Nomád

Podle mě extrémně přeceněný film. Přecejen je to hlavně podívaná. Kdyby bylo hlavním smyslem filmového umění nacpat do filmu co nejvíc výbuchů, skoků, efektních záběrů a digitálních efektů, pak by si tenhle o trochu zajímavější Spiderman těch 90 % zasloužil. Ale dokud budou existovat snímky jako třeba právě Nolanovo Memento (nemluvě o Kmotrovi, Schindlerově seznamu nebo Matrixu, abych vzal něco ze všech možných žánrů), ještě pořád budu chtít v kině nejenom valit oči, ale taky mít o čem přemýšlet. A nemám na mysli úvahy typu: vážně by se to neobešlo bez té stupidní masky ohořelého obličeje nebo blbostí jako záchranné lano vystřelené a zachycené na letadle... A jak ten film sám sebe bere vážně! Proboha! Tři hvězdičky za kameru a s vírou, že se Nolan zase sebere a nezůstane u hollywoodských sračiček napořádt.

Parádní obyčejný film o obyčejných lidech. Bez efektů, zbytečných akčních scén a podobně. Ostatně dostatečné drama pramení z toho, že je majitel restaurace nucen ji prodat a nějakých 20 lidí kvůli tomu přijde o práci. Skvěle vystavěné mikropříběhy jednotlivých lidí ukazují, jak se v životě všechno neustále mění, jak se seběvědomá manažerka mění v malou holku apod. Moc pěkný, ačkoli vyústění mohlo být jasnější. Úplný závěr je trochu jako didaktický příběh s otevřeným koncem.

Absolutní slátanina, na kterou se člověk vydrží dívat jenom v naději, že je to opravdu parodie. PO 10 minutách i nejsilnější povaha zapíná přetáčení. Jestli TOHLE někdo zamýšlel jako vážně míněný horor, tak to musí být naprostý imbecil. Je to natočené jako teleshoping, ve kterém se nesmyslně motá stádo troglodytů přetahujících se o stupidní repliky. Je to horší než odpad, je to naprostý filmový dno!

Smutná podívaná. Ani ne tak proto, že by snímek tak skvěle navodil atmosféru pomíjivosti a zmaru, ale spíš když si člověk vzpomene na Démanty noci nebo O slavnosti a hostech a srovnává. Co je platné, že je třeba film natočený nezvyklou technologií, že je to novátorský přístup, že je na pomezí dokumentu a filmové eseje... Co z toho všeho, když se na to prostě nedá koukat. Hvězdičky jsou za fotografie a pár kouzelných záběrů. Zbytek je bohužel odpadní materiál. Kdyby to mělo 15 minut, možná by to mělo sílu.

Dokument jedna báseň. samozřejmě i proto, že Jan Svěrák má ke zpovídanému opravdu blízký vztah. O tátovi toho prostě člověk ví víc, než o cizím člověku. Ale nechci to tím shazovat, zpovídat otce na druhou stranu často nemusí být nic moc. Ačkoli je opakovaně vidět, že Jan je ryzí chladnokrevný profesionál a píchá do táty jako do cizího. I proto si teď zpětně říkám, jestli to na nás na všechny, včetně otce samotného, s tím odmítáním scénáře k Lahvím jenom nehrál. Jestli už tenhle dokument nebyl z dost velké části jen záměrná reklama na ty dneska všude omílané Vratné lahve. Starého Svěráka bych z toho nepodezíral, ale u mladého člověk nikdy neví. Vyšlo mu to natahování diváků na skřipec na jedničku. I kdyby byly Vratné Lahve jeho nejhorší film, stejně to bude chtít každý vidět. Když se něco tak extra chválí dopředu, leze mi to krkem...

Překvapuje mě, že tenhle film zaujal takovou hrstku lidí, a ještě tak málo. Zřejmě už v nás Kafka žije akorát jako potisk na trička pro turisty. Temný, záhadný a civilně natočený příběh tísnivé hrozby a nejistoty. Výborný György Cserhalmi se předvedl mnohem přesvědčivěji než v Želarech. Režisérka Vihanová se obešla bez pozdějších pedagogicko-vzdělávacích tendencí následného Putování. Prostě neprávem zapomenutý film. Zasloužil by si znovuuvedení do kin nebo aspoň nedělní večer na ČT 1.

