Rimland

Lord of the Plains, Vol. 2. Sheridan se mi pomalu sápe do scénáristické topky (v podstatě už jen čekám, jestli mi to potvrdí Soldado) a již třetí rok po sobě mi dílo z jeho pera zařídilo jeden z nejlepších a nejintenzivnějších filmových zážitků roku. Jak to ale Sheridan skvěle napsal, tak na režisérské stoličce už nějakou tu hrubku udělal. Když pominu občas nějaký ten nevhodný střih, tak naprosto souhlasím, že chybou z nejhříšnějších je skutečně ta práce s prostředím, která je zrovna u jeho děl zásadní. A nikde to není vidět líp, než když si porovnáte scénu s mrtvým volkem s... prakticky celým zbytkem filmu, minimálně tedy po vánici. Kde na začátku Sheridan naplno podmanivě využívá rozsáhlé promrzlé pustiny, skučícího větru a padajícího/křupajícího sněhu (v kombinaci s kamerovými záběry a skvělým hudebním podkresem dua Cave/Ellis), tam ho postupně začne brát jako samozřejmost a kulisu, která tak jako že mimochodem prostě je. Ve finále tak film jako celek oproti loňskému Hell or High Water v tomto ohledu strádá, ale ono je to vlastně jedno, protože až na výše zmíněné je to zrežírované perfektně, obsazené a zahrané perfektně, ohudebněné perfektně, nasnímané perfektně a napsané perfektně, díky čemuž to drtivou většinu ostatních (nejen) žánrově spřízněných kousků (i s jejich režiséry) s přehledem strčí do kapsy.

Zkrátit o půl hodiny a ponechat závěr z knihy, tak bych tomu ty čtyři klidně dal (viděna delší verze). Ono adaptovat knížku, jejíž zajímavost tkví především ve specifickém literárním stylu, je poměrně ošemetné, pravda. Tady se jede vyloženě ve stylu filmové "ilustrace", což je vlastně ok, protože tu literární stránku stejně převedete jen těžko, ale ta základní premisa o velmi netradiční "trojce na hromádce" obchodující s domácí vyšlechtěnou marihuanou vs. mexický kartel co jim chce přebrat kšefty, je sama o sobě naštěstí dost slibná. A tak namísto dravého a úderného literárního stylu musí přijít ke slovu dravý a úderný filmařský styl. Což Stone zvládá, minimálně v těch akčních a brutálních/násilných scénách, víc než dobře. Bohužel, všechny výrazné změny oproti předloze jsou tady podstatně k horšímu. Scénami O+Elena počínaje a závěrem konče (a vlastně bych mohl remcat i ohledně hereckého obsazení, tedy toho ženského). Druhým problémem je pak určitá žánrová nesourodost, protože zatímco v jednu chvíli jede Stone na vážné vlně, jindy tomu dá až směšný tón (ten satirický/sarkastický je v pohodě, ten tam být má - ale nemá to sklouznout ke komedii). Jakkoli by to mohlo fungovat jinde, tak tady to bije jak pěst na oko. Zvláště, světe div se, v tom závěru... A tak zatímco knížka je jednou z těch, na kterou hned tak nezapomenete, film vám z hlavy vyšumí poměrně záhy. P.S. Tu předlohu si pokud možno přečtěte. Stojí za to. (však taky Winslow, že jo)

WTF?... Upřímně, pořád nevím, co si o tom myslet. Suchý situační humor mám sice rád (byť tady je místy zbytečně infantilní), ale zrovna u Thora je možná tenhle obrat a la Strážci galaxie, ve kterém se hodí do kýble všechno z prvních dvou dílů a jede se ve stylu "uděláme si z toho všeho prdel", docela na škodu. Zvlášť když má v tomhle díle konečně k dispozici pamětihodného a motivovaného záporáka, resp. záporačku, díky které by to konečně mohlo být to hutné, emocemi nabyté osudové drama shakespearovského ražení (no jo, to asi přeháním...). Ostatně to finále tím směrem docela mířilo. Osmdesátkový pestrobarevný synťákový háv je pak kapitolou samou o sobě... Ale nasmál jsem se, to ne že ne. Nicméně názor si asi upřesním až při dalším zhlédnutí...

Boj pacifických idealistů s větrnými mlýny všemocné státní mašinérie. Vytknout by se tomu dalo ledacos, od přílišné naivity/blbosti oněch idealistů, přes snad až přehnanou všehoschopnost státních orgánů, k vyloženě WTF scénám typu "poznali v nich agenty CIA". Jenže ten cynický pragmatismus pánů státních úředníků, který je tam přítomný od první do poslední minuty, film i ve slabších chvílích neskonale zvedá a i sám o sobě se prostě blaženě poslouchá (zvlášť cynickým pragmatikům jako já). Andrew Niccol sice podobné téma později zpracoval kousavěji a "hravěji", ale tenhle snímek ve všech ohledech ani po téměř 40 letech neztrácí na platnosti a (nejen) v rámci subžánru francouzských politických thrillerů z let 70tých funguje na výbornou. Akorát by se mi přeci jen ještě víc líbil, kdyby se držel v té úvodní čistě zahraničněpolitické rovině "Kterak praktikovat Francafrique nejhrubšího zrna a vypadat při tom civilizovaně".

Důchodcovské Memento s naprosto výborným Plummerem. Škoda zbytečně doslovného závěru v důchoďáku a vlastně i toho, že tu pointu dříve či později přeci jen odhadnete (ale i tak je hooodně dobrá). Jen si říkám, jestli je v USA/Kanadě opravdu tak běžné, že vás kdekdo pustí k sobě do domu, aniž by se zeptal kdo/co jste zač...

