Tft

Invaders from Mars jsou sice hloupý, naivní a směšný, ale Tobe Hooper věděl co točí za film a tou béčkovostí to naplnil až po okraj, což bylo nejlepší rozhodnutí jaké mohl učinit. Nakonec z toho vylezla oddechovka o invazi mimozemšťanů, která spíš než straší baví svým zpracováním. Každá část filmu je trochu přehnaná až to vytváří dojem jako kdyby Tobe Hooper točil spíš parodii na žánrové filmy a pokud člověk film takhle přijme, věřím že dokáže v celku slušně zabavit. Největší problém je způsob vyprávění skrze dětské oči Huntera Carsona, který v té době byl amatérský dětský herec a na jeho výkonu je to hodně vidět, snaží se hrát ve filmu v kterém se má spíš odvázat, tak trochu ho v tom bohužel následuje i Karen Black, která hraje školní sestru a Carsonovu sidekickerku. Zbytek herců naštěstí ví v jakém jsou filmu a vytváří ze svých postav spíš karikatury, což zpracování filmu sluší mnohem víc. Vypadá to až jako by si Tobe Hooper po problémech s Poltergeistem a Lifeforce řekl, že se prostě odváže a natočí si hororové béčko se vším všudy. V každém aspektu filmu je to vidět od designu mimozemšťanů, kteří vypadají jako velké chodící tlamy až po design jednotlivých lokací, které místy vypadají jako z kresleného filmu. Invaders from Mars sice nejsou film, kvůli kterému by se na Tobe Hoopera vzpomínalo, ale rozhodně je to zábavná béčková podívaná pro diváka, který dokáže přistoupit na pravidla hry. 60%

Čekal bych, že s ohledem na pauzu, kterou si tahle série dala po Final Chapter (dobrej vtip) a převzetí kormidla bratry Spierigovi dojde k znovu zrození a dodání čerstvého větru do plachet. Jigsaw je ale pořád to stejné co už bylo několikrát viděno a stěží zapadá do průměru všech předešlých dílů. Bratři Spierigovi a jejich poslední počin Predestination přeci jen vyhlíželi nadějně, jako duo, které by mohlo sérii zrestartovat jako jí kdysi nastartoval James Wan. Skvadra producentů jim ale nejspíš přistřihla křídla a na filmu je ta tvůrčí rezignace hodně vidět. Největší průšvih je scénář, který se zas a znovu snaží tvářit chytře i přesto že je naprosto hloupý, celou dobu vodí diváka rádoby za nos aby mu na konci mohl vpálit do ksichtu svůj "skvělý zvrat". Ani ty hry o život, které jsou hlavní devízou série nejsou nikterak povedené, spíš jsou odfláknuté a nudné viz. uvíznutí v silu, které se začne pomalu plnit zrním a do kterého následně začnou padat nože, ozubené kotouče a vidličky... (z toho ta nenápaditost přímo sálá).Herecké výkony jak už je bohužel u této série zvykem jsou na hranici amatérismu. Na režisérském duu je vidět alespoň snaha aby film trochu vypadal po obrazové stránce a nakonec se jim povedlo uvařit alespoň trochu koukatelné hororové béčko, které nevytahuje nic převratného co jsme v sérii ještě neviděli, je to spíš takový soft reboot, který štěká ale nekouše. Působí to spíš jako kdyby si producenti zase po čase vzpomněli, že Saw filmy kdysi nesli peníze, dlouho tu žádný díl nebyl a když to vypustí na Helloween mohli by nějakej ten dolárek utržit. To se jim nejspíš podaří, ale to je asi tak všechno co pro tuhle sérii udělají. 43%

