KafuR

Hm.. série Die Hard byla vždy o něčem jiném než většina jiných akčňáků a jedním z jejich největších kladů byl propracovaný scénář... No ale tady? Banda amatérských chlápků (+ 1 v sukni) celý film nahání, utíká, střílí a pak se nechá zabít, semtam rádoby pokus o dějový zvrat a to je vše. Aspoň že na McClanea nám páni scénaristi v tom zmatku nezapomněli a dali mu aspoň vedlejší roli.

Více než důstojné pokračování kultovní jedničky, které jsem v jistých dobách měl dokonce raději než ji. S odstupem času sice moje sympatie nepatrně upadly (narozdíl od jedničky), ale stále si stěží můžu představit povedenější pokračování než to, které mi nabídl Harlin, protože z McClana neubral nic, jenom mu přidal boty a padající letadla nad hlavu.

Třetí pokračování už je v lecčems jiné od svých předchůdců, přesto si však naštěstí hlavní přednosti Johna McClanea zachovává. Johnova prostořekost se nevytratila, což se sice nedá říct o jeho manželce, ale díky tomu, že mu zde zdatně sekunduje jeho "ebenový" parťák, jsem to nijak výrazně nevnímal. Některé akce jsou už sice trochu na hraně (a to pořádně ostré), ale i tak se jedná o efektní akčňák, kterému to stále pořádně myslí.

Tak počtvrté nám John McClane spadl do pasti, která bude smrtonosná pro všechny okolo, a kupodivu mu ani nedělalo problém posnídat zas trochu ironie a sarkasmu a po hlavě se vrhnout po teroristech, o jejichž zbraních ví, jako chlap ze staré školy, houby, a proto si k sobě pozval také ajťáka, který tak snad poprvé v životě viděl slunce a který mu dokonce občas i zdatně sekunduje. Zkrátka, čtverka se i přes časový odstup vydařila, nějaké ty akce jsou sice hoodně přemrštěné, ale toto bych zas také mohl vyčítat každému dílu z této tvrďácké série.

Ze začátku se o žádný průser nejedná a dá se říct, že první půlka severskou krimi nezapře jak depresivní krajinou, pomalými záběry, tak patřičnou bezútěšností. S blížícím se koncem se však celý děj sesypává jak domeček z karet, až z filmu na konci nezůstane nic kromě slepence chaotických scén a absolutně neoriginálního klišoidního závěru. Nepotěší ani nedořešení dalších načrtnutých dějových linií, stejně jako až příliš nedůvěryhodná proměna notorického alkoholika ve spořádaného detektiva soustředícího se jen a jen na případ.

Do detailu propracovaný scénář a dějová stránka ubíhající krátkými, za to však rychlými krůčky kupředu vstříc zrodu největší události nového tisíciletí na poli virtuální komunikace nechá času rychle plynout, zároveň však diváka neochuzuje o atmosféru elitářských komunit bujících na podobných univerzitách. Film chvályhodně nehraje skutečnému tvůrci do noty a poukazuje na skutečnost, že za všechno se jednou platí. A Cukříček měl jenom to štěstí, že měl kam sáhnout. Fincher opět nezklamal a psychologický příběh podpořil mistrnou formou. Koncepce veslařských závodů patří k scénám, které se nezapomínají.

Úvodní část filmu, konkrétně do té chvíle než se nám sopka konečně ráčí prodrat na svět, zbožňuji. Ano, je pravda, už i tam jsou nebetyčné blbosti, ale i tak ve mně ta tajemná nejistota, co že se to tam dole klube, vyvolává příjemně mrazení. Jenomže poté se na nás společně s lávou vyvalí taková hromada pavědeckých kravin, která škodí zraku, rve uši a zároveň nenechává nikoho na pochybách, kdo že tady vyhraje válku Příroda vs. Tommy Lee Jones. Inu, do kategorie filmů ze života tenhle snímek patřit nikdy nebude.

Ne, že bych neměl rád barvičky (nemám), ale když se vám z obrazovky, která po většinu času hraje jen černou barvou, stane omalovánka zdatně konkurující tomu nejlepšímu z výtvorů pětiletých dětiček, říkáte si, jestli nám náhodou bratři Wachowští nezapomněli během natáčení sundat sluneční brýle a podívat se, jaký guláš před očima budou mít ti, co nebudou mít výše zmíněnou pomůcku na nose, a popř. co nebudou mít to štěstí a nebudou barvoslepí. Během těch závodů mi obývák hrál tolika barvami, že k pořádně discozábavě mi chyběl jenom Michal David na pódiu a zatímco se můj mozek snažil přelouskat tu semaforovou abecedu, do které navíc blikalo ještě červené světýlko v hlavě, já se snažil fandit těm "správným", i když upřímně, doteď nevím, jestli jsem nááhodou celý ten závod nepřál tomu bakanému chlápkovi s fešnýma kotletama.

Film tak urputně se snažící být cool a vtipný aby jeden pohledal. Cílení Marvelu na věkovou kategorii typu hlavního hrdiny není možno mít za zlé, ale zároveň by to mělo být natočeno tak, aby si u toho starší člověk nepřipadal trapně. Tyto eskapády nedorostlého puberťáka a jeho divného kámoše není možno brát vážně a člověk je schopen pochopit spíše pohnutky hlavního záporáka než toho spidercvoka, který si chce akorát pohonit ego.

Vracet se do třetice k tomu samému už je do určitě míry riskantní tah, a proto to určitě chtělo něčím ozvláštnit, vytvořit něco, co snímek odliší od jeho předchůdců, přesto se to však podařilo jen z části. Už potřetí se tady řeší stejné problémy stejných postav, stále stejný milostný trojúhelník a neustále se vracející postava ze Země za zrcadlem vehementně toužící dát svému synkovi co nejlepší manuál, jak se nejrychleji zabít. Tento styl je v tomto případě o to víc únavný, protože tyto peripetie trvají většinu filmu a dávají minimum prostoru tomu, co má tento snímek osvěžit, a to proměně Petera Parkera. Sebevědomý Spidy, i přes minimum času, který mu Raimi byl ochoten věnovat, vytváří nejlepší pasáž filmu, mnohem lepší než nevýrazný konec, a dává aspoň minimum naděje na to, že jeho výraz ve tváři vám vydrží v paměti déle než do poslední klapky.