thepeabody

Hned ze začátku roku nám Mangold nasazuje černého koně. LOGAN vypadá přesně tak, jak se před premiérou tvářil, a servíruje přesně to, co si fanoušci objednali, ač jsme na to čekali roky. Logan se jako unavený a strhaný maratonec po pádu staví na nohy a nejenže dobíhá, ale dobíhá mezi prvními. Překvapivě ze mě nevyždímal nějak extra silné emoce, i když to co do sentimentu není úplně nejjednodušší film, a v rámci žánru je vyloženě poctivým old-school těžkotonážním ledoborcem mezi drahými nýbrž pro děti vyrobenými nafukovacími čluny. Brutalita, jak slíbeno, není prvoplánová, a přitom je šťavnatá a tak strašně osvěžující. 24 mi poměrně dost kazil dojem z filmu, ale v rámci mytologie, scénáře ani akce nepřekáží, spíš mě to jen zaskočilo. Obsazení Dafne Keen a vůbec všechny scény s X-23 naprostá trefa do černého, a jiskření mezi Loganem a Chuckem osvětluje na míle daleko. Velmi dobře tady jde vidět, že samotní herci postavám rozumí a vzájemně k sobě mají blízko, dali do nich vše, co za těch 17 let nastřádali, a rozhodně nechtěli prostě jen natočit film. Šlo tady o něco víc, o rozloučení nejen s fanoušky a mytologií a frančízou, ale také sbohem na úrovni čistě individuální, a ta upřímnost a autentičnost tam jde značně cítit. Není to stopro, ale je to Dark Knight M a kopanec do koulí všem ostatním. With a bang.

Celková délka filmu mi nevadila tak jako samotný vrchol, odlet, soud. Nabízela se tam strašná spousta věcí, reakcí chování a motivací postav, ale tvůrci jako kdyby je právě proto odmítali, což mě neskutečně sralo, na druhou stranu to bylo poměrně vychytralé. Přesycený a zdlouhavý konec dal zabrat a vyloženě by mě zklamal, nebýt posledních pár scén. No, každopádně po dlouhé době (shame on me) jsem si užil ukázkové sci-fi, originální, realistické, co se týče chování postav, nedebilní a v rámci možností nepředvídatelné a neklišoidní. Celkem mě samotného zaráží, že jsem na film narazil teď, náhodou zhruba měsíc po zhlédnutí Příchozích. Jako vždy, z dobrých filmů se těží i po 20 letech. A ježiš, jak šťastný jsem, že poslední dvě sci-fi, co vidím, jsou inteligentní a herci v nich opravdu hrajou, nejen dobře vypadají!

Kdo čekal bezchybnou kontinuitu mezi starými filmy, u jejichž vzniku nikdo s filmovými univerzy nepočítal, a novou generací, byl naivní a zbytečně si pokazil zážitek. Kdo chce, chyby si najde. Vlastně jich najde plno. Jinak ale paráda. Sedmdesátky zmáknuté hezky a guláš z přebytku postav se naštěstí taky nekoná, i když odsunutí Storm a jiných úplně mezi postradatelné mi dobře nedělalo. Days of Future Past prostě šlape jako hodinky a jde o kvalitní, ne-li nejlepší x-menovský počin. Díky své osudovosti a důrazu na drama podle mého názoru hravě přechčije všechny Avengers a i v rovině vtipu má navrch, není hloupý, ani příliš vážně se beroucí. Přiměřeně nadprůměrný komiksák, singerovi jsem nevěřil celkem zbytečně.

Tenhle typ filmů miluju, i proto jsem August: Osage County netrpělivě očekával a pravidelně zhlížel trailery posledních 7 měsíců. A i když jsem od začátku věděl přesně, co mi tenhle film dá (hodně emocí, skvělé herecké výkony, bla bla... i když toho vtipu jsem čekal víc), byl jsem překvapen a uchvácen. Jeden herec vedle druhého mě chytali za srdce, z mužských postav mě dostal Chris Cooper svým krásným proslovem ke své manželce. Co se žen týče, ještě teď plesám. Meryl Streep mi svými nekonečnými nominacemi občas leze na nervy, ale může se někdo divit? Její nominace je tak stoprocentně jistá jako jsou data v kalendáři. Pohyb rty, který Meryl předváděla a který je tak typický pro Julii Roberts, je jedna věc z mnoha. Díky ní člověk jen těžko věřil, že ho Julia nezdědila a že jde jen o jeden geniální detail z mnoha, kterých si člověk jen tak nevšimne, a které utužují celý herecký výkon v jednu krásnou podívanou. Prostě klobouk dolů. Před kým se ale klaním ještě více, je právě Julia. Mám ji rád, ale nikdy jsem si nevšiml, jak skvělá herečka vlastně je, možná i proto, že jí tahle role a v tomto věku perfektně sedla. Holce tekly slzy při rozhovoru, kde přišla řeč na jejich spolupráci a na to jak Meryl obdivuje, a ta přitom Meryl přehrála a občas ji v mých očích úplně zastínila. Takže když se mě zeptáte na Oscara... DUH!