Mistrovsky zrežírovaný akční thriller a dost možná i nejlepší film Andrewa Davise. Film vzdáleně založený na seriálu z šedesátých let, který dokáže po celých 130 minut držet diváka přikovaného k obrazovce díky své práci s napětím a skvělým hereckým výkonům. Harrison Ford v roli chirurga Richarda Kimbla je obviněn z vraždy své manželky, od začátku filmu je však jasné, že čin nespáchal. Daří se tak diváka s lehkostí dostat na stranu hlavního protagonisty, který se vydává na cestu za očištěním svého jména. Jeho cesta začíná po havárii autobusu při převozu do vězení v jedné z nejnapínavějších scén celého filmu. Pak už se rozjíždí hon na uprchlíka a hra na kočku s myší. To kvůli čemu film tak dobře funguje je obsazení vrchního komisaře, který má za úkol Forda dopadnout. V této roli se objevuje naprosto skvělý Tommy Lee Jones, který si za svůj výkon vysloužil Oscara. Málo kdy se totiž stane aby člověk fandil oběma protistranám a to se tady daří naprosto s přehledem (kdo by si taky nezamiloval Forda s Lee Jonesem?). The Fugitive sice občas volí cestu zkratkou, především na začátku při úvodu do děje a nastavení zápletky, některé části filmu působí až moc náhodně a filmově vykonstruovaně, ale tohle je všechno ku prospěchu tempa celého filmu, který prostě uhání kupředu a neskutečně baví. Je tak poměrně lehké přehlédnout některé menší nedostatky, protože nakonec z toho vychází skvělý film, který má rewatch potenciál jako řemen a funguje stejně dobře i spoustu let po svém uvedení. 82%

Druhá série Stranger Things je právem po úspěchu první série větší, bohatější a ambicióznější, to však nemusí v každém případě přinést pouze pozitiva. Příběh pokračuje rok po událostech první série a na první pohled se tváří spíš jako druhý díl ságy než druhá série seriálu. Stranger Things i tak vystupují, obě série vyprávějí poměrně uzavřené příběhy, znalost předešlých událostí samozřejmě velice pomůže, ale druhá série dokáže fungovat samostatně i bez té první. Hned od první epizody bratři Dufferovi sázejí na to co fungovalo dříve a násobí to dvakrát, nějakou dobu se tak buduje prostředí, atmosféra a vibe osmdesátých let, chvíli tak trvá než druhá série najde pevnou půdu pod nohama, ale první tři potažmo velká část čtvrté epizody jsou natolik zábavné a vděčné k fanouškům první série, že to delší čekání na rozjezd vlastně nikomu nevadí. Následuje asi nejsilnější část celé série a to epizody 5,6, které spojují to nejlepší z první série, využívají rozjetého děje z prvních čtyř epizod a trefují pro mě přesně tu notu, kvůli které je pro mě tenhle seriál výjimečný. To co přichází v epizodě 7 jsem naprosto nepochopil, epizoda naprosto vytržená z kontekstu, celého seriálu. Objevuje se v ní parta naprosto otravných, nudných a hloupých postav a upřímně doufám, že jestli byl nějaký plán zakomponovat je do třetí série, hodně rychle ho bratři Dufferovi smetou ze stolu. Naštěstí závěrečné dvě epizody vracejí sérii zpět do sedla a jsou už jen čistým payoffem celé předešlé snahy, ovšem povedeným a velmi zábavným payoffem. Druhá série je tak jako celek velmi funkční, znovu láká na atmosféru, která chytne a nepustí, zkouknout tak celou sérii na jeden zátah není vůbec žádný problém. Nově představené postavy sice nemají tak silné kouzlo, některé z nich jsou tu jen proto, aby splnili svůj jeden účel ve finále série, ale stará garda z první série a jádro, kvůli kterému si seriál tolik lidí zamilovalo pořád funguje na jedničku. Největší proměnou prochází Eleven, která má jednoznačně nejslabší a scénáristicky nejhorší příběhovou linku a je to ohromná škoda, protože po první sérii měla našlápnuto nejlépe. Parta kluků jede na podobné vlně jako v sérii první, znovu řeší nejzajímavější problémy a jejich dějová linka je znovu tou nejzábavnější. V čem druhá série trochu zaostává je příběhová linka dospělých a teenagerů, ta je sice dostatečně poutavá, ale na kvality první série nedosahuje. Matt Duffer a Ross Duffer i tak dokázali úspěšně navázat a posunout děj Stranger Things o kus dál, provázelo je při tom pár zaškobrtnutí a kotrmelců ve scénáři, nicméně zábava je to pořád výsostná a ve finále se stejně budu na příští rok s napětím těšit. 84% (více v deníčku)