Po scénáristické stránce to sice na ty nejlepší allenovky nemá, ale boha jeho, to co tu Woody předvádí s Willisem za kamerou a za doprovodu Gerschwinovy hudby, to je jedním slovem balada, která v nejednu chvíli připomene Melvilleův manhattanský kousek... (a o úvodu to platí tuplem)

Ne-elitní jednotka. Sollimova filmová prvotina se mi popravdě líbila mnohem víc, než opěvovaná Suburra (a více mě přesvědčila o tom, že je vedle Padilhy (nebo Manna) opravdu asi nejvhodnější režisérskou volbou pro pokračování Sicaria). Mimo jiné i proto, že "netrpí" takovou artovostí - což platí zejména o perfektním rockově-ambientním soundtracku (některé Mokadelicovy skladby v nejednu chvíli evokují Michaela McCanna). Zároveň zvládá pokrýt pěknou řádku propletených témat, přičemž si to v drtivé většině stopáže vystačí s podprahovým dusnem a nabídne tak nejeden působivý moment. Na druhou stranu musím přiznat, že některé scény na mě nezapůsobily úplně tak, jak by měly/bych chtěl (jmenovitě třeba ta šponovačka v samém závěru) - ale to bylo možná jen mým momentálním rozpoložením a na celkovém dojmu mi to nijak neubralo. Každopádně pokud Sollima natočil Soldada více ve stylu právě ACAB, než Suburry, budu o to radši (ale nechám se překvapit - a podotýkám, že seriálovou Gomoru jsem zatím neviděl, takže podle té nemůžu soudit). A jinak Favino naprosto výbornej (ostatní herci taky, ale on zvlášť). "Ceeelerino, figlio di puttana!"

Poněkud přemrštěnou stopáž naštěstí dostatečně kompenzují herecký koncert pánů Burtona (šarmantní cynismus) a Guinnesse (šarmantní politováníhodnost), atmosféra karibské diktatury, dobrý scénář, kamera, hudba a výborný dvojsmyslný/nejednoznačný závěr. Jo a ta scéna z Duvalierville je za všechny prachy. Tu bych pouštěl povinně ve školách během přednášek o totalitních režimech.

Chladné, atmosferické, kvalitně napsané, skvěle zahrané a, dovolím si citovat, jak zcela výstižně píše DaViD´82, "do morku kostí ryze britské". A natočit to černobíle byl v tomto ohledu vpravdě geniální tah. Absence němčiny v pasážích z NDR sice zamrzí, větší pěstí na oko (resp. ucho) je však opravdu ta doslovnost při jízdě autem ke konci filmu, která je skutečně nejen zbytečná (působí spíš jako úlitba "méně pozorným/chápavým" divákům, kteří nepobrali význam právě proběhnuvších událostí), ale především v rámci filmu i (sub)žánru absolutně nevhodná (štěstí že Alfredson i Corbijn se tomu dokázali ve svých adaptacích vyhnout). Samotný (vynikající) závěr tento hřích vzápětí naštěstí poněkud odčiní (hned na to následuje uvědomění si - pozor, drobný spoiler - že vám jej vlastně tak trochu "prozradily" dopředu ty dvě názorové "úvahy" pánů X a Y v průběhu filmu) a bohatou mírou těží ze skutečnosti, že co se kategorie "hraní výrazem ve tváři" týče, mohl/může se Burtonovi rovnat jen málokdo. Nicméně pokud bych v neduzích chtěl jó vrtat, pozastavil bych se ještě nad tím argumentem "tady je důkaz, že jsou s panem X přátelé" během soudního přelíčení. Ten mi totiž v rámci zdejší platné logiky "já (ne)vím že ty (ne)víš že my (ne)víme že vy (ne)víte že on (ne)ví" přijde poměrně snadno napadnutelný... ale což. I přes výše zmíněné je to totiž absolutní špička špionážního žánru, a to jak po stránce kvality, tak i realismu (jak už to ostatně u těch povedených le Carrého adaptací - bohu dík - bývá).

Godzilla podle Lindholma aneb nejzajímavější/nejoriginálnější procedurálka o krizovém (ne)řízení. Teda až na to, že na rozdíl od Lindholma to nemá to podprahové napětí a je to satiricky laděné. No a právě díky tomu se nakonec přikláním k vysokému hodnocení. Jako někdo, kdo má s neadaptabilním molochem japonské byrokracie (a "komunikačními" aspekty tamní společnosti) své nemalé zkušenosti, prostě nedokážu neocenit skutečnost, že si jsou sami Japonci do toho (a nejen toho) ochotni a schopni pořádně s gustem rýpnout. Přitom stíhají tematicky obsáhnout nejen katastrofické trio Fukušima-zemětřesení-tsunami z března 2011, ale i otázku jaderného pustošení Japonska a la původní Godzilla a navíc i ten svůj nemálo rozporuplný zvláštní (bezpečnostní) vztah s USA. A tak snad jediné, co mi krapet kazilo dojem (teda krom té zvláštní poradkyně "večtyřicetichcibýtprezidentkouUSA" amerického prezidenta, jejíž angličtinu suverénně překoná i ta Arnoldova - říkám si, jestli to byl tvůrčí záměr, nebo jen nedokázali najít jazykově adekvátně vybavenou (sexy) herečku), bylo to stále jaksi "gumové" zpracování Godzilly, která připomíná v první suchozemské verzi papírového draka při čínském novoročním průvodu, v té finální pak občas sotva pohyblivého balónového maskota (aneb zdravím nafouknutého panáka z Krotitelů duchů). Nic proti praktickým efektům, ale ty nepohyblivé knoflíkové oči na dojmu živoucího tvora prostě dost ubírají... Na druhou stranu, ty destrukční scény jsou naprosto úžasně natočené (a ta noční tuplem).