GigaPudding

Tak při dlouhém odpoledni jsem si zase přečetla tu snídani a zase zábava, ale vždycky se mi víc líbí ve filmu, protože zaprvé je tam Audrey a za druhé ten konec v knížce je takovej míň pohádkovej a romantickej a ta Holly z toho vyjde úplně jinak, což sice znovu víc prokresluje její charakter, ale prostě to není takový pěkný jak ve filmu :). Každopádně to byla zase zábava a Holly byla super a všechny dialogy hrozně svižné a zase už po několikáté to bylo příjemné čtení :)

ha :) 

(znamená jakože je to tu :))

První dvě tři minuty to vypadalo trošku křečovitě, ale nakonec to bylo hrozně úžasné a perfektně zahrané i zazpívané a vtipné a oproti třeba filmové verzi tam byla mnohem delší část u soudu, která byla vrcholem celého představení. A klasicky úžasné kulisy jak je to poslední dobou na hudební scéně zvykem :). A parádní byl Billy Flynn Dušana Vitázka a pak samozřejmě taky Svetlana Slováková jako Velma a Radka Coufalová jako Roxie, ale ta Svetlana o trochu víc teda :). Takže to nebylo moc překvapení, že celé vyprodané hlediště tleskalo ve stoje. :)

Tak jsem si podruhé zahrála dark messiah of might and magic a zase zábava :). Zábavný příběh s velmi sympaticky napsanými a hlavně nadabovanými postavami a taky se super herními systémy, že se to hraje úplně jak po másle a se super souboji včetně nějaké té megalománie :). A v krásné grafice a prostředí, takže zábava :).

Tak s posledním dílem série o spirálách to šlo sice takovým nedořečeným směrem, ale možná že není potřeba na tom něco příliš vysvětlovat, protože i takhle to působilo dostatečně bizarně. Poslední díl už celým svým dějem jen předznamenával jak to tak asi může dopadnout, ikdyž to pořád na konci určitě překvapilo. Už v tom nebyla taková hrůzná bizarnost, teda jako ne úplně moc :), tak jako v prvních dvou dílech, ale zase na druhou stranu v tom byla taková beznaděj, protože v tom spirálovém městečku už je to prostě špatný :). Takže jako zábava a velmi nápaditá hororová minisérie :).

Všichni to znají, vždycky když se o tom píše, tak se to jen opakuje jak je to super a tentokrát to bylo super v Brně :).

Starý veterán z 2. světové války Fred žije ve svém bytečku a nikam moc nechodí a na všechno nadává a jediná jeho zábava je hrát šachy se svým nejlepším a jediným kamarádem Waltem. Jeho syn Leonard mu ale pravidelně posílá placené hospodyně, aby mu to tam aspoň trochu zcivilizovaly. Fred ale nemá hospodyně rád, takže je nakonec vydeptá vždycky tak, že odejdou, dokud mu tam jednoho dne Leonard nepošle otrlou hospodyni německého původu Rosalindu, tedy skloubení všeho co Fred na světě nenávidí nejvíc, což rozjede zajímavý a hlavně zábavně vtipný příběh nejen ve stylu Lepší už to nebude se starým bručounem, kterého bude někdo obměkčovat, ale taky o samotném stáří a o přátelství a upřímnosti atd. Hra od rakouského dramatika pro pět herců v jedné místnosti byla v inscenaci městského divadla zábavná a hlavně výborně obsazená a zahraná. Ladislav Lakomý sice zrovna byl nahrazen Zdeňkem Burešem, ale ten zahrál moc pěkně a celá hra správně fungovala v té dokonalé herecké spolupráci Jaroslava Dufka jako Freda, Zdeny Herfortové, Zdeňka Bureše a Viktora Skály jako Leonarda. A určitě si to i sami účinkující užívali taky, protože ta hra měla velmi dobře napsané a svižné dialogy :).