Skvělá akční komedie. Marvel konečně pochopil to co Fox razí už nějakou dobu a to žánrově se trošku vyhranit, aby se z toho jejich vesmíru nestala hromada naprosto stejných filmů s trochu jiným příběhem. Svou část příběhu do celkové mozaiky vesmíru film předává, tak proč to nepodat trochu jinak? Nevidím žádný důvod proč by jeden Thor nemohl být komedie a druhý zase trochu temnější. Taika Waititi má cit pro komedii jako málo kdo na scéně a ode dne ohlášení jeho zasednutí na místo režiséra tak bylo jasné, že se bude jednat spíš o komediální variaci na komiksové snímky, než nějaký dramatický příběh. Beru to jako logický krok Marvelu směrem od záhuby, poslední dobou přece jen jejich filmy začínali působit trochu jednotvárně. Klišé struktura filmu zůstává, po téhle stránce se rozhodně o žádnou revoluci nejedná a Taika Waititi měl nejspíš v tomhle trochu svázané ruce a vyznačenou cestu, po které se musí vydat. To je oběť každého režiséra, který se pustí do komiksů, de tak spíš o to jak se s tím dokáže vypořádat. Taika Waititi na táhle vytyčené cestě dokázal vytvořit několik odboček, které z Thora: Ragnarok dělají přece jen o trochu něco víc, než další zářez na pažbě pro skalní fanoušky. Naprosto skvělá zábava, která předčí i Guardians of Galaxy, kteří byli prozatím vlajkovou lodí tohoto směru Marvelovských filmů, od začátku do konce je to přecpané skvělými vtipy, hluchá místa vznikají jen především kvůli dějové lince se záporákem v roli s Cate Blanchett, které ten emo look sice sekne, ale trpí syndromem všech Marvelovských záporáků. Klidně bych se bez nějaké hlubší dějové linky obešel, Taika Waititi totiž z té omáčky okolo, která má za úkol vyplnit děj mezi hlavní linkou vytvořil to nejlepší na celém filmu. Bylo by naprosto boží, kdyby mohl film podat v mocumentary stylu jako jeho What We do in Shadows. Všichni herci jdou filmu na ruku a vytahují z rukávu své komediální herecké umění, Chris Hemsworth sice rozjíždí místy až parodii na Thora, ale v bublině filmu to prostě funguje výborně, libí se mi co tvůrci udělali s Hulkem, Mark Ruffalo je tady naprosto boží, snad každá postava dostává prostor komediálně se projevit a i u těch, u kterých by to člověk nečekal to funguje. Soundtrack nakonec není tak odvážný, jak to z traileru vypadalo, ale i tak velmi povedený a dostatečně odlišný aby nezapadl. Po obrazové stránce je tu ve stylu Guardians hodně barviček, Taika Waititi a Javier Aguirresarobe si s tím však vyhráli a je na tom vidět i po téhle stránce, originalita a vlastni vize. Thor: Ragnarok nakonec není úplná revoluce, ale je to malý krůček směrem kupředu, tak snad to nebude ojedinělá vlaštovka a Marvel se pustí i do dalších žánrů (vzhledem k PG12 ratingu, ale asi bláhové přání). 80%

Metafora the movie. Snad nikdy jsem nebyl po odchodu z kina sám na sebe tak naštvaný, že se mi nějaký film líbí a já vlastně pořádně nevím proč. Bonusem návštěvy kina bylo sledovat pár, který si naslepo koupil lístky na stejné promítání jako já a následné pozorování jejich propadu k zoufalství a neustálého kroucení hlavou je možná můj neoblíbenější kino zážitek ever (čest jim že vydrželi až do konce). Geniálnost Mother! tkví v její přímočarosti a sebeuvědomělosti. Metafora, kterou Mother! prezentuje není nijak skryta, je jen povedeně zahalena a nutí tak k přemýšlení, Aronofsky provokuje a dokáže naštvat diváky hned v několika stupních. Nejprve ty kteří nechápou a ani nechtějí pochopit, ty co nechápou a snaží se pochopit a pak samozřejmě ty kteří chápou a myslí si, že Aronofského prokoukli a film vůbec není tak chytrý a umělecky přínosný jak se tváří. První dvě skupiny naprosto chápu a rozumím jejich rozhořčení, z té třetí si ale Aronofsky udělal dobrý den a já mu za to tleskám ač jsem sám po projekci cítil podobné pocity. Že diváci budou útočit na samou podstatu filmu, je právě to čeho chtěl dosáhnout a je to jen další důkaz lidské malichernosti, kterou snímek vyobrazuje. Je to tak geniální sebeobrana, že kritizovat tento film je jako házet cihlou proti plexisklu, od kterého se odrazí zpět a trefí vás do hlavy. Příběhová stránka je tak z mého pohledu neohodnotitelná, je prostě taková jaká je a buď se s tím musíte smířit nebo bezvýznamně hledat problémy. Po stránce filmařské se jedná o Aronofského extra třídu, Jennifer Lawrence v roli matky dostává osobního kameramana Matthewa Libatiqueho, který jí pronásleduje jako stalker, Lawrence podává suverénní výkon a jako představitelka všech žen odvádí slušnou práci, přesto se nemůžu zbavit pocitu, že mi na ní prostě něco nesedí, Javier Bardem je herecký bůh (pun intended), bezohledný a přesto citlivý výkon který ze sebe dostává je naprosto skvělý. Největším smolařem roku prohlašuji Jóhanna Jóhannsona, který nejenže byl odstaven od Blade Runnera 2049, ale zde jeho soundtrack nakonec nebyl použit, film tak doprovází všudy přítomné ticho (dle mého správné rozhodnutí i přesto že jsem fanouškem Jóhannsonovi tvorby). Ve filmu je tak slyšet každé skřípění a vrznutí v baráku, který se tak díky tomu stává opravdovou postavou s vlastní příběhovou archou. Aronofsky protahuje divákovu mysl spirálou a šikovně se trefuje do bodů, které dokážou vyprovokovat a dostat z diváka pocity, které v kině není zvyknut prožívat. Jeden z nejlepších nejhorších filmů jaký jsem kdy viděl. Film který si nezaslouží ukvapené závěry a i přesto že ho budete nenávidět, dokázal splnit svůj úkol. 94%

