Majrek

Sherlokovo tempo je vskutku vražedné, vražednější, než tempo důchodců v Kauflandu - myšlenky se prolínají ve zběsilém sledu, dialogy jsou místy tak rychlé, až se z toho člověku točí hlava... Tedy pokud není stejně geniální, jako hlavní postava seriálu. Ale jinak Sherlockovi není co vytknout - příběhy skvěle vymyšlené, vše do sebe logicky zapadá, žádný detail zmíněný v příběhu nelze zcela pominout (protože může souviset s vyřešením případu), pointy příběhů vesměs nepředvídatelné. Děj se klikatí jako had - člověka téměř v každé minutě překvapí něčím novým a doslova jej přišpendlí k židli. Neméně zajímavá je kamera a prolínání digitálních prvků s obrazem (i když někdy působí mírně rušivě). To vše ještě korunují výborné herecké výkony charakterních i bezcharakterních hrdinů, a to nejen v hlavních rolích. A.C.Doyle by měl radost...

Nejedná se vůbec o špatný nápad, ale na to, jak je hra složitá jsou výhry opravdu směšné - buď má soutěžící obrovské štěstí a trefí se do tzv. nulové odpovědi, pak vyhraje "úžasný" jackpot - pár desítek tisíc, anebo - a to je pravděpodobnější -vypadne. Marný je pak optimistický úsměv na tváři moderátora. Nepotěší zřejmě ani slova útěchy: "Bylo to opravdu napínavé... Sice nevyhráváte, ale doufám, že jste si to užili !"

Nejsem zrovna horlivým fanouškem artových filmů, ale tohle bylo něco jiného... Rozhodně mi hudba Nightwish není cizí, ale troufám si tvrdit, že by mne film oslovil i bez znalosti jejich hudby. Má totiž zvláštně podmanivou atmosféru - perfektní vizuální prvky podkreslené zdařilou hudbou a pospojované do sebe v logickém sousledu jako střípky mozaiky. Je to milé a překvapující - abych pravdu řekl, od hudebně laděného filmu jsem ani tak dobré zpracování neočekával. Nu, docela se začínám bát sněhuláků a přeju jim jaro. Pokud tedy hororoví sněhuláci, utkaní z chmur, mohou vůbec někdy roztát... (90%)

"Tatí, já chci toho fialovýho ufona!", ozvalo se z úst mé čtyřleté dcerky, když jsme míjeli jednu z prodejen fastfoodového řetězce. Povzdychl jsem si a vysypal z kapsy nehoráznou sumu za meníčko, ke kterému se zdarma rozdávala fialová figurka ufouna. O jídlo projevilo dítě pramalý zájem, zato figurku hned pracně rvalo z obalu... Zanedlouho jsme míjeli další reklamní poutač, opět s fialovým stvořením a já si v tu chvíli pomyslel, že bude nejlepší, když rovnou vyrazíme do kina, aby byla neklidná dětská dušička patřičně saturována. Po pár dnech už jsme seděli v křeslech, sledovali obvykle zběsilý rej barevných postaviček, které se obvyklým způsobem pitvořily a předváděly, pubertální snědá holčička se chovala obvykle americky jako rozmazlený fracek, hlavní fialový hrdina jako obvykle vybočoval ze svých mimozemských řad snad úplně ve všem, jako obvykle se na scéně objevili zloduši a jako obvykle muselo dojít k dojemnému shledání a šťastnému konci - i když, musím uznat, že pointa byla přece jen docela originální... Vystoupili jsme ze dveří biografu do vlahého oparu jarního večera a vydali se k baráku. Dcera spokojená do doby než Dreamworks vydá další animák. Překračuje práh domu, se zrakem znaveným, mohl jsem s úlevou konstatovat: "Konečně doma"!