Stocki

Luděk Munzar vždy u každého pramene položil hrneček s logem pořadu, celkem jich takto položil rovných 50, deset zbývajících bylo určeno k propagaci a proč toto tvůrci dělali? V dobách minulých totiž stávaly u pramenů a studánek plechové hrníčky pro poutníky a poutnice.

Čtyři dny kameraman Josef Nekvasil proseděl ve vrtulníku Robinson 22 a vzniklo tak na 20 hodin leteckých záběrů.

Z původního dvoustránkového námětu během několika let vzniknul osmdesáti stránkový námět a samotné natáčení s průvodcem začalo 18. května a skončilo 5. června 2004.

Původně se dokumentární cyklus “Zpět k pramenům“ mohl dočkat 24 dílů, ve kterých by bylo zmapováno 64 pramenů řek. Nakonec se natočilo jen 13 dílů, ve kterých jsme mohli vidět prameny 44 řek z celé České republiky.

Podle sepsaných podkladů od Marie Hruškové – bývalé to profesorky gymnázia v pražské Štěpánské ulici, kde mj. učila i budoucího režiséra Hřebejka či scenáristu Jarchovského, napsal B. Ludvík v létě roku 2001 v jihočeských Netolicích všech patnáct dílů, v listopadu byly scénáře připraveny k samotnému natáčení

Autoři projektu uvažovali, že by se průvodcem cyklu nestal Luděk Munzar, ale mj. připadali v úvahu komentátor Jan Petránek, botanik a ředitel botanické zahrady UK Václav Větvička, herec Rudolf Pellar či herečka Věra Galatíková.

Během 10. – 20. června natáčel kameraman Josef Nekvasil své záběry a celé dva dny prolétal společně s pilotem Petrem Černým ve vrtulníku. Vzniklo tak více než 54 hodin materiálu.

Od 28. května do 8. června se natáčelo s panem Munzarem.

Samotné natáčení probíhalo na přelomu května a června roku 2002 a trvalo zhruba 30 dnů.

První záběry natočil Bedřich Ludvík během čtyř březnových víkendů a společně s Marií Horákovou najeli kolem 4000 km.

Výrobní číslo ovšem cyklus dostal až v lednu roku 2002 a proto jsou v cyklu zastoupeny jen obrázky zimy, jara a léta, naopak podzimní barevnost v cyklu chybí.

Samotná příprava cyklu o památných stromech začala na jaře roku 2001, kdy se Bedřich Ludvík mnohokrát scházel s dr. Marií Hruškovou, která bez zaváhání kývla na nabídku stát se spoluautorkou dokumentu.

Prvním "odpadlíkem" byl Karl Markovics coby Ernst “Stocki“ Stockinger. Ze seriálu odešel po dvou sezonách, jeho postava hrála ve 29 dílech.

Tobias Moretti coby komisař Richard Moser si zahrál celkem ve 45 dílech, jeho smrt přišla ve 4. díle 4. řady.

Představitel třetího komisaře Alexander Pschill (Marc Hoffmann) si v seriálu zahrál již dříve. Ve druhé řadě seriálu se objevil v díle nazvaném “Stopy po krvi“, kde si zahrál automechanika Seidela, který se pokusí vydírat vraha a požaduje po něm finanční hotovost.

Gedeon Burkhard (komisař Brandtner) se v seriálu objevil již v první řadě, v díle nazvaném “Amok“, tehdy ovšem zabil muže a ženu a další ženu postřelil.

Jediný představitel z původního vídeňského prostředí zažil všechny tři vrchní komisaře. Byl jím Gerhard Zemann, představitel patologa Leo Grafa. Hrál ve všech dílech, které byly postupně natočeny v letech 1994 až 2004, naposledy se objevil v pilotním dílu Smrtící zápas.

Elke Winkens, představitelka komisařky Niki Herzogové byla vybrána ze 120 uchazeček.

Prvním Rexem se stal Santo von Ziegelmayer (uvádí se i B.J.), ale často je zmiňováno jméno Reginald von Ravenhorst, toto vznešené jméno si ale vymysleli jen scenáristé. Postupem času odešel Santo do psího důchodu a nahradil ho Rhett Butler – ten si zahrál štěně ve filmu Komisař Rex: Mladá léta (od r. 1997), v seriálu si, ale zahrálo více německých ovčáků.

Konkurzem na prvního představitele Rexe prošlo více než 40 německých ovčáků.