Lady Macbeth je do detailu vyladěné drama, které se rozhodně nebojí šokovat. Snad každý záběr filmu by se dal zarámovat a pověsit na zeď, o to víc je to působivé s ohledem na fakt, že se jedná o první film režiséra Williama Oldroyda. Z každého záběru je cítit velká snaha k dotažení toho co se nakonec objeví na plátně k dokonalosti, až to místy bohužel působí trochu mechanicky. Kostýmy a celková výprava jsou taktéž vyšperkovány na maximum a je opravdu radost pohledět jak na interierové scény, tak na záběry anglického venkova. Florenc Pugh dost možná nastartovala svou hereckou kariéru směrem strmě vzhůru, její skrytá zákeřnost spojená s na oko vyhlížející nevinností patří k tomu nejlepšímu co tenhle rok po herecké stránce mohl nabídnout. Lady Macbeth je až bych řekl nečekaně temný film, který bych celkovým atmosférickým laděním přirovnal k Refnově Neon Demonovy akorát z prostředí 19. století anglického venkovského panství. William Oldroyd si s tím opravdu vyhrál, místy trochu pro samou snahu o perfekcionizmus zapomněl vyprávět nějaký příběh, ovšem po technické stránce tyhle nedostatky snímek kompenzuje víc než dost. Lady Macbeth je zákeřná mrcha v nevinném těle, žijící v zákeřném prostředí. (spoiler: scéna s vraždou dítěte je asi to nejkrutější co jsem tenhle rok viděl). 79%

Po strništi bos je příjemný film, který zaručeně nikoho neurazí, ale na druhou stranu jen stěží někoho dokáže nadchnout. Jan Svěrák se vrací do polohy, kdy skrze dětské oči vyobrazuje kus české historie a osudy jedné rodiny s tím spojené. Bohužel kouzlo Obecné školy se mu zopakovat nepovedlo a to především kvůli tomu, že Po strništi bos prostě nemá tak povedený scénář. Po filmařské stránce je málo co vytknout, snad jen to že tomu chybí trocha té odvahy a snaha o nějaký progres. Po strništi bos tak působí jako film usazeného režiséra, který už má to nejlepší za sebou a de si natočit další film jen tak pro radost. Točit filmy pro radost je samozřejmě věc hezká, problém je ten, že na to jak je film po stránce příběhové vřelý a přívětivý, po té řemeslné působí spíš odtažitě a bez jiskry. Vzniká tak kontrast, který se nedá přehlédnout a režisérská apatie je podle mě hlavním důvodem plytkosti celého snímku. Po herecké stránce jsem měl trochu problém s dětskými představiteli, těm jdou jen stěží jejich postavy uvěřit a filmu to hodně ubírá, chápu že to jsou děti, ale přeci jen u filmu, který mi má ukázat svět právě skrze jejich oči bych potřeboval trochu sebejistější/věrohodnější výkony. Těžko se hledá za co film pořádně pochválit, skoro dvě hodiny nostalgického vyprávění bez nějaké větší pointy totiž nejsou zrovna to co by mělo českou kinematografii spasit, především pokud ani po té stránce obrazové nejde o bůhví jaký zázrak. 60%

