fiasko

Terence Fletcher je učitel na jazzové hudební konzervatoři Shaffer v New York City. Fletcher je dirigent velkého sboru a zároveň osoba, která v podstatě zneužívá svůj vlastní post autority a psychicky i fyzicky trýzní své studenty.

Hlavní postavou snímku je Andrew Neyman, devatenáctiletý student hrající na bubny, kterého zrovna přijali na univerzitu Shaffer a moc mu záleží na tom, dostat se do Fletcherovy třídy, jež je na škole vyhlášená jako ta nejlepší. Andrew hraje ve třídní kapele, která je v kontrastu s Fletcherovým sborem vykreslena jako nižší úrovně.

1.     FLETCHEROVY MANIPULACE

Postavy se poprvé setkají, hned jak film začne, již v této chvíli Fletcher zaznamená Andrewovu oddanost, když vidí, že jako jediný student na škole hraje až do večera. Zároveň si všimne jeho fragilní povahy, když Neymana úspěšně úmyslně mate za pomoci “metody misinterpretace” - například když se ho ptá “Proč jsi přestal hrát?”. Neyman naprosto pochopitelně bere tuto otázku jako řečnickou a začne tedy znovu hrát na bubny. Fletcher se pak však Neymana táže, z jakého důvodu začal znovu hrát, když se ho o to neprosil. Tato scéna na úplném začátku filmu odstartuje destruktivní vztah, při kterém Fletcher začíná Neymanem systematicky manipulovat.

Když Fletcher Neymana přijme do svého sboru, řekne mu, ať příští den dorazí na hodinu v 6 hodin ráno, přestože výuka začíná až v 9 hodin – Fletcherův další projev zneužívání a manipulace jeho studentů. Fletcherovi významně nezáleží na tom, jestli Neyman opravdu v 6 hodin ráno dorazí, ale Andrewovi ano.

Během Andrewovy první hodiny v nové kapele je u Fletchera poprvé vidět jeho vyloženě agresivní povaha. Fletcher je nejdříve naštvaný, protože jeden hráč ze sboru hraje falešně. Fletcher říká, že buď někdo záměrně hraje falešně, aby sabotoval jeho kapelu, nebo někdo neví, že hraje falešně, což je podle Fletchera ještě horší. Ptá se jednoho studenta, jestli si myslí, že hraje falešně, způsobem, kterým studenta vystavuje tlaku, a stylem, jenž vyznívá jako by právě Fletcher vinil jeho. Fletcher tedy své studenty staví do no win situace, protože jakákoli odpověď pro ně bude znamenat negativní následky. Vystrašený a zmatený student tedy odpoví, že ano. Fletcher ho tedy zuřivě vyhodí ze třídy – student sice mimo tóninu nebyl, ale nevěděl, že hraje správně a že špatně hraje jeho spolužák Ericson.

Po této trapné situaci skončí první hodina. Během pauzy Fletcher přijde k osamocenému Neymanovi a působí najednou velice mile a snaží se mít s Andrewem konverzaci na intimnější úrovni – baví se spolu o osobních tématech, třeba zdali jsou Andrewovi rodiče také zběhlí v hudbě, Andrew odpoví záporně. Andrewova odpověď je pro Fletchera dalším signálem, značícím Neymanovu izolovanost, jelikož nemá ve svém nejbližším okolí nikoho, kdo by ho mohl podpořit a rozuměl mu. Celá tato konverzace Fletcherovi slouží jako jistá pojistka, kterou zanedlouho proti svému novému členu sboru otočí. Během této konverzace Fletcher využívá manipulativní techniku “love bombing”, pokouší si Neymana obmotat kolem prstu formou pozornosti a náklonnosti za pomoci lichotivých vět a plácnutím po zádech. 

Sadistický rys Fletcherovy povahy však skutečně vyjde na povrch až při další hodině. Začátkem druhé hodiny se Fletcher snaží dále si udržet svou dobráckou roli, kterou Neymanovo ego předtím přesvědčivě omámil. Neyman začne hrát na bubny a Fletcher k tomu překvapivě nemá žádné námitky, dokonce prohlásí, že třída má zde nového Buddyho Riche. Náhle však Andrew více zpozorní, když Fletcher opakovaně, avšak pořád v pozitivním tónu, začne upozorňovat Andrewa na jeho tempo. Andrew ať se snaží sebevíc, tak není schopen potěšit Fletchera a hrát na vyžadovanou dobu.

Bizarní na situaci je fakt, že Andrew hraje správně a správně provádí všechny učitelovy další pokyny. Fletcher vyžaduje po Neymanovi něco, co je nedosažitelné, a přitom sám ví, že Neyman vlastně hraje správně. Je to jenom další způsob manipulace, jenž se nazývá “crazy-making”. Pro tento způsob manipulace je charakteristické, že zní na první dobrou velmi logicky a prakticky, ale v jádru nedává žádný smysl anebo slouží k tomu, aby poskytovalo možnosti, které pouze trestají týraného. Scéna následovně dosáhne bodu destrukce tím, že Fletcher hodí Neymanovi židli po hlavě. Atmosféra v místnosti se ihned změní a Fletcher začne Neymana ponižovat před třídou, nejen verbálně, ale i fyzicky, když mu dává navíc ještě facky. Všechna Andrewova předchozí nahromaděná bláhová důvěra se náhle obrátila proti němu.

