Dunric

Překvapivě výborné. O světelné roky lepší než první Kapitán z roku 2011, ke kterému jsem se taky dostal jak slepý k houslím . Žádná nacionalistická militantní srajda plná patosu a klišé a rutinní režie vedené na jistotu. Je jasně vidět že se toho chopil někdo jiný a bratři Russoové zase dokazují, že když dva dělají totéž, není to totéž. Kromě výborné akce (hlavně pouliční honičky a velká část točená klasicky bez laciných digitálních efektů), přes udržené tempo celých 136 minut a výbornou kameru je tu rozhodně neobvykle chytrý příběh, tedy na žánr akčního komiksu. Doporučuji.

Druhá největší pecka od Oshiiho, hned po GITS. Inteligentní a neuvěřitelně citlivý snímek, plný smysluplných detailů a jedinečné atmosféry, která vás zcela pohltí až do závěrečných titulků, když jí to dovolíte. A pak věřte nějakému průměrnému hodnocení. Nechci tu prozrazovat děj ani pointy, jen zmíním že Avalonu rozhodně nechybí, bavilo mě sledovat detaily a odkazy, nic tu není zbytečné, děj je navzdory některým komentářům hutný, jen neprobíhá explicitně ale jako vědomý spoluprožitek s hlavní hrdinkou Ash a chápaní pravidel systému ve kterém se příběh zrovna odehrává. Na výsledném dojmu má určitě zásluhu i stylový vizuál a nadprůměrný soundtrack. Jelikož jsem jsem od Oshiiho viděl většinu filmů a některé byly řekněme rozporuplné, tak tenhle skvost spolu s Ghost in the shell považuji za jednoznačně nejpovedenější, a proto z toho musím podezřívat druhého společného jmenovatele, a tím je osoba scénáristy Kazunori Itô (samozřejmě kromě skladatele Kawaie). Škoda, že toho spolu neudělali víc.

Jak bychom si bez světla plně neuvědomovali tmu, bez bolesti slast a bez placení daní nenasytnost černých děr ve státním rozpočtu, tak bez remaků filmových hitů by tolik nevynikaly originály. Není to tak hrozný průšvih jako Total recall nebo Conan, ale je to hrozně šablonovité, bez invencí, chybí nadhled a ironie, dialogy postrádají spád a pointy a akcím chybí pot a krev. Prostě tomu chybí koule, které Verhoeven svým filmům dokázal dát.

Filmový průmysl chrlí tisíce filmů ročně. Pouze pár jmen si dokáže v té obrovské konkurenci vydobýt takovou pozici a respekt jako právě tento Dán, který nesedí jen na režisérské stoličce ale především drží v ruce pero scénáristy. Trier je schopný vypravěč, neustále dokáže překvapovat a jeho snímky bývají vícevrstevnaté a vyvolávají nutkání se k jejich obsahu vracet. Ani "Nymfomankou I" nezklamal, své řemeslo zvládá tak suverénně jako málokdo. Jako ve skvělém a nedoceněném Antikristovi, tak i v následující Melancholii jde především o psychologickou sondu do duše ústřední postavy, kterou je opět žena. A opět jde o exkurs do narušené, nevyrovnané až patologické psýchy, která pravděpodobně reflektuje osobnost autora a který ji a své depresivní stavy tímto trochu zvráceným způsobem zkouší přenést na diváky. Jediné co bych filmu vytkl byl určitý manýrismus a mentorství vycházející zřejmě z až bezbřehého Trierova sebevědomí, které mě v určitých chvílích celkem iritovaly ("vysvětlování" Golden ratio a asociace v příběhu). Asi by se neměl zbytečně pouštět do oblastí, ve kterých není zjevně doma. Ne každý divák je laik, který zbaští vše co se mu předhodí.

Prosté a prvoplánové jako poušť, nikde ani květinka ... To, co alespoň trochu zvedalo první díl, byl konverzační humor na začátku, než Bilbo opustil Kraj. Tady už Jackson rezignoval na budování atmosféry a scénář na dialogy a nějaký druhý rozměr úplně. Jak v počítačové arkádě se postavičky přesouvají z místa na místo a cestou pokosí nějaké ty potvory co jim zkříží cestu. Asi mám už moc nakoukáno, ale ty digitalizované eskapády a přepísknuté souboje mě absolutně neberou, naopak působí odtažitě až uměle, nebo dokonce trapně. Klišé typu záchrana v poslední milisekundě tu zažívá další inflaci. Škoda, přeškoda, že poslední trochu slušné "klasické" fantasy je až z roku 1982. Snad se někdy v tomto žánru dočkáme nějaké renesance. Kvalitní literatura tu je, snad se najde režisér kterému je blízká a sežene na to peníze.

Geniálně jednoduché a jednoduše geniální nahlížení do naší podstaty a nesmyslného chování, které stojí za našimi omyly a neštěstím. O skutečné svobodě a jejích ztrátách, o manipulaci a falešných hodnotách. Autentické a intenzivní probuzení z hypnotického stavu, ve kterém se nacházíme v našich běžných životech, že si to nikdo ani neuvědomuje. Zkušenost podaná člověkem, který ji nepředstírá ale žije. Čisté a pravdivé, zdánlivě banální a při tom hluboké. Zvyk, zbabělost, omezenost nebo i vlastní prospěch ale brání, aby se přenesla do našeho soužití. Maximální hodnocení dávám za opakovaný divadelní zážitek a za skvělého člověka, jakým Jaroslav Dušek je. Doufám, že to sl. Špátová nezkazila. Nic jiného se s tím snad ani udělat nedá. Odcházím poslechnout si kámen (podvědomí - přel. pro skeptiky).

Vizuálně odzbrojující pokračování o 9 let staršího převratného anime. Bohužel kompaktní děj a chytrý scénář nahradila manýra a utápění v pseudointelektuálních hrátkách s citacemi slavných osobností, které až na výjimky s vývojem příběhové linky vůbec nesouvisely a jen vyplňovaly celkovou stopáž. Chyběl tomu ten tah na branku předchozího počinu a hlavní pointa byla nečekaně tuctová. Naštěstí budování atmosféry a audiovizuální nálož pomohla udržet dojem nad průměrem.

Nejlepší animovaný film co jsem kdy viděl, obsahově překonávající díl následující. Téma digitálního nanebevzetí a úvahy nad (ne)existencí duše jsou samy o sobě natolik silné, že jde jen o to se v tom neutopit nebo naopak neklouzat jen po povrchu. Těmto pastím se ale tento skvělý snímek s bravurou vyhnul a navíc přidal vtahující atmosféru jako bonus.

Hezky natočená nuda, fyzika dostává občas těžce na pr*el a celkově je to obsahově hrozně chudé, žádný přesah. Ani by mě nenapadlo si snímek shlédnout znovu, to mluví za vše. Hype, hype, hype, hype ...

Mohla to být výborná satira, psychologické drama nebo aspoň thriller. Ve výsledku z toho bohužel není ani jedno, možná jen hodně trapná komedie. Osvěžující námět zabil totálně zpackaný scénář, plný figurek bez špetky racionálního chování i uvěřitelných emocí a jakýkoli náznak zápletky skončí dřív než řekneš "mačeta". Výsledkem je absolutní odcizení postav, o které by se měl divák "bát" a naopak se už těší až to skončí, resp. bude po nich - hlavně po tom vyšinutým autistickým spratkovi, nebo co to bylo. Poslední náznaky napětí zabila řada klišé, které "korunovaly" snad každou akci. Kamera a trochu přehrávající hlavní záporák byly snad jedinými světlými stránkami téhle mimořádně promarněné šance.