Baldrick

Kombinace 3D (začátek a konec) a stínohry upravené počítačovou animací. Holčička v parku si vytvoří z papíru modrého motýla a chce si s ním hrát, ale do toho vstoupí nebezpečí v podobě krkavce. Zarámováno výraznou pointou. Hodně lyriky, dětské fantazie, světla a stínu, paprsky slunce probleskující skrz listí a větve stromů, dětský smích. PS pro zajímavost: vytvořeno ve spolupráci s Eallin Animation.

Syrová haluz jako Friedkin sám. Obdobně jako Ciminova Nebeská brána fantastický zážitek. Stálo to za to. V obou případech. Už jenom proto, že v dnešní době už to takto nikdo nenatočí. A to K.O. na konci, to už fakt bez komentáře. PS: Walon Green to prý psal původně pro Steva McQueena.

Není to vyloženě adorace, ale rozebírají se jenom povedené věci nebo téměř povedené a kontroverzně slavné. Celkem 7 hraných a 2 dokumentární. Ale o těch se zase něco dozvíme, to je pravda. A Friedkin je prostě borec. I když není dokonalej. Když je někdo vtipnej, chytrej a bezprostřední, není co řešit. A spoustu věcí bych z fleku podepsal.

Parádní jednohubka. Za málo peněz hodně muziky. A Anton Tennet by mohl být Ewan McGregor nové generace. Nechápu, proč jako představitel hlavní (multiplikované) postavy zde absentuje.

Býtnictví halyvůdské smetánky pro jednadvacáté století? Když je někdo v balíku a má jakože talent, není co řešit. Když o balík na chvíli přijde, neva, je to pohodář, neztratí hlavu (dyk ji ztratil stejně už dávno), vyřeší to a je znova v balíku. A ještě si k tomu zaštěká. A pak zas není v balíku, ale to už pro jistotu neřešíme. Tedy, neřeš, voe, samozřejmě, zahul si a bav se. Oslava života jako svobody bez závazků. Svobody chlastu, hulení a souložení, blbnutí a tvorby. V americkým kontextu možná subverze, z evropského pohledu maximálně úlet. Pro juvenilní eskapisty. Slabej matroš. Dost prvoplánovej.

Strašně smutný film. Ale zároveň krásný. Visconti nezapře náklonnost k opeře a opernímu vnímání (inscenování). A umění vůbec, samozřejmě. Přesto je výsledek ryze filmový. Rekviem za odcházejícím světem. Jako jeden z mála dokázal přiblížit život smetánky s hluboce lidským pochopením a citem pro krásu, přitom bez kamuflování či zastírání negativních aspektů.

Pixilace, stop-motion. Baletka na ploše, v pohybu, přírodní materiály (hlína, kožešina, dlažba, vyšívané koberce), technické propriety (matice), abstrahované prvky vytvářející obrazce připomínající vesmírné / buněčné procesy. Jednoduché světelné efekty. Vše v pásovém pohybu vlevo. Hudební podkres evokující hrací strojek (baletka) kontra napětí (obrazce). Mechaničnost versus živelnost.

Indiana Jones meets Pulp Fiction meets Kung-fu mela. Ultimátní košťálový masakr!

"Hrdiny filmu jsou medvíďata z proslulého obrazu Ivana Šiškina Ráno v sosnovém lese. Poté, co tři medvědí bratři jménem Henry, Vincent a August přijdou o mámu malířku, ocitnou se z ničeho nic v Paříži, městě každého tvůrce. Všechny jejich pokusy uživit se uměleckou činností však selhávají. Nezbude jim než se vydat po stopách matčina odkazu" (Anifilm 2012)

Vyznělo to do ztracena. Zprvu výtečně nastartovaná satira o vzpouře proti systému, s na Arcanda nebývale vážnější linkou v podtextu, se ve výsledku rozplizne do tradičního uvědomělého kompromisnictví plného zbytečných úliteb tradiční morálce (K čemu např. zatčení finančníka ke konci? Aby z toho policie nevyšla tak hloupě?). Arcand nikdy nebyl tvůrce radikálních gest, ale např. v Době temna zvolil mnohem důslednější rozchod s tradičními chybami, i když si o zvolené cestě ve výsledku můžeme myslet cokoliv. Zde se mnohem více vrací k sentimentalitě Invaze barbarů a uvědomělému salónnímu tlachání nad sklenkou drahého červeného vína (byť nepopírám občas vtipnému), v závěru zpečetěnému jasným vzkazem i pro ty méně chápající.