení námětu z Klepání na nebeskou bránu (Knockin' on Heaven's Door, 1997) a utajený oslí můstek: je totiž dost svinsky pohádkový nesmysl, že by se v někom probudil až! takový altruista, jako v Nicholsonovi v tomto filmu.

Za cenu vstupenek pro dva doporučuji raději koupit několik plzní a užít odpoledne na prosluněné zahrádce. Být to v gastronomii, pan Pohlreich by patrně zvážil konec kariéry a šel se věnovat činnosti jakékoliv ale jiné. Tak trochu spoiler: 2 hodiny a šest minut sexy Siri hlasu Scarlett Johansson, vcelku ucházející hudby, umírněného futurismu, ufňukaného sebelítostivého blba a traumíčka nad koncem WinXP. Nestává se mi, že bych po půlhodině chtěl z projekce odejít. Tady jsem to zvažoval už po dvaceti minutách.