Alenkita

5 pro Nicholsona plus 1 Sandlerovi děleno dvěma..

Ať se vedou učené debaty o "osobitém a nepochopeném režijním rukopise", je to dle mého jen intelektuální kamuflování duševě nemocného člověka Pasoliniho.

Předvídatelné.. a souhlasím s kleopatrou že jsou tu řešeny dva různé problémy, a tak ve výsledku nepůsobí naléhavě ani jeden z nich. Není tu ale lautr žádný psychologický vývoj mladého kněze. Žádné výčitky, nic. Jakoby ani v to, co chce dělat, nevěřil. Jestli to má být útok na katolickou církev, prosím, taky si myslím že víra v Boha se neprokazuje celibátem, ale neměl by aspoň mladý kluk-kněz přicházet s nějakými "katolickými" ideály?? Napadlo mě přitom srování se Zapomenutým světlem.... Bernal se stal v Mexiku a následně i mimo něj slavným díky svým světlým očím a nemexickému zjevu, osobně považuji řadu současných mexických herců za mnohem talentovanější. Nevěřila jsem Bernalovi ani nos mezi očima. Natož smyslně špulící rtíky (proč se tedy vůbec Amaro rozhodl právě pro tohle povolání?), už od první chvilky kdy viděl Amélii bylo jasné která bije. Až moc jasné. Smyslní mladí mexičtí herci z "velkéhosi světa" si s rolemi cudných venkovanů zjevně nevěděli rady.

Když v sobě Andrew objevuje city, poslouchá desku s Dvořákovou Rusalkou, "Mesíčku na nebi hlubokém" v češtině.

V roce 2001 byl v USA natočen remake "Tortilla soup" s Hectorem Elizondo v roli otce. Líbí se mi obě verze. Ač tato bývá některými snoby upřednostňována už jen pro svou exotičnost, obě verze mají své kouzlo.

Podotknu vlastně totéž, co už jsem napsala k ceňenému thajskému filmu Eat Drink Man Woman z roku 1994. Tortilla soup je remakem tohoto snímku. Na reakcích mohu sledovat, jak je na něj pohlíženo mírně pohrdlivě a naproti tomu jak je na asijském zpracování příznivě hodnocena každá maličkost, která neschází ani americké verzi. Stavím se proti tomuto náznaku snobství. Osobně se mi líbí obě verze. Zapojení všech smyslů je zvládnuta stejně. Lákavost čínských a mexických pokrmů je neporovnatelná. Každý z filmů má pochopitelně svou osobitou poetiku, oba mají něco do sebe.

Omlouvám se za rozhořčení projevující se dále ve způsobu mého hodnocení. Na tomhle filmu jsem si hořce uvědomila téměř veškerá klišé romantických komedií. Obvykle, přiznávám se, se na konci takových filmů nechám ošálit a dojatě pláču, tady jsem nevěděla jestli se smát či zvracet. Věrohodnost veškerá žádná... křečovité, sdělení vlastně tak mistrně zašifrované, že by snad bylo příhon¨dnější označení filmu jako "mysteriózní drama". V tomto druhu filmů (rom. kom.) často zmiňované detaily na jejichž základě se jeden do druhého zamiluje, jsou tu vyhnány v opačném významu do nepochopitelných výmyslů, které snad scénárista psal zfetovaný, jako "Nesnáším když si vždycky jak se přejí vyhrnuje levou nohavici." (?!?!) Lopez jsem chtěla dát ještě šanci, ale prostě jsem jí opět nevěřila.

Příběh silný a herecké výkony obstojné a působivé (nesnesitelná Rozina Marie Vášové například). Metúdek byl jednou z hvězd filmu. Roztomilý, dojemný a přirozený. Taky vám jeho představitel Vojtěch Rosenberg připomínal Tomáše Holého? Komunisti si nemohli odpustit útoky na křesťanství. A vzhledem k tomu, že su z Valašska, jsem háklivá na každou naučenou "valašštinu" se slyšitelným přízvukem pražských herců. Ti se zřejmě text s přízvukem učí jako z notové osnovy aniž by o jeho pravém znění měli potuchy, bohužel některým schází hudební sluch... U některých dětí se s autenticitou tvůrci ani neobtěžovali (Václavek: "Pojme váááán" znělo spíš jako žižkovskej Venca). Nebýt těchto technických a režimních nedostatků, jednalo by se o povedené drama.

Nápaditý, originální a svou atmosférou podmanivý seriál o ženách dohnaných k vraždě. S telenovelní přepjatostí herců se tu nesetkáme, právě naopak jsou velmi autentičtí.Každá epizoda je malé filmové dílko se silným příběhem, psychologickou analýzou hrdinky a osobitou prací kamery. Z příběhů i jejich ztvárnění mrazí stejně jako z titulní písně a animace. I přes nízký rozpočet argentinská verze předčí (hlavně co se hereckých výkonů týče) tu mexickou, která je sice výpravnější a lépe financovaná, zato hlavně vinou afektofaných hereček působí jako parodie na sebe sama.

"Rozdíl mezi květinářkou a dámou není v tom, jak se chová, ale jak se k ní chovají ostatní." Ani by mi nevadilo, kdyby Audrey zpívala sama. Slyšela jsem pár originálních verzí. Zpěv Nixon je sice školenější, operní, ale Audrey prostě zpívá přirozeně, "mluví do hudby" právě jako Rex Harrison, u kterého to tvůrcům nevadilo. Změna nejenom Lízy, ale hlavně zásadní vnitřní transformace profesora Higginse mě pokaždé dojmou a zasáhnou. Teoreticky by nám něco podobného měla sdělit každá druhá romantická komedie, v praxi to však pro mě dokázala jenom My Fair Lady. Hudba, atmosféra, kostýmy, charismatičtí herci, myšlenka, příběh filmu-pohádky mě zas pokaždé okouzlí. Jako každá dobrá pohádka intelektuálce ve mně (patlající se ve filosofických a pseudofilosofických pochybách) rázně připomene základní morální a citové pravdy. Jenom jedna věc mě trochu trápí: A co Freddie?