Badseeds

Smekám. Tomu říkám film o smyslu a víře. Hned má člověk o něco víc životní síly a odvahy.

Snímek, který by vyplnil mou prázdnotu, kdybych už do konce MFFKV neměla na výběr filmů šťastnou ruku. Emoce na plátně, kterým věříte; podpořené hloubkou příběhu (nemluvě o dobré hudbě; kameře) - to je pro mě na MFF nezbytným balíčkem, který je v tomto nenápadném dramatu obsažen. Znovu se taky potvrdilo zvláštní pravidlo, že filmy s židovskou tématikou mě na MFFKV zatím nezklamaly.

Absurdita s poetikou, taškařice s hloubkou, k tomu hrátky s noetikou a chlastací touhou. Nohavica s Plíhalem, Franta Černý s Colemanem - Zelenka je géniem.

Bud mi zas omylem do čaje spadlo LSD, nebo jsem právě viděla dost psychedelicky natočené Vyznání Anny Elliotové. Docela úlet, ale vydržela jsem hlavně kvůli Sally Hawkins, která mě tu ani v nejmenším nezklamala.

Anglická klasika, kterou chcete vidět už jen kvůli režii Anga Lee, scénáři Emmy Thompson nebo hvězdokupě herců. Bohužel obligátní moře postav předlohy Jane Austen v sobě tentokrát některé z hereckých rolí částečně utopilo. Úměra "příliš mnoho postav na krátkou stopáž" pro mě vedla ke zploštění některých výkonů, což je škoda. Coby hereckého prostoru dokázal maximálně využít například Alan Rickman nebo Emma Thompson, naopak Hugh Grant mi přišel, jakoby na filmový plac spíš zabloudil. Vyústění dějových linií našroubované do posledních dvou minut mi také přišlo trochu úsměvné. Celé to na mě zkrátka působilo dojmem člověka, který se snaží nacpat do oblíbeného, leč sraženého svetru.

Buscemi zavedl sondu do hospodského prostředí s postavami, které působí věrohodně a jim podobné bychom našli v každém pajzlíku vzoru Trees Lounge, nejen v Americe. Jako štamgast ve svém nejmilejším baru i já jsem ve filmu našla pár vizuálně zajímavých, pár zábavných i hlubších momentů. Jinak ale příběh vyprchá stejně rychle jako bublinky z rýžového Budweiseru.

Napadlo vás někdy jakou cestu má za sebou krabička od sirek? Proč si v kavárně někdo dává dvě kávy do dvou šálků, místo jedné? Nebo, že život nemá valnou cenu? Jarmusche tohle všechno napadlo přede mnou a postaral se mi tak o dokonalý filmový zážitek.

Owning Mahowny má přesně tu nepodbízivou a zároveň působivou atmosféru, na kterou vzácně narazím a kterou mám ráda. Jak už jste jistě četli ve svých filmových slabikářích: Na-co-sáhne-Philip-Seymour-Hoffman, promění-se-ve-zlato. Není tedy žádný div, když Hoffman zahrál fantasticky i postavu Dana Mahownyho, kterému toho zlata nakonec moc nezbylo. Za zmínku určitě stojí i bankéřova žena v podání Minnie Driver. Říkám si, že tvůrčí, ale jinak dost nenápadný film by možná nepotěšil většinového diváka, imunnímu vůči Hoffmanovo kouzlu. Ale víte co? Může to risknout.

Film se zdánlivou zn. "obvyklý" je skutečně neuvěřitelnou jízdou, prošpikovanou špičkovými hereckými výkony ve všech věkových kategoriích, onanistickou kamerou, Sigur Ros, zralým scénářem, Elbow, Clivem trpícím v obilí, Clivem, jehož birthday parties a šikana je snem všech dětí; britskými sportovními bonmoty a témeř hmatatelnou tragikou. A to nízké hodnocení tady? Screw you CSFD - just say YES!

Tohle je přesně ten případ nenápadně tvářícího se filmu, kterej ve finále převálcuje všechny filmy Febiofestu. Bezchybně natočenej příběh, kterej je místy pravdivě nelítostnej, nechybí mu ale britskej vtip a šmrnc. Herecky exceluje v taťkovské roli Tim Roth a dámské oko jistě potěší Cillian Murphy. Pro mě nezapomenutelnej zážitek, nehledě na to, že mám teď tendenci každý dítě stříhat na mikádo a říkat mu Liška. Zkrátka jak by řekla uživatelka Štíple - "Briťáci umí."