tomalakis

Jedna z těch parádně horrorových epizod u které ale scénáristi nepochopitelně utli atmosféru už v polovině, jelikož vám hned odhalí celou záhadu a druhá půlka už v podstatě stojí jen na tom, že se máme bát o Geordiho. Kdyby ta jeho kámoška prostě zmizela z Enterpise během vyšetřování, aniž bychom tušili, co se s ní stalo, tak by to celé atmosféře jenom prospělo...

Tolik přesvědčivosti, sofistikovanosti, vkusu a neotřelosti jsem viděl naposled, když jsem se procházel v baumaxu oddělením zahradních dekorací. A stejně jako tady, ani tam mi nebylo úplně jasné, jestli je to všechno míněno vážně, nebo jestli to není jen nějaký druh kanadského humoru... Lituju, že Jackman a Gyllenhaal se k tomuhle propůjčili, protože jinak bych to už dávno vypnul a mohl si jít přerovnat ponožky.

Tragické, že je ještě i v tomhle století stále možné (ale bohužel asi i nutné) , aby nějaké zkostnatělé tradice, dogmata a principy svázaly lidskou bytost v ještě prkennější, nepřirozenější a nezdravější pozici, než je ta, kterou musí držet gardisti před Buckinghamským palácem, a to všechno proto, aby lidi měli svoje santa klause, dobře se jim spalo a nešli si vzájemně po krku.

Konzum zabíjí myšlení. Konzum je malá smrt... lážo plážo koktejlová duna párty u tuniskýho hotelu aneb do čtveřice všeho nejjednoduššího aneb jak se korporáty, s panděry ještě stále přecpanými po avengerské hostině, slezly nad shnilou a ohlodanou mršinou STAR WARS a povzdechly si "čím bychom se dorazili?" a padly okem na bytostně svéráznou a alternativní Dunu, která, chudák, neměla nejmenší šanci přežít tenhle bezcitný gangbang bezohledného mainstreamu nejhrubšího zrna... Pryč jsou časy, kdy filmaři museli být vynalézaví, odvážní a šli si za svým. Dospěli jsme do fáze, kdy se filmařina stala pohodlnou, standardizovanou, neomezenou technicky a finančně, za cenu toho, že je velmi omezená ve všem ostatním ... Ale asi bych měl ocenit, že se vůbec všem těm manažerům, technikům a průzkumníkům veřejného mínění, co sotva tuší něco o filmařině, natožpak o Duně, podařilo zrovna z Duny kdovíjak udělat něco tak obyčejného, prostoduchého a přizdisráčského, obrátit lidi v chodící fanoušky a úspěšně tuhle bezcharakterní, pozérskou a zmatenou zbytečnost, se sympatickou partou influencerů, v 4K a černé metalíze prodávat  jako exkluzivní zboží... takže ten prst aspoň zvednu 🖕... (zevrubnější a méně cynické zamyšlení ZDE)

