Dionysos

Exkurz takřka etnologický do subkultury londýnské galerky, v Brechtově geniálním pojetí ovšem nastavující zrcadlo naší kultuře celé. Pabstova citlivá schopnost uchovat typické zcizováky navíc slouží nejen ukojení uměleckých potřeb, ale je skvělým doplněním oné etnograficko-kulturní složky filmu: vždy't co je jedním z rysů typických pro svébytné kultury minulosti? Že příběhy, které si její členové vyprávějí, inscenují odvěké pravdy jejich života, že jména a situace splývají na straně vyprávění i posluchačů. Posluchač se poznává v hrdinech příběhu, který sám dnes a denně prožívá, a kultura se skrze toto sebepotvrzování udržuje do budoucna. A co sledujeme my? V podobě muzikálních písní sledujeme v jednu chvíli i brechtovský zcizovák i takový příběh: příběh se i překračuje a ukazuje jako vymyšlený, i se posiluje naše nahlédnutí do kultury londýnské galerky! Skrze geniální finále pak dochází k penetraci naší celkové kultury subkulturou zločineckou. A jakou písničku si o tom zazpíváme my?

Feministický osvětový film, na němž se může ukázat velikost i tragédie sovětského filmu té doby. Bezpochyby záslužnému a progresivnímu tématu boje manželky-zaměstnankyně z Elektrozavódu za uznání jejího práva na práci (rozuměj emancipace se od "přirozené" sféry "ženské" seberealizace) se nedá po obsahové stránce nic vytknout. Otázka ženské emancipace byla v SSSR v 20. letech - i díky oné ohavné "totalitární" vždy zločinné ideologii, jež tam tehdy vládla... - nastolována jako problém k urychlenému/ "revolučnímu" vyřešení - a můžeme navíc konstatovat, že bylo oproti Západu často více už vůbec to, že se takové "feministické" problémy takto kladly ve veřejném diskurzu. Tak v čem je ona tragika? V tom, že boj hlavní hrdinky, v jehož průběhu demaskuje jako zastánce přežilých buržoazních machistických názorů i vlastního manžela a vysoce postavené lidi, se jen o málo později stane normou pro stalinistické čistky a udávání nepřátel - ale nyní již politických. /// Dzigan navíc zvládl velice kvalitně i formální stránku věci - jeho cit pro kompozici velkých celků, navíc snímaných v ateliéru, či dynamický střih (jenž sice nedosahuje propracovanosti postupu klasiků montážní školy, ale je nicméně esteticky velmi působivý) stojí za povšimnutí.

Další expresivně nedokumentární dokument zachycující modernizaci/ sovětizaci civilizačně nepokročilých oblastí SSSR, kterých bylo nejen na periferii státu mnoho - obdobným filmem je "Turksib" (1929) o zavedení železnice do střední Asie, ale obecně i "vpád" traktoru do ruských a ukrajinských vesnic v "Generální linii" a "Zemi". V tomto specificky sovětském budovatelském žánru se mísí dokument, tedy etnografický exkurs do životních podmínek a tradic místních, s fikcí - konkrétními příběhy lidí, na nichž se ale dále vyjevuje (z pohledu autorů) podstata jejich společenství. Např. zde osud společností opuštěné ženy není ani tak součást nějakého vyprávěného příběhu, ale nadčasová metafora, kontrast k běžnému životu a tradicím na gruzínské vesnici (snad si žádný divák nemyslí, že protiklad hladovějící matky s dítětem a marnivé náboženské slavnosti se odehrává v jednu chvíli). Je to tedy paralelní montáž, a ne křížový střih, co sledujeme! A to přesně a hlavně platí i pro závěrečné budovatelské záběry - můžeme se jako uživatel Filomena.I. dojemně pohoršovat nad nekorespondencí filmu a reality, jenom když nechápeme film a jeho poselství jako paralelní montáž (příslib, možnost, budoucnost Gruzie v potenci obsažená v Řijnu a jeho budovatelích), ale jako prostý křížový střih.

