Barghest

Další z dětských lásek. Ze sentimentu se nesnažím být objektivní, poněvadž jsem to jako dítě milovala. Ústřední motiv a melodii si pamatuju dodnes.

Zajímavý námět, který mi ale přišel poněkud nedomyšlený. Ještě že měli tvůrci po ruce Deus Ex Machina, jinak by byli v háji jako Baťa s dřevákama. Některé momenty filmu jsou přinejmenším diskutabilní (a nelogické). Díky "stylově roztřesené" kameře, která mě dost iritovala, jsem z některých scén měla kulový. A konec mě dost sklamal, TAKOVÝHLE závěr tomu filmu vůbec nesluší, leč víc své rozhořčení šířit nemůžu, ač bych ráda, neboť to už by byl spoiler.

Husí kůže je taková neškodná atrakce, od který člověk nic nečeká, jednou se sveze a zjistí, že to bylo celkem fajn, ale po druhý už by na to nevlezl. Nad scénářem nemá cenu moc přemýšlet a od Jacka Blacka jsem čekala trochu víc.

Stargate miluju už někdy od základky, to znamená hodně dlouho. Ale ani po těch letech se mi tenhle seriál neomrzel a neztratil nic ze svého kouzla. I když se nevyhne běžným seriálovým neduhům a triky ta ty roky zákonitě musely trochu zestárnout, ústřední čtyřka mezihvězdných hrdinů baví pořád stejně. A taky je jedním z důvodů proč se na Hvězdnou bránu dá koukat i po více než dvaceti letech od premiéry. Jakmile se její složení v pozdějších řadách začalo měnit, už to prostě nebylo ono. Zato když jsem letos poprvé viděla úvodní epizodu, dočista mi běhal mráz po zádech. Už pro to dlouholeté přátelství přihazuju pátou hvězdu. Oblíbené postavy: Daniel Jackson

Ne, ani napodruhý mě tenhle fenomén nestrhnul. Vlastně jsem se docela nudila. A ten malej zelenej skřet mě nepokrytě sere ve všech dílech. (Tady vlastně nebyl co?) Můžou se takový věci vůbec říkat nahlas?

Romanťárny obvykle nevyhledávám, protože většinou jsou to nudné sračky točené podle tisíckrát použitého schématu. Každý neotřelý, originální nápad, který se podaří aspoň trochu prodat, proto vítám s otevřenou náručí. Jako tento snímek, který staví hlavně na kontrastu s moderní dobou. Plus laskavý a lechtivý humor, barvitý kaleidoskop postav, okouzlující ústřední dvojka a Maggie Gyllenhaal, která si každou scénu kradla pro sebe.

Doufala jsem v silné poválečné drama, leč dostala jsem jen nudnou artovou manýru. Hlavní hrdinka mě strašně rozčilovala (Tupě zírá do prázdna, zpočátku neprojevuje emoce a není schopna odpovědět, když se jí někdo na něco ptá.), stejně tak rádoby neotřelá kamera. Pro někoho je to možná umění, když tři čtvrtě záběru tvoří holá zeď a kdesi dole se krčí pár dekapitovaných hlav, ve mě to spíš vyvolávalo nutkavou touhu žďuchnout kameramanovi do lokte. Nudný a k uzoufání roztahaný děj taky na dobrém pocitu nepřidá, jediné, co mě zaujalo, byla postava Idiny tety.

Ačkoliv jsem nakonec dostala úplně něco jiného, než jsem očekávala, stejně jsem byla velmi mile překvapená. Největším kladem filmu je velice zajímavý námět a pointa, která mě osobně příliš nešokovala, spíše do děje tak nějak přirozeně zapadla. Proto je škoda, že si tvůrci nedali větší práci se scénářem a nevyvarovali se občasných logických lapsů.

V tomto případě nelze přihlížet k procentuálnímu hodnocení a odborným recenzím jako k atributům, které o díle cokoliv vypovídají. Imaginárium je dost zvláštní film a ne každý ho pobere. Terry Gilliam má můj obdiv už jenom za to, jak se vypořádal s nezáviděníhodnou situací. Za ty vizuální orgie, nápaditý příběh a tvůrčí invenci si tento snímek zaslouží víc než nálepku "Poslední film Heatha Ledgera".

Budiž mým nejvýmluvnějším zhodnocením fakt, že se u filmu nebojím moc často, ale od té doby, co jsem viděla Insidious, nechodím na záchod potmě. Když si vzpomenu na "Darth Maula z onoho světa" a na tu psychoidní písničku, hned rozsvěcuju.