Oxy

Dnes mě na youtube uvítala obrovská reklama, která mi sdělovala, že otec píše své dceři každý den mejl. Každý den, od jejího narození. Jelikož jsem byl moc zvědavý, jak vypadá novorozenec, který čte, tak jsem si na ni kliknul, a odměnou mi bylo video níže. Hudba, která perfektně podtrhuje onen dojemný příběh a tatínek je asi vývojář u Google,  protože jinak si nedokážu představit, kde před sedmi lety vzal Google Chrome. Také jí přidává do přílohy odkazy na youtube, které nečekaně neexistují. Nakonec dodává v jednom mejlu, po sedmi letech, že jí píše už od narození a pak se na to společně podívají. (Proč to nenapsal hned v tom prvním, co s tím plánuje, sakra?) 

Hnus hnus hnus. Lidé u televizorů dostanou svou pravidelnou dávku emocí, protože nemají čas na to udělat si své vlastní a k tomu navíc obdrží kvalitní masáž mozku.

Jsme u babičky na obědě, a po jídle jsme se s taťkou přesunuli do obýváku, kde v televizi hrál hokej. Česko x Rusko.  Po chvíli příběhne můj pětiletý bratr a ptá se kteří jsou naši. Taťka mu odpovídá:

"Bílí jsou naši a červení jsou rusáci"

"Bílí sou nasi?"

"Jo, bílí jsou naši."

Brácha dostane záchvat euforie a po celém domě začne křičet  "Máme bílé!". Nadšeně přiběhne do kuchyně, kde sedí děda u sklenky bílého vína, a zopakuje svou momentálně nejoblíběnější větu. Děda se na něj usměje a řekne

"Jasně, aj červené máme!"

A teď si představte ten bordel, co z toho musí brácha mít v hlavě.