M0NCA

Hořkosladké byly snad i všechny ty slzy, co jsem ronila. Jsem asi dost měkkota, ale prožila jsem to s Guidem, princezničkou a Giosuém od začátku až do konce na jeden nádech a na rovinu říkám, že si chci vzít Roberta Benigni za muže, protože je to génius, který dokázal namíchat něco tak citlivého z takového odpornosti, jakou je koncentrační tábor. A samozřejmě taky proto, aby se mi někdo tak roztomile dvořil. Právě jsem ztratila 40 bodů, protože jsem chtěla chleba s marmeládou. Meruňkovou :)

Jsou prostě filmy, ke kterým ať napíšete cokoliv, bude to pořád jen neuvěřitelně jalové a nicneříkající, přesně jako u Love & Death. Woody je pojem a každý tady by chtěl být jako on, protože subjektivní je objektivní a já to vím. Samozřejmě, že když to řeknu, vůbec nic se tím nezmění a úplně nejhorší je zemřít před sklizní, ale co když není žádný bůh? Čtyři hvězdičky a tu pátou přidám po dalším zhlédnutí za tu závěrečnou scénu s alejí!

"Když vidím svět rudě, sednu do taxíku a jedu k Tiffanymu, tam se mi nemůže stát nic ošklivýho a dušička má pokoj." Tohle máme s Holly společné, jen s tím rozdílem, že když vidím svět rudě já, nesedám do taxíku, ale k televizi. Dušička má pokoj díky oné sofistikované lehkomyslnosti a rozpustilosti, která Audrey jako Lulamae dokonale sedí. Postava, kterou milují stejně tak muži jako ženy. A v tomhle případě možná i ženy o něco víc... Každá totiž sníme o newyorském životě Holly Golightlyové aspoň na jeden den.