Zatímco hanba a vina jsou primárně výsledkem vlastního sebehodnocení, ponížení je důsledkem hodnocení ostatních. Rozdíl mezi ponížením a trapností, je ten, že pocit trapnosti si člověk přivodí sám, ponížení je však něco, co na nás přinášejí jiní. Lidé mají v nevědomí obrázek o svém statusu, když je někdo ponížen, značí to veřejné selhání něčích nároků na svůj status a určitým způsobem zpochybnění či degradaci jeho hodnot.

Fletcherovo manipulativní chování pokračuje dál, když třeba přizve do své kapely Connelyho, bývalého Neymanova spoluhráče z předešlé třídy, kterého záměrně chválí více než Neymana, bez ohledu na skutečnost, jen aby donutil Neymana ještě více cvičit.

2.    IDEOLOGIE FLETCHERA

Nejhorší na postavě Fletchera je jeho víra v to, že jeho chování je ospravedlněné tím, že on prostě chce jen posunout studenty nad jejich očekávání, posunout je na úroveň dokonalosti. Podle Fletchera neexistují dvě horší slova než “dobrá práce”, protože člověk tvrdě pracuje jen tehdy, když je na něj vyvíjen tlak metodou vnější motivace, tedy metodou cukru a biče. Fletcher vnímá chválu jako zabijáka nejvyššího potenciálu člověka, zároveň jako příčinu současného úpadku umění. Fletcher vnímá lidskou toleranci a snášení nepřízně osudu jako absolutní nutnost, ovšem v hodně zvráceném slova smyslu. Fletcherova ideologie se ovšem částečně rozpadá, když si uvědomíme, že za cenu jednoho “dokonalého” hudebníka máte zbytek deprimovaných a psychicky poškozených studentů – což podporuje i to, že ve filmu zazní, že kvůli Fletcherově chování spáchal sebevraždu jeden jeho bývalý student.

3.    MOTIVACE – DESTRUKTIVNÍ PERFEKCIONISMUS

Andrew je načrtnut jako naivní, ambiciózní, nesmělý teenager, který je opravdu schopen dělat cokoli, aby dosáhl svých ideálů – tudíž se stává perfektním protipólem a následnou obětí manipulátora Fletchera. Andrew nemá mnoho přátel, protože později ve filmu je vidět jeho zahleděnost do sebe a zároveň náchylnost si o lidech rychle udělat obrázek, a o to rychleji je poté odsoudit. Vztah Neymana a Fletchera je vlastním tématem snímku (není to tedy primárně film hudební, ale hlavně psychologické drama).

Nejvíce zvrácené na tomto vztahu “student – učitel” je to, že Neymana nikdo nenutí, aby se nadále nechal ovlivňovat Fletcherovým chováním a stále chodil do jeho sboru, Neymanově velikému egu však záleží na tom, být ten nejlepší a stát se jednou z dalších jazzových legend. Fletcherův pozitivní dojem a názor se tedy pro Neymana stávají naprostou nutností, obsesivním cílem, načež se tedy stává Fletcherovou loutkou. Andrew vidí Fletchera jako veslo pro svůj budoucí úspěch, jako klíč k naplnění svého potenciálu. Fletcher si pomalu, ale jistě formuje Neymana do submisivní role, kdy je Neyman přes všechno utrpení a bolest nucen dělat to, co mu je nařízeno. Andrew už je natolik naplněn Fletcherovým tlakem, toxicitou a tyranským chováním, že dokonce i po autonehodě, kdy je vážně zraněn, stejně zakrvácený rychle běží, aby dorazil včas na své vystoupení. Andrew se rozchází se svou přítelkyní, aby se mohl stát dalším Buddy Richem nebo Jo Jonesem, protože se nemůže věnovat hudbě a zároveň jí. Začne být také více uzavřený před svým okolím a zároveň zatrpklý vůči lidem, kterým se podle něj nezaslouženě dostává pozornosti, na rozdíl od něho. Neyman není vůbec kladný či idealizovaný hrdina, naopak je kvůli svému pokryteckému egocentrismu spíše nesympatického charakteru.

Motiv destruktivního perfekcionismu je zobrazen v obou polaritách filmu – ze strany Fletchera a ze strany Neymana. Oba touží po nedosažitelném. Fletcher chce bez ohledu na sebehorší chování získat dokonalého hudebníka. Neyman se chce stát dokonalým hudebníkem bez ohledu na sebehorší chování. Proto tito dva v úplném závěru filmu po nekonečném zápolení dosáhnou jisté katarze.