Dokázat krásně, originálně a sugestivně zachytit věci je umění, ale nacházet mezi věcmi nové dosud netušené či nezpozorované vztahy je mistrovství. Ejzenštejn dokázal nejen zachytit nehybnou krásu věcí, přírody, mužických obličejů (jinak děsivých...), ale dokázal mezi tím vším zachytit i vztahy mezi nimi. A jen ve vztahu dvou a více věcí vzniká napětí a pohyb, kterému svou obratností dokázal nejen vdechnout život, ale ho i zachytit. Proto tu jsou jak krásné detaily, tak dynamismus scén takových situací, které by v rukou jiného filmaře zachycujícího ve dvou němých hodinách stavbu zemědělského družstva ubíjela nudou. Analogie s humorem i vážností, schopnost vytvořit z nejobyčejnějších scén senoseče či zprovoznění odstředivky na mléko vizuální dechberoucí zážitek je podle mě prostě mistrovství. Nedá se než souhlasit s jiným mistrem němé éry, Griffithem: "What the modern movie lacks is beauty – the beauty of moving wind in the trees, the little movement in a beautiful blowing on the blossoms in the trees. That they have forgotten entirely. In my arrogant belief, we have lost beauty." A s přihlédnutím k historickému zasazení filmu v kontextu ruských dějin a zpronevěření autorovy angažovanosti stalinismem, je to krása tragická.

Vysoce vizuálně poutavě zpracovaný dokument Viktora Turina měl velký vliv i na tvůrce na západě, zejména na britskou, potažmo anglosaskou dokumentární tvorbu. Richard Leacock viděl film v 11 letech (1932) a způsobil mu velký šok, takže se vnitřně rozhodl vyjadřovat se pomocí kamery. A dle slov Martina Čiháka na promítání v Ponrepu též značný vliv na tvorbu Johna Griersona. Po počátečním rozvláčnějším "etnografickém" a geografickém vymezení problematiky je již divák plně vtažen do boje člověka s extrémní přírodou. Aneb "příroda je houževnatá, ale kdo je houževnatější? - Člověk!"

Je jen a jen příznačné, že jeden z příslušníků velké rodiny dokumentárních filmů vznikl za účelem, který se zdaleka nekryje s úkolem, který na něj včera i dnes ukládá převažující common sense - neutrálně zrcadlit realitu, objektivně převyprávět dějiny. "Pád dynastie Romanovců", otec střihové dokumentu, dostal do vínku od své dvojité matky, E. Šubové a Říjnové revoluce, jasnou společensko-politickou motivaci. Popis faktů se překrývá s partikulární interpretací, jež popírá univerzální objektivitu a - doplňme s lidovou moudrostí - "zločinně pokřivuje realitu". Jestli jde tento naivní názor - jenž tvrdošíjně popírá, že každá interpretace je zločin páchaný na "realitě", avšak s tím dovětkem, že interpretaci se nikdy nelze vyhnout, že je nutným doplňkem každé události, každého textu a v tomto případě i archivního materiálu - nějak snadno vyvrátit, je to možné poukazem na tento film. Jelikož střihový dokument, který se svou strukturou nejlépe hodil pro dokumentární film o novější historii obecně a stal se proto dodnes (po menších úpravách: mezititulky nahrazeny voice-overem a doplněny mluvícími hlavami) jeho nejčastějším předobrazem, nalezl svůj první portrét ve filmu s jasně ideologickou funkcí. Je jen na každém moderním divákovi, aby pochopil, že ideologický obsah (ideologický i ve smyslu světonázorovém, ideovém atd.) dokumentu se může měnit, ovšem ona ideologicko-interpretační funkce je a bude neredukovatelná. Vždyť v lhostejné tváři Mikuláše II. Romanova bude vždy jen to, co v ní my či doba chceme vidět a co do ní vloží střihová skladba, spojující ji jednou s "krvavostí" a podruhé se "svatostí".

G. Kozincev dokázal v průběhu celé své kariéry točit velmi kvalitní filmy a je nutno podotknout, že dokázal točit kvalitně i v rámci různých stylů v dějinách evropské kinematografie. V "Šinelu" jsme svědky Kozincevova/ Traubergova osobitého recipování prvků německého expresionismu: vskutku, zimní Petrohrad pod příkrovem noci, v níž se ve světle plynových lamp plazí dlouhé stíny zločinců a úředníčků připomínají jistého Murnauova upíra, k nadpřirozenosti německých klasik má blízko i sám mysteriózně "surrealistický" příběh (je to přeci Gogol o ruském úřednictvu ...) o světě byrokracie, jenž je normálnímu člověku snad ještě vzdálenější než ten nejmagičtější svět příslušných německých klasik. A je s podivem, že už v r. 1929 natočí to samé režisérské duo "Nový Babylon", který se bude vyznačovat kvalitní (i když ne na úrovni těch nejlepších) recepcí prvků montážní školy svých krajanů, v němž, na rozdíl od Šinelu, výrazná stylizace, sevřený malý fikční svět a hra s kamerou ustoupí hře se střihem a velkým, režisérsky náročným scénám s politicko-historickou motivací. A netřeba připomínat, že Kozincev skončí svoji kariéru jako mistr těch nejvěrnějších a nejrealističtějších filmových přepisů klasických shakespearovských dramat.