TD

Vpodstatě parodie, ale výsměšná spíš než vtipná. Jestliže v parodii jde o legraci na účet díla nebo žánru a jeho obliby u diváka, kdy není zvykem diváka ani parodovaný materiál urážet (je to sranda, ale divák by si neměl připadat jako blbec, když má zdrojový materiál rád, s čímž se počítá), pak tady je tomu naopak. Pro RoTLMG zvolil S.-W. Jang atraktivní a v současnosti oblíbenou stylizaci na pomezí filmu, počítačové hry, videoklipu a reklamy ne proto aby tyto styly v rámci obecně přijímaných konvencí mile zesměšnil, ale aby se jim vysmál jízlivě a diváka, který čeká asijský Matrix postavil do pozice idiota. Tím, že se na diváka neohlíží, nesnaží se ho bavit ani převést svůj záměr do filmu čitelně a jasně (jak je u parodie zvykem, formou přehnané citace, vyhrocení známého modelu), se v podstatě vzdal naděje na širší pochopení nebo komerční úspěch. Zobrazované se neděje pro potřebu příběhu, který je úmyslně víceméně nesmyslný, ale pro potřebu komentáře. Jednotlivé scény a motivy zesměšňují populární hudbu (bezproblémovou i sebelítostivou), filmy a hry a jejich oblibu, jenže ne přímo, ale formou, která by se dala brát vážně a drsněji než je zvykem. Humor je trochu v jiné rovině než by masový divák čekal. Např. komické postavy (gang) nejsou komické, a proto nejsou ani vtipné, ale jsou karikaturami komických postav v akčních filmech, těch postav, co v pravou chvíli tupou hláškou odlehčí hrdinův velevážný boj se zlem. Kromě vizuální nápadiitosti je tento film zvláštní svým nekompromisním přístupem k masové kultuře a k divákovi, který je vtažen do něčeho úplně jiného, než co mu napovídá děj nebo povrchně vnímaná forma.

Lidé ve Straw Dogs se chovají pudově, místní burani se kromě řeči neliší od zvířat. Hlavní je tu mužská role obecně. Americký intelektuál je konfrontován s primitivismem, zaostalostí a zároveň převahou v postavách bývalých sousedů své ženy (zdůrazněno výběrem hereckých typů a prostředím, do kterého David Summer vůbec nezapadá). Od začátku je pod tlakem, místní mu neustále zdůrazňují jeho slabost a naopak svou sílu. Klíčová je pak scéna asi v polovině filmu, kdy dva z nich znásilní Amy Summerovou. Scéna je to nejen hnusná, ale pro pochopení Peckinpahova pohledu na lidstvo docela zásadní. Ženu tu Peckinpah staví do pozice děvky, která se podvolí poměrně ochotně, dokud nepřichází druhý útočník. Ten si zase mlčky podrobí prvního a donutí ho účastnit se něčeho, co původně nechtěl. Oběť je tu napůl hodna lítosti a napůl pohrdání, jeden muž se zachová zbaběle a druhý silně ale odporně. David v tu chvíli sedí někde na kameni, na lovu, kam se nechal odklidit. Každý je tedy buď ubohý, ponížený, odporný nebo směšný. Davidova role se mění v závěru, změna je to ale jen zdánlivě zásadní. Ze slabosti a neschopnosti přejde do agrese a neracionální brutality primitiva podobného útočníkům. Nechce nikoho ochránit, chrání jen své teritorium. Smečka ho sice nepřijala, ale on se nenechá vyhnat z toho kousku místa, který si v jejich revíru obsadil, protože v tuto chvíli symbolizuje jeho sílu, autoritu a mužnost. A ne náhodou po boji z domu odjíždí, plný falešného pocitu svobody a zadostiučinění, protože už mu posloužil, dokázal si, že je chlap. Jeho proměna je přitom jediná, je nakonec stejné zvíře jako ostatní a jeho zachráněné sebevědomí bylo vykoupeno masakrem. Styl je na Peckinpaha překvapivě strohý a skromný. Film se vesměs odehrává v domě Summerových a v hospodě na návsi. Vystupuje v něm jen několik postav, není vidět ani okolí vesnice, do děje nezasáhne nic „zvenčí“, kromě samotných Summerových. Působí levně, syrově, autenticky a stísňuje diváka jak prostředím, tak vedlejšími postavami, které jsou omezené a mírně trapné (scéna na oslavě). Vyvolává pocit uzavřeného prostředí i situace. Myšlenkově bohatý, působivý, nepříjemný film.