Skvělý, minimalistickými prostředky vyprávěný příběh. O co je děj jednodušší, o to působivější je jeho vyznění. Pořád čekám, kdy se zase najde někdo, kdo u nás bude schopen natočit tak silné drama tak subtilním způsobem. Není přece možné, aby šedesátá léta nesla nějakou filmařskou finesu sama o sobě a aby tahle pronikavá schopnost z filmařů vymizela jenom proto, že už je jiná doba. Autenticitu, upřímnost a ryzí kvalitu filmů jako Kočár do Vídně, Ucho, O slavnosti a hostech, Intimní osvětlení, Smuteční slavnost (nebo třeba i částí víceméně lidové trilogie o Homolkových) od té doby nikdo nedosáhl. Ještě tak Vojtěch řečený sirotek nebo Pevnost aspoň připomněly Údolí včel nebo Markétu Lazarovou. Ale jinak ta skvělá tradice úplně zaniká. Kde je herdek aspoň nějaký český Aki Kaurismäki?

Nemám rád country a portrétů rozervaných umělců, co se topí v penězích, ale neví si rady se životem, už mám taky plný zuby. Tyhle klišé, že opravdová hvězda musí aspoň pár let živořit na drogách, krmit se prošlejma psíma konzervama nebo mít za nejlepšího kámoše bezdomovce, by se snad mělo úředně zakázat. :o) Jasně, že to tak často je, ale proč kvůli tomu herdek člověk musí polovinu filmu koukat na chlápka v rok neměněných spoďárech, aby se na posledních 10 minut konečně dočkal návratu na výsluní a titulku, že zbylejch 35 let žil XY šťastně a bez drog? Co je to herdek za přístup? No nic. Johnyho Cashe jsem zatím znal jenom jako jméno. Přes všechny výhrady mi ho tenhle film dost přiblížil, ačkoli to vyžaduje odmyslet si ty rozsahem přebujelé, ale holt nejdramatičtější a divácky nejvděčnější roky jeho života. Natočené je to nicméně dobře, takže nemám pocit ztraceného večera. Hudební pasáže jsou skvělé, možná si nějaké Cashovo starší CD pořídím.

První hodinu jsem si tenhle film užíval jako už dlouho nic. Al Pacino je prostě vynikající a poprvé jsem ocenil i herectví Johna Casaleho, kterého jsem doposud vnímal jenom jako účelově zvolenou figurku pro roli staršího bratra z Kmotra. Zápletka se zločineckou trojicí, ze které se hned v úvodu přepadení banky stane dvojice, protože si to nejmladší „gangster“ rozmyslí, a ještě se pak dohaduje o tom, jestli si může vzít auto nebo ho nechá ostatním na odvezení lupu, je nepřekonatelná. Snímek má od začátku prima atmosféru amerických bijáků zhruba ze 70. let. Spousta zdánlivě plonkových záběrů na jezdící auta, ruch na ulicích, detaily náhodných tváří... Člověk ale díky tomu mimoděk parádně nacucne atmosféru. A k tomu samozřejmě skvělá hudba. Casting k filmu je výborný, početná skupina rukojmích představuje pestrou škálu povah předvedených s grácií - je vidět, že si to herci užívali a možná leckde sáhli i k improvizaci. Asi po hodině ale film bohužel ztrácí tah, děj ve vedrem rozpálené bance stagnuje a člověk místo tísnivé nejistoty, která by z příběhu měla vyzařovat, spíš vnímá, jak ho pomalu začíná nahlodávat nuda. Ta sice před dramatickým koncem zase spolehlivě vymizí, ale stejně to nevyváží ty desítky minut tápání v prázdnu předtím. Byla to moc dlouhá pauza na to, abych ji přešel mlčením.

Vynikající film a skvělý Sean Penn. Režisérovi se dokonale podařilo gradovat napětí a spád, takže ke konci má člověk pocit, že se dívá na úplně jiný film než na začátku. Během dlouhé, opravdu dlouhé expozice postupně pronikáme do života smolaře a možná i trochu prevíta Sama Bickea, kterému se život hroutí nejvíc ze všeho proto, že v sobě má zřejmě až moc slušnosti. Takže dává jednu výpověď za druhou, protože ze sebe v práci nechce dělat kreténa. Rodina jde do kopru, práce jde do kopru a do toho všeho pořád a pořád z televize vykládá Nixon, jak jde Amerika nahoru a jak se i obyčejní občané budou podílet na americkém zázraku. Není divu, že Samovi časem rupne v kouli. Tenhle přerod odehrál Penn dokonale a já mu toho chudáka Sama sežral i s navijákem. Pozoruhodné je, že když na konci v pominutí smyslů provede to, co provede, člověk s ním nesympatizuje, jak to tak bývá ve fimech, kde člověk nakonec ze zoufalství začne obdivovat zabijáka a doufá, že když zabije dost lidí, nebo ti lidi zabijou jeho, bude konečně konec. Naopak. Při závěrečné scéně je člověku líto, že už je konec. A že to neskočilo líp. Sam by si to zasloužil, ale svět se točil proti němu.