Brawl in Cell Block 99 je podobně chytrý název jako třeba There Will Be Blood, dopomáhá k utvoření celkového napětí filmu, protože člověk pořád čeká kdy dojde ke slibovanému brawlu, který je nakonec jen třešničkou na dortu téhle minimalistické nálože napětí a surovosti. Craig Zahler se před dvěma lety představil svérázným Bone Tomahawkem, který svojí syrovostí dalece vyčníval a Brawl in Cell Block 99 jede na stejné vlně, kterou dovádí téměř k dokonalosti.V hlavní roli Vince Vaughn, který konečně ukázal co v něm dřímá za hereckou extra třídu, hraje nesympatického bývalého boxera, teď pašeráka drog, který sice není postava s kterou bude divák sympatizovat, ale přesto dokáže pochopit motivace k jeho činům. Je to týpek co má jasné zásady, s ničím a nikým se nesere, film to dává hned několikrát jasně najevo a pokud mu někdo vyhrožuje násilím na jeho ženě a nenarozeném dítěti nic ho nezastaví. Brawl in Cell Block 99 má pozvolné tempo, nikdy však nespouští nohu z plynu, spíš postupně přidává na intenzivitě až nakonec dozraje jak víno. Vaughn jen málokdy sleze z obrazovky a jeho herecký výkon je nosnou konstrukcí celého filmu. Tou stavbou, která stojí na této nosné konstrukci je Zahlerova režie. Ten z podobně jednoduchého příběhu jako byl Bone Tomahawk dokáže vykouzlit poutavý film, který z nedostatku propracovaného příběhu spíše těží, než naopak. Zahler ví s čím pracuje a pracuje s tím zatraceně dobře. Postupně buduje cestu k strhujícímu finále, které je znovu o level jinde než jsme u podobných snímků zvyknutí. Masakr ve třetím aktu je asi taková nálož jako bylo půlení lidí lidojedy v Bone Tomahawk ne-li lepší. Zatraceně slušná dávka surovosti, Zahler pokračuje ve zvedání laťky kvality, jsem zvědav jak vysoko jí dokáže vyšponovat v jeho dalším kousku. 93%

Blade Runner 2049 je naprosto hypnotický zážitek, který z každého filmového fanouška dokáže vyždímat všechnu tu lásku, kvůli které chodíme do kina. Denis Villeneuve nejen že natočil pokračování hodné původního Blade Runnera, on do detailu pochopil jeho podstatu. Dokázal tak natočit pokračování, které navozuje stejné pocity, atmosféru i kouzlo jako jednička a přesto dokáže být originální a mít svůj vlastní rukopis. Tohle je pro mě podstata režisérského umění, Villeneuve si prošel zkouškou ohněm a všem dokázal, že jednou bude patřit mezi velikány, protože na tohle dílo se bude vzpomínat ještě hodně dlouho. Blade Runner 2049 je jako droga, vezme vás totiž na trip do světa, který podává tak poutavě, že ty dvě a tři čtvrtě hodiny uplynou jako nic. Vizuálně naprosto dokonalé dílo a Roger Deakins už by toho Oscara vážně měl dostat, protože jestli ne za tohle tak už nevím za co. Ryan Gosling na kterého jsem si musel v roli replikanta trochu zvykat mi na konci tak přirostl k srdci, že celé finále od pasáže pod vodopádem až po finální záběr mě nechalo úplně rozloženého. Na postavě K by se dalo vyučovat budování charakteru postavy v každé filmové škole. Ana de Armas je pro mě objevem roku, podává skvělý výkon, v kterém spojuje to nejlepší z Ex Machiny a Her. Jared Leto naštěstí nedostává moc prostoru a jeho postava je celkově nejslabší z celého filmu (škoda že nevyšel ten David Bowie). V roli padoucha ho zdárně zastupuje Sylvia Hoeks a za zmínku určitě stojí i Robin Wright. Pokud bych potkal někoho kdo byl 30 let v kómatu a řekl mi ať mu ukážu jeden film z naší doby, aby viděl kam se filmová tvorba posunula bez váhání bych sáhl po Blade Runner 2049. Denis Villeneuve tady spojuje to nejlepší co má dnešní kinematografie k nabídnutí. Kult Blade Runnera žije dál a dlouho žít bude a jak by řekl Elvis: Can't Help Falling in Love. 97%