wizaard

Přiznám se, na Dokonalou lež jsem šel samozřejmě především kvůli dvojici Mirren-McKellen. A co se hereckých výkonů této hvězdné a zkušené dvojice týče, nemohu mít žádné námitky - McKellen se zhostil přetvařujícího se podvodníka (tedy dvojrole dobře vychovaného starého dědečka, co nemůže na koleno, a chladnokrevného, vypočítavého křiváka) skvěle, Mirren zase perfektně ztělesnila bezelstnou bohatou vdovu. Podobně jako ostatním mi tam moc nesedl vnuk (Tovey), ale to je vedlejší. Zhruba do poloviny je film výborný, pak se ale stáčí jiným směrem, něž bych očekával (probírání minulosti), ale závěr je vyloženě uspěchané, odfláknuté a hlavně těžko uvěřitelné skoro až klišé, které pro mě filmu sráží minimálně dvě hvězdičky, ale kvůli skvělému hereckému duu musím nechat aspoň ty 4. Film se mohl vyvíjet jiným směrem, těžit z potenciálu hereckého koncertu Helen a Iana. Nebo stačí jen ustřihnout vše od Betty sedící v prázdné místnosti.

Myslím, že plakát filmu Dva papežové, kdy vedle sebe na židličkách na trávníku sedí papež Benedikt a kardinál Jorge, docela trefně podtrhuje celý film. Jedná se totiž o rozpravu dvou velmi rozdílných osobností, kdy jedna, přestože v jedné z nejvyšších a nejuznávanějších funkcí na planetě, nakonec dokáže překročit svůj vlastní stín, díky čemuž si k sobě dva lidé najdou cestu a také smíření se svou minulostí a osudy. Bál jsem se, že bude film hodně náboženský, ale není to tak. Čili pokud nepotřebujete přemíru akce a "stačí" vám výborně zahraná diskuse a vzpomínání dvou starších pánů, během které diskutují také velmi zásadní otázky života, víry a pohledu na ně, doporučuji! Člověk se samozřejmě může jen domýšlet, co je realita a co "umělecká svoboda", protože mám pocit, že velká dávka toho, co se na obrazovce děje, je silná idealizace, ale pokud přistoupíte na to to neřešit, ve finále ve vás film zanechá velmi dobrý pocit, že vlastně není všechno špatně.

After Life se mi hrozně těžko hodnotí. Ačkoliv mám rád Rickyho humor a způsob vyprávění, které z každé repliky přímo srší, je seriál (alespoň jeho první řada) plný nedostatků, promarněných šancí, někdy mi vadila nedokonalost (až banální prvoplánovitost) zpracování některých scén a - protože Ricky rád vypráví bez příkras - často je až příliš civilní. Je ale prostě takový jako samotný život. A proto si mě asi seriál získal. Polovina první série je spíš úvod, díly 5 a 6 mě ale dostaly totálně. Souhlasím s tím, že postavy nejsou moc prokreslené a slouží často jen jako propriety pro hlavní postavu. Nicméně třeba to otevírá nějaký potenciál do další série.