Kkahunaa

Mohl to být jeden smysluplný film. Vznikly však dva, hodně polovičaté. Tedy za 3 dohromady. Nemůžu se ubránit dojmu, že film měl jako hlavní cíl, nikoliv umělecké ztvárnění zmatené či rozpadající se duše, ale prosté a obyčejné vydělávaní prachů (a to nadvakrát). Ve srovnání s Trierovým následujícím snímkem (Jack staví dům, https://www.csfd.cz/film/388974-jack-stavi-dum/komentare/), působí Nymfomanka jako obyčejné filmové cvičení, které se snaží mnohdy spíše okatě šokovat, nežli opravdu podat zprávu o těch částech lidského mozku, kam žádná cestovní kancelář své zájezdy zatím neprodává.

Skoro jediný film/dokument tohoto druhu v českém prostředí (nebo jediný?). "Depresi" vzbuzující či navozující pocity, kterými dokument disponuje, jsou (dle mého soudu) pokusem o vtělení se do kůže lidí, kteří mají opravdové deprese (nejde o podzimní chmury, které má asi občas každý). Bral bych to spíše jako pokus o simulaci těchto stavů, viz menší asociace... např. simulace stavu migrény (https://www.youtube.com/watch?v=SmJW8gYIN4E). Migréna také není jen bolest hlavy (kterou trpí občas každý). Díky za tento dokument na téma, o kterém se moc nemluví. Poněvadž žijeme v prostředí/době, kde se všichni snaží být 100% dokonalí. Ale to nikdo není.

Ale uteču....................... Rači třeba sem: https://www.csfd.cz/film/439153-utec/prehled/

Tenhle film mě naučil dávat konečně nálepku: "odpad!".

Za 5 hvězd. Třeba názor ještě změním, ale na tohle tema jsem zatím citlivější věc neviděl. Jen.. také bych si jako tvůrce spíše odpustil prodávat svůj ksicht před kamerou tak často, tady se opravdu citlivost trošku ztrácí. Jenže, když se zamyslíte... Ai Wei-Weiova tvář, jeho hlavní pečeť či brand, zčeřená vlastními vzpomínkami na jeho drsný, " čínský flow", (někdo ho tu označil dokonce za profesionálního disidenta???... co to prosím je?, proč mi o tomhle "povolání" paní učitelka neřekla včas?), v kontrastu s filmem prezentovanými událostmi, tento film posouvá do jiné, silnější roviny. Film samotný se pak s (nejen) jeho obličejovou značkou "prodává" lépe a je osobitější. Např. oproti Terrenci Malickovi a jeho Cestě času (2016), který se snaží být až metafysickou zpovědí Vesmíru... děsně ukecanou... ((to, co potřeboval Malick sdělit v 90 minutách, zvládl např. David Lynch v pár úsesích pouze jediné episody nového Twin Peaks (2017) během minut pár a ještě zašel mnohem, mnohem dále)), se zdá stopáž filmu Human flow velmi dlouhá. Není tomu tak. Je zde adekvátně vymezen časový prostor pro jednotlivá popisovaná místa či problémy. Nevím nu... s názorem jednoho aktéra, parafráze: "Když moc dlouho žijete za zdmi, nevíte, co za nimi doopravdy je..."

Druhá světová válka již naplno propukla. Polský stát je z jedné strany atakován Němci, z druhé Sověty. Obě strany mají své plány na totální podrobení. Tento film se zabývá pohledem na masakr desítek tisíc polských vojáků, který v roce 1940 brutálně provedla sovětská NKVD. Dle historických pramenů tento čin odhalili paradoxně nacisté a logicky jej použili jako jeden z nástrojů své propagandy.

