MikyAff

Hannibal si mě získal od prvního Willova vcítění do zločince a až do posledního mrknutí druhé série mi nedovolil se odtrhnout. S třetí je to poněkud horší. Možná by bylo lepší, kdyby ani nebyla. Kromě závěrečných patnácti minut posledního dílu mi ničím moc nenadchla. Vytratila se atmosféra a kouzlo, které tolik sálaly z předešlých epizod. Navíc objevení se několika postav, u kterých by si člověk řekl, že musí být mrtvé a nějakým zázrakem přežily, bylo až směšné. Když vynecháme tedy poslední sérii, byla jsem seriálem naprosto pohlcena. Úžasní herci, v čele s neuvěřitelně charismatickým Mikkelsenem, jehož výkon v roli geniálního sériového vraha je tak famózní, až to děsí. A když si k němu přidáme Hugha Dancyho s jeho roztomilým psím kukučem a rozhodně o nic méně skvělými hereckými dovednostmi, máme tu ship (kdo neví o co se jedná - zde) jako vyšitý!

Konečně superhrdina, který není na dlouhé proslovy. Sice toho namluví málo, ale když už něco řekne, stojí to za to. Na tenhle charakter bych se vydržela dívat dlouho, než by mě přestal bavit. To samé se dá říct i o dalších postavách, o kterých by stálo za to se dozvědět něco víc. Jen příběh mi přišel poněkud univerzální a finále moc předvídatelné.

Tak tohle je ten film, co získal spoustu ocenění a mluvilo se o něm na každém kroku. Docela jsem ráda, že jsem s jeho zhlédnutím nijak nepospíchala. Jedná se o celkem pro mě normální romanťárnu doplněnou o pár písní, které člověku ani moc nevlezou do hlavy. Jediné, co mě chytlo za srdce byla občasná pianová sóla. Celkově nejlepší na filmu bylo posledních dvacet minut, kdy se nemluvilo, v pozadí hrála skvělá hudba a člověka vzala za srdce ta ironie osudu.

Druhá série Attack on titan mi namísto zodpovězení otázek přidala pár navíc. Oproti jedničce je tu daleko více akce i zajímavých titánů a méně nudných scén. Když se vám na obrazovce začnou prát dva obří kolohnáti, tak je těžký odtrhnout oči od takového epic fightu. Jen bych řekla, že nebylo zapotřebí tolik srdceryvných a rádoby dramatických scén, které se nejčastěji objevovaly v linii Ymir a Christa. Místo nich mohly dostat prostor i ostatní postavy. Jsem jediná kdo by tu uvítal více prostoru pro Leviho?

Kolem 13 reasons why se roztrhla obrovská vlna ohlasu, která slibovala depresivní dílo, u kterého si pobrečím. Ani jednou jsem neměla v očích slzy, i když jsem celkem velkej cíťa. Nevadí. I tak se jedná o "dobrý" (sebevražda není nikdy dobrá) příběh, který dokázal navnadit prvním dílem, lehce unavit dalšími a na konci to zas ve finále pozvednout. Jen škoda, že se mi po chvíli zpočátku sympatická hlavní hrdinka časem docela znechutila. To celkem ale nahradí jiné postavy. V jeden moment byste je odpráskli a tu druhou objali a dali jim šálek horké čokolády. Celkově se Netflixu povedl další dobrý seriál. Že by to ale byla zas taková bomba, to se říct nedá.

Zpočátku se vše tváří jako miloučký film o nové roztomilé formě života. Jenže ta si velmi rychle uvědomí, že se jí v inkubátoru nelíbí a chce si hrát. Tvrdě hrát. Namísto toho, aby si ji lidé ochočili, začala velká vesmírná show. Což o to, podívaná to byla pěkná, ale nejspíš i zbytečně moc předvídatelná. Navíc už jen úvodní titulky mi byly nějaké podezřele povědomé. Vlastně Vetřelec trošku jinak a moderněji.

Oproti prvnímu dílu zde mají hlavní postavy celkem víc prostoru a převládá i rodinnější atmosféra. Tam, kde se jednička snažila zaujmout akcí, to dvojka nahrazuje obrovskou dávkou vtipu. Děj je mnohem uzavřenější, což ničemu neškodí. Možná právě naopak. Z Draxe se stal pohodář, který sází jednu hlášku za druhou a malý Groot je jednou z nejrozkošnějších postav co se kdy v kinematografii objevila. I'm Mary Poppins, y'all!

Už jen při úvodním „Podle skutečné události.“ mi bylo jasné, že tenhle film mě naprosto nenechá v klidu. Na válečné filmy není jednoduché se dívat. Jsou chvíle, kdy by to člověk nejraději vypl, ale z prostého principu to neudělá. První polovina Hacksaw je spíše úsměvná. Divák celou dobu sleduje vojáka, který je trochu jiný a říká si, kde že vlastně je ta válka. Jakmile ovšem už přijde, tak by se nejraději vrátil do té usměvavější části. Herecké výkony jsou naprostá bomba. Vyděšení vojáci, kterým se podepsala válka ve tváři, a Andrew Garfield pobíhající po bitevním poli mezi kusy lítajících částí těl mě nenechali ani na chvíli odvrátit zrak. Můj momentální stav hned po zhlédnutí filmu je strašně smysluplný. To prostě musíte vidět, ať pochopíte. Člověk pak pochopí víc věcí.

Přijde mi trošku škoda, že se Moana nedostala do podvědomí diváků natolik, jako jiné animáky od Disney. I když na jednu stranu je to možná dobře, že na nás ze všech koutů nekoukají komerční produkty s touto tématikou. Mohla bych tu vyzdvihnout krásnou animaci doplněnou příjemnými a hlavně (!) poslouchatelnými písničkami, které člověku nezačnou hned po chvíli lézt na nervy. Co ale chci zmínit především je prostě kohout Hei Hei. Jasně, hlavní postava je šíleně sympatická, to samé i Maui. Ale sakra. Bez toho kohouta by to nešlo. Dejte mu nějakou cenu! Být malá holčička, tak se snažím u maminky vybrečet kohouta jako domácího mazlíčka.

Arrival není vysloveně špatný film. Jen ten hype okolo něho mi přijde naprosto zbytečný. Od začátku do konce na mě čišela šíleně depresivní atmosféra a i když je to zaručeně skvost ve svém žánru, tak má tu smůlu, že já ze sci-fi moc na větvi nejsem. Chvíle, kdy se na obrazovce objeví heptapodi, jsou zaručeně na celém filmu ty nejlepší. Ta ohromující velkolepost. Ale tak trochu jsem celou dobu doufala, že udělají něco vzrušujícího. Prorazí to zatracený sklo nebo prostě něco. U většiny filmů naprosto zbožňuju, když celou dobu sleduju něco, u čeho na konci zjistím, že to mělo úplně jiný význam, než jak se to v průběhu filmu zdá. V tomhle případě to pro mě spíš film poslalo ke dnu, protože to zkrátka bylo až moc mindfuck.