zoze

Povedené béčko zabalené do norkového kožichu, které je po celou dobu hnáno daleko za hranice poživatelné absurdity. Překvapivě to není hloupé ale naopak místy velice trefné, dokonce i technicky je to provedené velice pěkně ale bohužel to nestačí k tomu abych o filmu přemýšlel jinak než jako o pohodové jednohubce, ke které se jistojistě nikdy nevrátím.

Western v jednadvacátém století s hudebním doprovodem Nicka Cavea se opravdu povedl. Celou dobu na vás doráží pustý život upocených texasanů, ozbrojenými až po zuby. Pine, Foster i Bridges to zahráli na jedničku. Jen by se mohlo trochu opustit od bezduchého žvatlaní a místy přidat trochu na akčnosti.

Film absolutně o ničem, stále jsem čekal na nějakou zápletku, která bohužel nepřišla.

Poetický western, ve kterém o přestřelky či duely při východu slunce těžko zavadíte. Film se spíše ubírá až k téměř psychologickému rozboru charakteru postav, do kterých se divák dokáže, díky skvostným hereckým výkonům, vžít více než jednoduše. Nejsem si jistý proč, ale po celou dobu jsem postavě Caseyho Afflecka fandil a věřím, že nebýt Javiera Bardema, dostal by Affleck sošku o pár let dříve.

Kevin Smith si nejspíše usmyslel, že ať natočí sebevětší hovadinu, lidé na to budou stejně koukat.

Podlé mého geniální komedie, při které sice nebude vaše bránice podrobena velkolepé zátěžové zkoušce, přesto se tak nějak po celou dobu filmu spokojeně usmíváte. Celé je to úžasně absurdní a nepředvídatelné. Unikla mi ovšem ta nekompromisní skica čínské společnosti, která mi byla v popisu přislíbena.

Na takovýto film bych se vydržel koukat klidně i celý den. Bylo krásné si připomenout všechny své oblíbené scény na velkém plátně. Film je sestříhán velice chytře a nápaditě. Chvílemi se smějete, chvílemi pláčete a nejhezčí na tom je, že se cítíte být součástí filmu. Po 136 minutách odcházíte ze sálu dojati a naprosto spokojeni.

Jak těžký život měly a nejspíše stále mají ženy na venkově v Gruzii, nám ukazuje tento nádherný snímek o ženě, která se snažila vzepřít zažitým tradicím, které vycházely vstříc výhradně mužům. Tímto filmem jsem si opět připomněl, do jakých výšek může lidská hloupost vystoupat. Příběh není pouhá řada výjevů ze života hlavních postav, ale je zajímavý a rozhodně nevšední a každopádně stojí za zhlédnutí. Sám doufám, že budu mít možnost se k Dede jednou vrátit.

La familia mi připadal ze začátku jako zajímavý film. Ukazuje život na předměstí hlavní města Venezuely, zároveň je to o znovunaplnění vztahu otce a syna, jenž společně utíkají před smrtí. Otec je slušný člověk, který je nucen krást aby vůbec uživil sebe a syna. Bohužel po pár minutách zpomalí tempo někam hluboko pod bod mrazu a vy se například čtvrt hodiny díváte, jak otec a syn zedničí v nějakém domě, což u filmu který má něco málo přes hodinu je docela dost. Nebýt to tak utahané, nenudilo by to a byl by z toho krásný film.

Na první pohled je tento film pouhé točení se v kruhu. Prezident se svojí skupinou „věrných“ stále cestují od domu k domu, kde diskutují s místními, zpívají a pijí a druhý den odejdou zase k dalšímu domu. Moc mi nedochází ani význam výjevů, které se ve filmu objevily. Přesto byly situace, u kterých jsem se pozastavil, jako například věšení obrazu při příjezdu prezidenta k prvnímu hostu, či kam se ve filmu poděly všechny matky a byl prezident opravdu obklopen svými věrnými, či spíše svými „vězniteli“. Takové otázky pro mě zvyšují kvalitu filmu a nevidím tedy film jako bezcílné putování po Gruzii.