net-vor

Nudné, předvídatelné, místy neuvěřitelně amatérské, žádná "zimomriavka" se nekoná.

Netradiční "reportáž", u níž ze všeho nejméně jde o to, kolik stovek miliónů bylo utraceno za vizuální efekty. Styl zdánlivě nepasující k tomuto žánru nakonec vykřesal velmi plodné myšlenkové úvahy, takže je to spíš "podobenství" než zábava. Pro mě mistrovské dílo, 10/10.

Maník s laptopem letí uploadnout virus na mimozemskou loď? Yes, Mr. President. Spojuji s mimozemským serverem, please wait... Uploading virus... Done, have a nice day.

Musím se filmu zastat a trochu vyvážit jednověté (a ne zrovna zdvořilé) plivance. Nářky, že se ve filmu nic neděje, nemají smysl – je to asi jako vyčítat Lynchovi nesrozumitelnost nebo Cameronovi smršť akčních sekvencí. Zdánlivé „nedění“ je jednou z klíčových estetických hodnot tohoto dílka: hlavní „akce“ je totiž přesunuta nikoli na plátno, ale mezi plátno a diváka, v čemž spatřuji tento film výjimečným. Zatímco Hollywood by se zaměřil na dobývání konečné pevnosti, souboje a honičky s finálním vyvrcholením plným kungfu a digitálních triků (ale koho by to, proboha, zajímalo), tady se pozornost zaměřuje na ticho, každodenně působící rituály a svým způsobem banální konec, ke kterému celý film směřuje. Nejakčnější akt je hra na kytaru, strhující závěr je jen obyčejný dialog. Já v tom nevidím nudu, vidím v tom obrovskou výzvu. Vezmeme-li si, jak banální úkony zde dostávají až mystický rozměr (rozcvička, chůze, dokonce i pití kávy), jako by vůbec nezáleželo na tom, jestli člověk vraždí, nebo prostě jen jde ulicí, je pak nutné si položit otázku, jestli se očekávání „nějaké akce“ zakládá na právu, nebo zbožném přání, které je stejně iluzivní jako hrdinství a výjimečnost akčních hrdinů. Stežovat si na habaďůru nachystanou na diváka asi taky nelze – film svým tónem dává jednoznačně najevo, že si s divákem hraje, a dokonce to s humorem otevřeně přiznává („rozhovor“ s kovbojskou ženskou). Jakkoli je tento film experimentální a jakkoli můžeme nabýt dojmu, že tah nahrazuje zbytečná repetitivnost, domnívám se, že těm, kteří jsou ochotní přistoupit na jeho hru a vidět nekonečné vzrušení v aktu pojídání papírku s absurdní a nikam nevedoucí šifrou, se odmění: krása totiž není v obalu činnosti, ale vždy v nějaké (nejspíš niterné) její podstatě. Přičtu-li ještě vizuální orgie v podání kamery Christophera Doyla, vychází mi velmi zajímavé a netradiční umělecké dílo.