Susanne a Beale svoji dceru milují. Milují ji možná dokonce nadevše, jen to sami pořádně nevědí. Nebo to neumějí. Své dceři dávají ti dva lásku najevo poměrně často, nešetří objetími a polibky, ale něco tam chybí. Chybí tam pravé emoce a upřímnost. Mělo by jít o něco víc, než jen plnění své mateřské/otcovské povinnosti na oko. Zvlášť, když ti dva své rodičovské povinnosti z pragmatického hlediska nezvládají vůbec. Všichni herci byli skvělí, ale Julianne a Onata samozřejmě vedou. Málokdo dokáže přinutit diváky, aby jej nesnášeli a na druhou stranu jej litovali a soucítili s ním zároveň tak, jako Julianne. Onata zase svou roli hrála tak autenticky, že vlastně ani nehrála, jen sebou nechala volně plynout ty samé pocity, které cítila Maisie. Byla sama sebou, jen ve smyšleném světě. Nejprve mi chyběl nějaký pořádný konec, ale pak jsem si uvědomil, že What Maisie Knew je příběh z jedné části života malé holčičky, příběh ze života takový, jak se prostě děje, a proto film skončil přesně tam, kde skončila tato část. Nenuceně, což je dobře. A nic jiného tomu nechybělo. Možná přeháním, ale nejdůležitější věcí na světě jsou pocity.

Vždycky jsem litoval, že jsem některé pořádné skvosty neviděl krásně na velkém plátně, jak si to zaslouží. Včera se mi poštěstilo. Efekty, hudba, scénář podle skvělého románu, úžasní herci a hlavně ten dobře známý brilantní feeling, husí kůže a strach u filmu, který vidíte posté, to se jen tak nevidí a tenhle film i po 20 letech drtí konkurenci. Dokonce i obávané 3D mě nadchlo. Jurský park je u mě zaslouženě jeden z nejlepších filmů všech dob.

Božská relikvie 2 zůstane pro mě nadosmrti srdeční záležitostí. Třebaže občas hloupé nudné a trapné, ale pro mé dětské oči dokonalé. Na filmy s Jackie Chanem se bohužel s jinýma očima dívat ani neumím a tak zůstává obzvlášť scéna v testovacím hangáru pro mě nadále jednou z nejvtipnějších filmových scén vůbec. Ach ta nostalgie...

Kolik máme času? A co bychom změnili, kdybychom se mohli vrátit? Perfektní, Arronofským a mrazivou realitou načuchlé sci-fi.

Možná to bude čerstvostí zážitku a momentální slabostí, ale v tuhle chvíli mě nenapadá lepší romance a lepší drama, u kterého bych se tak zasmál a lepší komedie, u které by mi bylo tak naměkle šťastně úzko. Sorry, Love Actually. Bezprostřednost a intenzivnost hlavních postav, jiskření mezi nimi a jejich dialogy a souhra jejich skvělých uvěřitelných výkonů (zaváhal jsem nad tím, jestli ještě pořád držím pěsti Hugh Jackmanovi), úchvatně podtržených vedlejšími postavami a neběžným zpracováním ve mě vyvolaly pocit už dlouho necítěný, bravo... a za ten překlad bych české distributory vyfackal.

Nápad propojení jednotlivých postav jednotlivých příběhů mezi sebou skrze používání těch samých herců mi zezačátku přišel chytře inovativní, ale potom občas spíš kazil vizuální zážitek, který tak často působil příliš uměle. Co se povídek týče, samotné bavily a celé 3 hodiny moji pozornost dokázaly mít pod palcem, ale nemohl jsem se vymanit z pocitu pramalé konektivity a otupování filozofické stránky filmu, nemluvě o tom, že rychlé skoky ze začátku mi lezly dost na nervy. Podle mého názoru byla tak hlavní myšlenka až moc upozaděna a to celkovému dojmu moc nepomohlo, naštěstí mi vůbec nevadil kanibal Grant ani ostatní herci, ba naopak, takže jsem byl celkově spokojen... i když jsem teď zmatený jako včela v lese. Zhlédnutí no.2 in 3, 2, 1...