Gillraen

Poprvé v životě jsem šla do kina dvakrát na stejný film, a rovnou během dvou týdnů. Musím říct, že po druhém shlédnutí mé nadšení ještě narostlo. Možná proto, že v dialogově nabité tříhodinové stopáži Ch. Nolan nedává až tolik prostoru pro zpracování všech informací tak, jak by si zasloužily. Napodruhé, kdy už se člověk orientuje v jednotlivých dějových linkách a postavách, jsem se paradoxně bavila ještě více. Christopher Nolan mi v tomhle žánru sedí mnohem více než ve sci-fi. Rozumím ale, že konverzační drama z politicko-soudního prostředí nebude sedět každému. Já si to užila moc, což je dáno tím, že se ve filmu sešlo hned několik věcí, které mi sedí. Politický přesah událostí a kontroverze, spojené s použitím atomové bomby jsou prostoupeny celým filmem, stejně jako morální hledisko a odpovědnost jedince v podání skvělého C. Murphyho. Scéna, kdy nejvyšší představitelé rozhodují o odhozu bomby je za mě jedním z nejsilnějších momentů filmu. Rozhodnutí, které určilo formování politiky 2. poloviny 20. století a umožnilo vznik světa, jak ho známe dnes. Uvědomění, že výsledek práce největších mozků té doby, a přelomový moment v oblasti vědy a fyziky, je od té doby nástrojem politických a mocenských vztahů ve světě, stejně jako fakt, že o jeho použití dnes i v budoucnu rozhoduje hrstka politiků, která je zrovna u moci, je mrazivé, a zvedá mi v hlavě spoustu dalších otázek.