bertrand

Pro pana Bertranda je největším kladem filmu znovuobjevení dcery Bruce Willise z Posledního skauta. Ovšem zde by její roli zvládla i figurína z obchodního domu. K filmu: Přihlouplé tajči s mrkvovitejma kolíkama a vůbec celkově snadná eliminace upírů dost uráží diváka i celou myšlenku filmu, který si jinak hraje na vcelku realistické postapokalyso. Příště by se chtělo rozhodnout, jestli točíme další díl Lost Boys nebo upírskou variaci na 28 dní poté. Obojí v jednom nejde, jak zde vidno.

Ne tak dobré jako první díl, ale zase zdaleka ne tak obludné jako díl třetí. Pan Bertrand nechápe histerii kolem tohoto monumentálního umělohmotného produktu, který je sice zrealizovaný s odvahou, ale spíše s odvahou autisty, kterému je jedno, co a proč dělá, hlavně, když to sedí jemu. Džeksne, než ses stal režisérem Pána Prstenů, dalo se na tvoje filmy dívat, ale to už je hodně dávno.

Strašný, zmutovaný, zhůvěřilý, poblijózní. Adaptace bych tomu ani neříkal, to si jen Džeksn snažil sobě a divákům nahradit citový život. To nekonečné útrpné ksichtění, mávání mečama kolem sebe a následné nekončící onanistické defilé na závěr bude pana Bertranda pronásledovat v nočních můrách po celý život. Veškerá naděje na koukatelnost Hobita padá se jmenováním tohoto společensky schváleného prznitele literárních děl a postav na post direktora.

Pan Bertrand už si moc na tu projekci nepamatuje, ale pamatuje si to nadržené čekání, že se ve filmu konečně stane něco, co by ho přesvědčilo, že jde na dobrodružný biják, tak seděl čekal, čas se vlekl, pořád jako by se to rozjíždělo... a najednou byl konec. Tak to byla po tom hovadském Návratu krále ta poslední kapka, Džeksne.

Ano, je to přesně tak. Výběr a výcvik Špinavců je naprosto exkluzivní pětihvězdičková záležitost, ale když přijde na finální akci plnou srandovních šedesátkových úmrtí s rozhozenýma rukama a beze stop zásahů po kulkách, film zvadne jako důchodcovská erekce. Ještě je třeba dodat, že Lee Marvin byl frajer, ale to už všichni dávno víme....

Smrtelně pomalá, suše britská televizní série o těch starých dobrých špijónech, kteří nemůžou věřit ani vlastním podvlékačkám. Pan Bertrand ze začátku trpěl, všichni mluvili pomalu a velice britsky, v pěti dílech se toho řeklo a stalo zhruba za jeden a teprve když pan Smiley uchystal past, začalo jít do tuhého a došlo nám, že je to všechno může být jen hra. Potvrdila nám to manželka hlavního hrdiny, která v poslední minutě hravě triumfuje nad celým tím pomateným a vyšponovaným mužským světem. Těšíme se, že to samé zopakuje i ve filmu!

"17 DNÍ BEZ ALKOHOLU!" Jeden z těch lepších dobrých Aldrichů. Civilní omylnost a rozporuplnost postav (každý má svou pravdu a jen události ukážou, jestli je to ta pravá) je v porovnání se současným hollywoodem příjemně osvěžení. Pan Bertrand pokládá za ostůdu, že se současní studioví účetní opovážili tento film ZREMAKREMOVAT.

Otázku proč byl tento remake skvělého Aldrichova snímku natočen už si nedokáží zodpovědět ani jeho tvůrci. Dobře, že to ty kýžené mergle nevyneslo. A ty Můre, Můre, jestli nemáš prachy, běž makat!

Čas od času holt musí americká army pustit chlup a natočit něco podobného. Účelem je nalákat co nejvíce dobrých bílých (a dnes už i černých, žlutých i jinak barevných) zdravých amerických chlapců (a dnes i děvčat) ze všech Buranovů země, steroidy jim odpomoct od akné, navléct je do uniforem a proměnit je v chodící roboty. Jelikož je tedy skrytým smyslem filmu reklama na válku zacílená na prznění mládeže dáváme s panem B. odpad, protože sme, kurva, pacifisti a pedagogisti.

Nechutná bezpohlavní splácanina, kdyby ty peníze raději dali na místní chudé!