Lupes

O jeho režijním rukopise (ne nepodobném Bergmanovu vidění světa) toho bylo již napsáno dost. František točil poezii, přesto dokázal velmi věrně podat i reálie, neopomíjel detaily. Při sledování jeho filmů cítíte cosi za obrazem; cosi vám říká, že vám není pouze vyprávěn příběh, ale jste obohacováni jaksi... navíc. To neumí běžný vypravěč či obrazový iluzionista; to umí umělec. Překvapivě však za vrcholný Vláčilův film nepovažuji Markétu Lazarovou ale Údolí včel.

Michálek je jeden z mála novodobých režisérů, který umí napsat i natočit "velký film". Říkám záměrně umí, neboť ne vše, co točí, je povedené. Nicméně u filmů jako Zapomenuté světlo či Je třeba zabít Sekala zapomeňte na hravé, vtipné, pateticky-poetické, malé, české filmy doby porevoluční... U několika Michálkových filmů potkáte silný příběh, přesné reálie, absenci patosu a povrchnosti, hloubku vyznání a ... Odvahu. Odvahu nebabrat se pořád jen v onom hmatatelném kolem, v lidských vztazích, láskách a nevěrách. Odvahu vykročit dále, hlouběji, do lidského nitra. Odvahu ptát se po smyslu světa kolem. Michálek nám klade otázky, na které není lehké odpovídat. Ptá se po něčem, po čem se už dávno nikdo neptal. A pomáhá tak člověku, aby se stal tím, čím by měl být.