Dámy a pánové! Přistupte blíže a buďte svědky neuvěřitelného příběhu z dávných a pohádkových časů, kdy se ještě studia a producenti nebáli nacpat svoje miliony do fantazie, originality a kreativity a kdy režiséři měli vlastní vizi a šli si tvrdě za ní všem navzdory. Ale jste-li slabého či mdlého ducha, střezte se! Tohle není snímek pro diváka, který má mozek na dietě a dal by si něco lehce stravitelného. Tenhle kousek vás bude v každém záběru neustále bombardovat intelektuálním vtipem, mnohovrstevnatými koncepty a vizuální opulencí, z které až slzí oči. Ale i zvídavá dětská mysl si tu najde svoje (vlastní zkušenost), protože i když odfiltruje všechny společenské, umělecké a sexuální narážky, tak jí pořád zbyde tenhle šílený, kaleidoskopický, karnevalový a fantasticky dezorientující karusel s morálním poučením: jak je nutné vzepřít se společnosti a jít si vždy za svým, a hlavně nikdy neklesat na duchu...   Nit, která se táhne celým filmem, je samozřejmě opět Gilliamovo dvorní téma emulze fantazie a reality, světů duševních a fyzických, a jakou lepší postavu si pro takové téma vybrat než právě Barona Prášila? (Možná už jen Dona Quijota, co Terry?) Prolínání mezi "skutečností" a Baronovým vyprávěním je vypipláno k pomilování. Divadelní herci se přesouvají z reality do Baronových fantazií a přebírají tam svoje role (jen Alison Steadman z nějakého důvodu vypadla). I když tu má na první pohled každý svou dvojrozměrně šablonovitou roli, tak ale i pod ní se skrývají vrstvy: Baron sám je stejně dvojakou postavou: Neustále osciluje mezi dobrodružnou vitalitou a rezignovaným očekáváním smrti. Navíc je na jedné straně hrdina, který se nehodlá podřídit malomyslnosti a úzkoprsosti, na druhé straně je megaloman, který nebere ohledy a od všech očekává servilitu. Stejně tak i jeho sluhové: bez Barona nejsou ničím, i když by třeba chtěli, a jakmile se Baron znovu objeví, rezignují sami na sebe a jdou mu opět sloužit. Venuše je krásná ale blbá koketa. Král měsíce je doslova schizofrenní cvok (lunetic)... tohle všechno je korunováno hereckým concertinem Billa Pattersona, Petera Jeffreyho, Olivera Reeda, Erica Idlea, Jonathana Pryce a Robina Williamse v čele neodolatelně šarmantním Johnem Nevillem a překvapivě přesvědčivou Sarah Polley...   Soundtrack je pravděpodobně to nejlepší, co dal Michael Kamen kdy dohromady a v duchu šílenosti filmu i on použil šílené prostředky (scény na Měsíci, Sultánova opera). Navzdory šílenosti ale dokáže proměňovat Baronovo téma s neuvěřitelnou noblesou od barokního divadelního cajdáku až ke grandióznímu finále...   Je neuvěřitelnou ironií osudu, že zatímco Baron Prášil bojoval proti Turkům a úředníkům v černém, ve stejnou dobu sváděl tu samou bitvu i Terry Gilliam a aniž to vůbec tušil, natáčel svou vlastní autobiografickou zkušenost v reálném čase. A stejně jako Baronovo megalomanství, to Gilliamovo ho potopilo až na dno močálu, ze kterého se na poslední chvíli vytáhnul za svůj cop, svírajíc mezi stehny projekt jednoho z nejúžasnějších vítězství kreativity a umělecké vize v historii kinematografie a nás všechny nechal v němém úžasu, že je něco takového vůbec možné.     P.S. K filmu existují parádní české titulky: "Když slunce vyjde nad Sýrový ostrov, a v houští uzenek se dlouží stíny, v medovém lese zlátnou pavučiny, a v lánech lososů se ranní mlha sráží, tam [...] vymiškován v květu mládí [...] Sally chytnul psotník."

Kinského upír není, bohužel, ani charismatický, ani hrůzu nahánějící (navzdory tomu, že sám měl obojího ve skutečnosti na rozdávání), ale jen odpudivý (čehož měl, pravda, také dost). Herzog se (asi) rozhodl Drákulu prezentovat jako politováníhodného mrzáčka a hříčku přírody. Tudíž má (určitě) zálibu v sebetrýznění, jelikož k tomu šíleného a nezvladatelného Kinského ale vůbec nepotřeboval. Umělecky by tohle pojetí mělo určitě nějaký smysl, kdyby se ovšem obtěžoval s vlastním scénářem a jen nedoroubovával původní scénář z roku 1922, který je samozřejmě postaven na tom, že se máme upíra bát. Herzog se navíc drží předlohy tak doslova, že to má paradoxně dvojí efekt: jsou to buď ty nejsilnější záběry (za což bezpochyby vděčí už vizuálnímu mistrovství Murnaua) a nebo ty nejslabší: co fungovalo v němém filmu v roce 1922, v roce 1979 už působí poněkud komicky a mimo. Největší šok mi ale Drákula vždycky přivodí, kdykoli se objeví, že jsem vlastně úplně zapomněl, že má tohle být film s upírem. Je tu ještě taky snad nejtrapnější a nejzbytečnější Renfield ze všech drákulovských adaptací (dokonce i Drákula ho radši pošle někam)... Taky nelze nezmínit neohrabanost hudebního doprovodu: předehra k Rheingoldu taknějak funguje na zešeřelých horských vrcholcích (i když monumentálně graduje do úplně prázdné scény), podstatně míň už ale funguje, když Drákula tahá rakve z lodi. Tu veselou folkovou drnkačku taky nějak nepobírám. Jediná mantra z úvodních titulků dávala většinou smysl. Ale ticho tu sluší většině scén nejvíc (což naštěstí došlo i Herzogovi). ((viděl jsem pouze anglickou verzi)) ... Herzogův neustálý problém je, že si vždy usmyslí nějaký koncept, ale pak už moc neví, co si s ním počít a jak mu dát nějaký smysluplný tvar... Zkrátka nejlíp uděláte, podíváte-li se radši na Ve stínu upíra, které jako pocta Nosferatovi i originální umělecký počin funguje podstatně lépe.