Snímků o zajatých německých vojácích nebylo před rokem 1989 mnoho, zvláště pak německých. I díky tomuto je film „Pobyt” výjimečnou podívanou. Dostáváme totiž možnost nahlédnout do mentality lidí, o kterých nám školní osnovy uvádějí ne zcela objektivní informace. Tito lidé, včetně hlavní postavy Marka Niebuhra (Sylvestr Groth), byť stáli na straně nacistického Německa, nebyli všichni nacisté. Právě Mark je obyčejným mladíkem, který narukoval do regulerní armády – Wehrmachtu, když ho jeho vlast povolala. Na frontě mnoho nepobyl, zažil jednu ostrou akci, a poté skončil v polském zajetí. Za mřížemi polské věznice však zjišťuje, že největší problem mu nezpůsobí Poláci, kteří nacisty bytostně nenávidí, ale sami Němci. Většina zajatých Němců totiž stale zůstala nakloněna starému pořádku – nacismu.

Přesné detaily o pozadí vzniku 2. světové války již zjistit přesně nelze. Pokus o historickou rekonstrukci se snaží východoněměcký snímek Případ Gleiwitz, a to realistickým pojetím, kvůli němuž tento film rychle po uvedení do kin upadl v nemilost. Příběh se pokouší zmapovat události okolo německé špionážní akce, která měla ospravedlnit případný něměcký vpád do Polska. Příslušníci SS v přestrojení za polské vojáky přepadnou vlastní vysílač Gleiwitz. Útok má nasvědčovat tomu, že šlo o Polskou vojenskou akci, která měla vyprovokovat válku s Německem. Vše je vymyšleno do posledního detailu. Pro tento účel bylo využit zajatý Polák, který se pro zmanipulované německé vyšetřovatele stal hlavním důkazem polské viny. Tento důkaz, tento člověk, je však jen dokladem toho, jak progresivně zvrhlé metody používali nacisté, aby došli svého cíle.

Píše se rok 1944 a nacisté začínají pomalu prohrávat válku. V jednom polském ghettu žil muž jménem Jakub Haym (Vlastimil Brodský). V podstatě je to dobrák, který však ve své dobrotě neváhá zajít až za hranici pravdy. Jakub se v této těžké době snaží pomocí svému okolí tím, že popouští uzdu své fantazii. V jednom okamžiku se však ona uzda téměř utrhne a ani sám Jakub neví, jak z toho ven. Jakub je totiž lhář. Tento snímek je jedním z nejlepších snímků zabývajících se tematikou života v ghettu za 2. sv. války. Ve své odlehčené poloze – to když Jakub zlehčuje realitu – jde téměř o poetický film. Ve své realistické poloze se snaží zachytit dobu veskrze opravdově, pomocí výpravy, atd. Jedinou podivností, která se ve filmu objevila je kostýmní detail, a to našívání Davidovy hvězdy z obou stran oblečení. Ve skutečnosti to tak nebývalo, protože logicky byl nedostatek všeho a tedy i látky, a tak se hvězda našívala jen zepředu na nejdůležitější část oděvů, převážně svrchních. Oboustranné našívaní hvězd však může mít i symbolický smysl, který podrhuje Jakubovo fantazírování. Je to vlastně jeho příběh, tedy proč by to tak nemohlo být.

Seznámení se s budoucím protějškem je nejdůležitějším zlomem v lidském životě. Může přijít pouze jednou a nastartovat tím dlouhotrvající vztah, včetně potomků. Může přijít i nekolikrát, s přihlédnutím k menší dostupnosti antikoncepce, také „potom” přijdou „potomci.“ Avšak dlouhotrvající vztah se nekoná. Takto zdecimovaným osamělým rodičem je i Pavla (Angelica Domröse). Na druhé straně ulice žije další osamělý rodič Pavel (Winfried Glatzeder), byť setrvává v kariérním svazku se svou promiskuitní a opravdu hloupou ženou (Heidemarie Wenzel). Pavla i Pavel jsou sousedé a zárověň nejsou. Pavla žije ve starém domě, Pavel žije v moderním panelovém bytě naproti. Architektonický kontrast starého a nového, tedy přerod v novou éru, kdy vše staré nahrazuje nové, podtrhuje melancholický tón snímku, který je pojmut opravdu jako legenda o moderním člověku. Je to legenda o dvou nešťastných lidech, kteří se hledali tak dlouho až…