Ontos

Zhlédnuto nedlouho po sequelu. Vizuálně z dnešního hlediska poněkud směšné, přesto velice nápadité a originální. To samé se týká příběhu. Některé scény jsou docela podivné, některé jsem dokonce úplně nepochopil, přesto 75% z velké části kvůli pocitu říkajícímu, že jako dítě bych Trona zbožňoval....a nakonec ani dnes hodinu a půl strávenou sledováním v žádném případě nemůžu prohlásit za ztracenou.

"Zfleku" nejsem schopný zhodnotit, jak častá podobná přímá polarizace bývá, ale velice mě zaujaly dva poměrně protichůdné interpretace (hlavně závěru) Zvětšeniny. Víceméně se shodují přinejmenším do (troufám si říct) Heideggerovského bodu prozření ("nalezení" onoho aspektu dané fotografie), před nímž žil fotograf v podstatě bohémský život, aniž by jej nějak reflektoval. Následuje snaha odhalit tajemství fotografie (jako média, které pracuje s iluzí a omezenou/řízenou perspektivou), tedy hledání něčeho za prostou realitou, kterou dennodenně vnímáme. Interpretace se rozchází ve fotografově konečném zjištění: jedna říká, že nalezl duchovno, uvědomil si, že míček existuje, i když ho není vidět. Já se kloním k tezi říkající, že fotograf si po nenalezení žádného důkazu uvědomil, že žádný není, svět je jen vyprázdněná realita do níž vkládáme významy jen my. Sleduje hru mimů (už není co víc říct) a hází jim míček, který nejen nevidí, ale není - po tomto zvětšení se jen bezvýznamně usměje a odchází.

Hezký eskapický film představující tehdejší francouzskou zábavnou kinematografii spíše v lepším světle. Z dnešního pohledu ale působí příliš zidealizovaně. Oslavuje se svobodu, ale nerealisticky ignoruje se důsledky situace dosažené ve snímku. Je vidět ještě nedokonalé užití zvuku, film má spíše než ke komplexní práci s novými prostředky tendenci působit jako slepenec němé grotesky a nesmělých hudebních čísel, která jsou ovšem do dění vkusně zakomponovaná a nevyčnívají příliš okatě.