Jsem si přečetla marvelovskou megalománii s názvem tajné války, kde se jen tak zbůhdarma postaví proti sobě parta všech superhrdinů proti partě všech superzlounů, aby se vidělo kdo vyhraje :). To co se tedy dělalo v komiksech už asi dneska nikdo dělat nebude, protože je to na dnešní publikum už možná moc přehnané, ale je to jinak zábava a s každou další kapitolou je to akorát větší a větší :). A samozřejmě nechybí taky veselé nálady jednotlivých postav, kdy se chcou zabíjet i v rámci vlastního týmu a pak najednou jsou děsní kámoši a taky klasicky nechybí semtam nějaké ty románky a nechybí ani naivně zábavný Captain America s těmi jeho hrdinskými proslovy a podobně :). Akorát Thor a všechno co přináší s sebou jako postava včetně jakékoli související mytologie jen potvrzuje, že je to úplně mimózní komiks, co nemá nic společného s x-meny a spidemanem atd. :).

Zezačátku tahle inscenace hry Robina Hawdona vypadala málem jako taková ta česky stupidní komedie stavěná jen na co nejprimitivnějším vtipu, ale od druhé čtvrtiny se to začlo dost zlepšovat. Hlavní hrdina Bill v podání Milana Němce zezačátku přehrával až to nebylo pěkný, ale s nástupem postavy Toma zahrané Petrem Štěpánem se maličko vzpamatoval a ukázalo se, že tahle hra má i nějaké chytře vtipné dialogy a její zápletka je docela chytře a příjemně vymyšlená. Takže nakonec příjemná a místy i opravdu chytrá komediální zábava ve dvou místnostech hotelového pokoje s celkově sedmi postavami včetně ředitele hotelu a hlavně se sympatickým obsazením. Herci hráli přirozeně a ke svým rolím se pěkně hodili, takže se dalo odpustit i to počáteční přehnané přehrávání Milana Němce a občasné úlety Petra Štěpána, který ale v jedné chvíli ukázal, že umí i velmi vtipně zaimprovizovat v nečekané situaci :). A hlavně pěkně vybrané a zahrané byly všechny ženské postavy. Nejvíc se mi líbila Judy Hany Holišové a pokojská Julie Lucie Zedníčkové. Nevěsta Rachel Lenky Janíkové byla fajn a pěkně seděla do role a Irena Konvalinková v roli matky nevěsty občas maličko přehrávala, ale naštěstí ne takovým tím trapným způsobem a taky to pak vyrovnala dobrými vtipy :). Ve výsledku teda zábava úplně :).

Tohle byl asi ten nejklasičtější příběh Usagiho :). Měl všechno, usagi proti démonům, mělo to vtip, mělo to detektivní příběh, provázanost se zbytkem série, odbočky ke kultuře a společnosti japonska 17. století a samozřejmě taky nějaký ten duel a souboj s lupiči :). A tentokrát to mělo ještě pár kratičkých příběhů v příloze na konci knížky. Třeba ten se skákajícím ninjou byla zábava nebo dobré byly i ten o vzpomínce na vojáka co si vyřezával sponky a na setkání s nájemným vrahem co dělal origami jeřáby :). Takže úplně zábava zase jako vždycky a není se čemu divit, že je to tu nejpopulárnější komiksová série :).

Příběh - žádný

Důležité postavy - Prakticky jen Tequila

Zato ale je tam střílení, střílení ve skoku, střílení na skluzavce, střílení stojíce na zábradlí, střílení klouzajíce po zábradlí, střílení na provaze, střílení na lešení, střílení na lanovce, ostrostřílení v obklíčení, střílení na vozíku s jídlem, střílení přeskakujíce stůl (a jiný nábytek), střílení mezi jazzovými hudebníky, střílení na vrtulník, střílecí superfígl se strefením se do oka, střílení po kopnutí panáka bouchané tequily, střílení z vrtulníku a střílení kolem dokola :).

