Facillitant

Loutky jsou nepříjemně disproporční, děj je o ničem a vůbec, není na tom nic, co by potěšilo.

Osoby, které ve filmu hrají "mládež", mi připadají starší než postavy, které mají představovat. Působí na mě, že je jim aspoň třicet. Herečce, která ztvárnila Nikol, bylo v době uvedení filmu 20 let, což je méně, než jsem čekala, ale přesto předpokládám, že Nikol mělo být tak šestnáct, sedmnáct.

Krásně něžný film, který trefně vystihuje skutečnost - výtvarnou i zvukovou stránkou. Mj. není zajímavé, že vietnamština, východoasijský jazyk, používá latinku?

Legolas je kořen.

​Zachyceno velmi přesně, ale je třeba brát v potaz, že jde o filmové zpracování. Přestože nepředpokládám, že se ve skutečnosti odehrálo všechno (např. scéna s horníky a ministrem uhelného průmyslu), dramatizace je velmi vydařená. Závěrečné scény mi silně připomínají​ 1984 (a není divu - tohle je 1986), kdy Winston říká "pravda vás zdolá". Z černobylských událostí plyne ponaučení, že není radno podceňovat bezpečnostní opatření, na kterých se šetřívá právě proto, že když ke kolapsu nedojde, lidé si myslí, že jsou zbytečná (což ilustruje i aktuální epidemiologická situace - "Flegr nás strašil, no a kde sou ty mražáky, kde sou ty mrtvoly!"). Smrt, pohroma či nemoc jsou skutečná hrůza, ne romantika, jak ukazují mnohé filmy či blázni, kterým Černobyl přijde cool - k černobylské tragédii patří pieta, ne postoj "hurá do Zóny". Film jako takový je dosti kvalitně zpracovaný a výrazně naturalistický, čímž primárně nemám na mysli záběry na zraněné a umírající, ale celkový přístup - ve filmu se ukazuje např. jak obtížné je pracovat s všemi těmi ochrannými pomůckami nebo jak měli tehdy lidé přistupovali k počítačům, že k nim neměli citový vztah jako my dneska, ale brali je jenom jako stroje. A kovové mřížky (ve tvaru jakýchsi sluníček) na oknech, které jsou ve filmu vidět, se používaly i u nás (např. na zpevnění skla v prosklených dveřích: https://rb.gy/6bt4ps), vzbuzují náležité zhnusení a děs. Na závěr ještě dvě ponaučení: člověka nejvíce ohrožují lidé a nebezpečí nepřichází vždycky/jen zvenku.

Na filmu se mi moc líbí, jak realisticky působí prostředí a postavy (např. že ženská doma chodí neučesaná a nemá hladkou pleť na tváři, jak to běžně bývá). Knihou se film jenom inspiroval, příběh je velmi podobný, více než z poloviny je v něm něco, co v knize nebylo - na to si ale nestěžuju. Všem vřele doporučuju si knížku přečíst, stejně jako mnohé další Hotakainenovy knihy vyšla v českém překladu. V reakci na komentáře ostatních uživatelů dodávám, že to není komedie, a ani to komedie neměla být. Možná jsem tomu dokázala přijít na chuť taky díky tomu, že finskému prostředí a kultuře rozumím.

Krásná audiovizuální pohlednice z Rakouska.

Japonských filmů ze školního prostředí už jsem viděla (na svá měřítka) dost a na gymplu si odseděla svoje. Uniformovaná děvčata, jazyk plný samohlásek a (další) japonské reálie - to je všechno tak nějak pěkné a zde to chápu jako hlavní obsah filmu. Děj mi připadal trochu nedynamický a jaksi předvídatelný. Nakonec jsem šťastná, že už mám střední školu a dospívání a všechno, co obnášejí, za sebou a nemám náladu to se Sayakou prožívat znova. Nevidím v tom (filmu) radost. Ale co se týče kvality hereckých výkonů apod., na to si stěžovat nemůžu. Jinak kdyby z českých škol vyhazovali všechny, kteří kouří, nebylo by koho učit - viz snímek Gympl.

Jen si dovolím podotknout, že umírání není romantika a mrtvá těla nejsou hezká, přestože se to tak v těchto typech filmů zobrazuje.

Trochu mi to připomíná pohádku o slavíkovi a růži. Tento příběh se ale vypráví s větším nadhledem a má jaksi šťastnější konec.