Navíc je tu ale unikátní možnost rostřílet Art institute of Chicago úplně na kusy včetně dinosauří stálé expozice :). Takže zábava, ikdyž ne taková jako když byl Tequila ještě ve filmu právě díky příběhu, který je jen na okrasu, a kvůli malému počtu hlášek. Co ale nebyla zábava byl katastrofálně špatný český dabing, který jsem měla to štěstí si vychutnat při všem tom střílení.

Tak jsem si četla první knížku Aliens vs Predator a úplně se divím ještě víc těm filmovým adaptacím, že jsou tak strašně mimózní. V komiksu je to mnohem zajímavější, pestřejší a s nápadem. Nevím proč třeba pro filmy aliens vs predator nevyužili něco ve stylu příběhů Souboj nebo Válka nebo prostě neudělali přepis toho úvodního příběhu Vetřelci vs predátor. Všechny jsou mnohem akčnější a našláplejší kulisami i samotným střílením víc než kterýkoli z obou filmů. Do toho se navíc člověk doví plno zajímavých věcí ohledně vetřelců i predátorů a pár perliček jako třeba s jakýmže drakem to Sv. Jiří bojoval :) nebo o účincích predátoří krve a podobně. To už i Predátoři to vzali za lepší konec než filmy Aliens vs predator. Taky se mi líbilo jak přímo na věc s těmi příběhy autoři šli. Není v tom žádná snaha hrát si na něco co vetřelci a predátoři nejsou a jde se rovnou do akce, které je hodně, semtam dokonce je v tom i nějaký vtip, ale hlavně to má krom spousty nápadů tu správnou atmosféru jak vetřelců tak predátorů, takže zábava :).

Tak to tu máme, další úplně nepochopená a podhodnocená videohra. Když jsem si četla recenze na českých videoherních webech, tak mě úplně zaráželo, jak někdo může nepochopit herní koncepty Alpha protocolu a pak to mít za "mínus" pro hru. Třeba stěžovat si na výběr "odpovědi" ještě dřív než druhá strana domluví a nepochopení, že si v té chvíli hráč nevybírá konkrétní odpověď ale jen způsob reakce a v reálném světě taky člověk nečeká dvacet minut na odpověď než se dotyčný prolouská všemi možnými konkrétními odpověďmi. To bude ta naivita Obsidianu, že rádi dělají komplexní videohry se silným příběhem, velkou spoustou možností pro hráče, s propracovanými charaktery a hlavně že se snaží přinášet i nějaké nové prvky obohacující hráčův požitek z příběhu :). Pak to nějakej jouda nepobere protože čekal buhvíco jen ne něco nového a hned je oheň na střeše. A nakonec to dopadne jako se všemi těmi Arcany, Vampire bloodlines, system shocky, beyond good & evily, psychounauty a dalšími vynikajícími hrami, které se neprodají, protože jsou příliš propracované a mají příběh a nápad. A ten příběh je u Alpha Protocolu úplná pecka a navíc s úžasnými postavami :). Takže super prostě no :). A hlavně je to dospělejší než všechny videohry co o sobě nejhlasitěji prohlašujou jak jsou "dospělé" jen díky tomu, že obsahují nějaký ten neviditelný sex :).

And did i forget to mention that i found a new direction and it leads back to me? :)

>:(

Tak jsem narazila na památeční diplom z mého tažení od pevnosti s vtipnými vřískajícími duhovými gobliny, přes frustrující ostrovy medúz a hvězdněbránovské pyramidy, až po extrémně frustrující úl démonů uprostřed apokalyptické krajinky s malebnou zničenou vesničkou a žádnou možností pomoci :). Fakt jako zábava no :). Ale jednoho dne to všechno nakonec dopadlo dobře a moji laserokulometní ostrostřelci, původním povoláním rytířové a čarodějové, vyhodili do povětří zlouny a zachránili celý kontinent před zkázou z vesmíru a kultisty v ovčím rouše :). Každopádně pro místní kováře už navždy budou jen za lakomce :).

Četla jsem jen knihu Afterdark od tohoto autora než jsem se dostala ke sbírce povídek zvané Po otřesech zachycujících příběhy lidí mezi zemětřesením v Kóbe a sarinovým útokem na tokijské metro. Nemám moc představu jak píše v těch svých nejslavnějších knihách, ale Afterdark mě docela dost bavilo a Po otřesech je psáno docela podobným stylem jakože neřeší vcelku nic zajímavého a semtam i úplné banality, ale je to tak čtivě napsáno a prokládáno různými hudebními odkazy (už v Afterdarku bylo znát, že Murakami je velký posluchač, protože dbal dost na to, aby prakticky v každé scéně napsal, co zrovna hraje z rádia), že ať už je příběh sebevíc o ničem tak je to zábava. Příběhy naštěstí ale zas tak o ničem nejsou, ale pro mě bylo občas trochu složité rozluštit jejich "poselství" protože o autorově stylu nemám moc povědomí a nemám moc povědomí ani o kontextu těch dvou tragických událostí a jejich dopadu na běžné japonce, které to nepostihlo přímo. Každopádně první povídka byla dost vlažná, takže jsem nevěděla co čekat dál, ale s každou další povídkou se to zlepšovalo hodně až se to dostalo k těm posledním dvěma o Žabákovi a o Medovnících. Žabák byl oproti zbytku až extrémním způsobem vtipný a zároveň taky předváděl snad všechny roviny, ve kterých Murakami dokáže psát včetně docela působivé "hororové" scénky, a vůbec celé to žabákovské téma a humor málem připomínalo Akutagawovu povídku o absurdním městečku žabáků. Medovníci zase byla velmi příjemná a melancholická romance, do které by se divák dokázal vcítit kdykoli jak poutavě byla napsaná. Takže po počátečních rozpacích s povídce o Ufo, která nakonec o žádném ufo nebyla, se to zlepšilo ve velmi příjemnou povídkovou jednohubku na jedno odpoledne nebo před spaním :).

Na první jeho velkou knihu je to velmi dobré v klasickém autorově stylu. Je to napínavé, tajemné a velmi poutavým způsobem napsané a prokreslené se zajímavými postavami a zajímavou tajemnou zápletkou, která je plná zklamání a deziluzí, ale naštěstí jenom pro charaktery v knize a ne pro čtenáře :). Je v tom spousta takových těch špinavých tajemství a spousta špatností a nakonec i spousta melancholie a smutku ve vztazích mezi hlavními charaktery. A pro čtenáře je v tom taky hodně překvapení, protože autorovy příběhy jsou vždycky dost nápadité a plné očekávání a dohadů, ze kterých nakonec vyleze něco úplně jiného :). Takže jeho první kniha byla super, i když konec byl takový trochu hrhr a zvlášť v porovnání s Mister B. Gone, jednou z jeho nejnovějších o dvacet let mladších knih, který na polovičním rozsahu nudil jak kdyby byl třikrát delší než jeho prvotina.

Tak jsem si přečetla pěkné studie Pierra Francastela a ten mi povídal o divadelních kostkách a nereálném prostoru s podivnou ostrostí nezávislou na vzdálenosti a o tricích jak maskovat prostor a objemy až došel k tomu, že když se zblízka podíváme někomu do obličeje, jakože úplně moc zblízka, tak začne vypadat jak slečny z Avignonu. Akorát teda přinejmenším v českém vydání nic moc příloha. Když chcou lidem ukázat jak pěkně dělali světlo a prostor odmítnutí salónoví hoši, tak černobílá pidifotka tomu moc nedá teda. Ale jinak zajímavé :).

Asi nejbizarnější hororové příběhy z prokletého městečka co jsem kdy viděla a finální díl má předpoklad k tomu, aby to vytáhl někam do úplně jiné roviny bizarnosti. :) Zvlášť když se nedá vůbec předvídat proč se to v tom prokletém městečku Kurouzu vůbec děje :).