HarlanWade

Zatímco například o Avataru se žhavě mluví i půl roku po premiéře, po Moonu i při čerstvém uvedení do kin sotva štěkne pes. A není divu. Přesto si však myslím, že tohle ambiciózní dílko z dílny Duncana Jonese stojí minimálně za zmínku. Film rozhodně nenudí, což je ve světě dnešních blockbusterů čím dál méně obvyklý jev a tedy veliké plus a palec nahoru pro ty, kteří nevědí, jestli do filmu jít nebo ne. Největší podíl na tom ale má fakt, že Moon jen poměrně chytře a znale recykluje to osvědčené ze zaběhnutých žánrových stereotypů. Samotný příběh není vůbec ničím převratný – energetické zdroje budoucnosti, prostředí Měsíce, psychické potíže způsobené dlouhodobou samotou, naklovoaní pracovníci – to už tu mnohokrát bylo a to, co si budeme nalhávat, i v daleko propracovanějších filmech. Sam Rockwell. Jediná tvář a tudíž hlavní tahoun celého filmu. Takový tah chce velkou odvahu, a zejména rozvahu a sakra šťastnou ruku při výběru onoho hlavního protagonisty. Podařilo se toto kritérium u Moonu splnit? Abych řekl pravdu, mám tak nějak smíšené pocity. Rockwell už od pohledu působí zcela nenápadně a neutrálně, což byl jistě záměrný výběr. Ale postavit hodinu a půl dlouhý film o tom, jak i klony se od sebe mohou v mnohém lišit, na nenápadné tvářičce, to už je sakra riziko a Jonesovi se podle mého názoru příliš nevyplatilo. Jistě, Rockwell má své nepopiratelné kvality, radost mu divák hltá stejně dobře jako vztek nebo pláč, ale tohle zkrátka není role pro něj, alespoň vzhledem ke stanoveným podmínkám ne. Smutným faktem je, že Jones nemá nad samotným dějem příliš mnoho nadhledu a divákovi nedokáže dát ten pocit, že je o krok vpřed – nejspíš proto, že tam není. Většina větších či menších dějových posunů se dá předem alespoň přibližně předpovídat. Právě tohle dělá z Moonu záležitost na jedno použití. Dalším problémem je, jak moc zde není ujasněn primární žánr. Má to být akční thriller s nádechem hororu o snaze přijít na kloub tajemství chodu měsíční těžěbní stanice, nebo drama s nádechem romantiky o osamělém muži, který touží po tom se vrátit domů, jenže zjišťuje, že nic není takové, jaké se zdá? Ano, Moon by mohl být obojím a znovu tak dokázat neskutečné možnosti tvorby nového tisíciletí, jenže na to nemá potenciál. Scénář má příliš práce s tím, aby udržel divákovu pozornost u děje, nestíhá si k tomu ještě nadbíhat vedlejšími vychytávkami a dodávat mu pocit jakési výjimečnosti. Vlastně se mi nepozdává celkové zaměření. Na můj vkus málo chtěných vtípků (scéna u pingpongového stolu to, i přes humornou stylizaci, nemohla zachránit) a naopak příliš těch nechtěných („sečtělejší“ Sam ke konci už působil vyloženě směšně, nikoli dojemně, jak bylo zamýšleno). Celkově bych tomu všemu dodal trochu víc humoru i odvazu, vždyť bez toho už se dnes snímky jako Moon točit nedají, to si i Nolan ve svých majstrštycích neodpustí sem tam nějakou tu vtipnou vsuvku. Celkově mám dost zvláštní pocit, protože i když Moon jako takový nenudí, působí v jednotlivých scénách poněkud nekomplexně a, to zejména - zcela neosobně a bez známek jakéhokoli vytříbenějšího rukopisu. Ani s pozadím celého dění nemohu být tak docela spokojen. Film z pro nás neobvyklého prostředí, jakým je vesmír, by právě na tom měl zčásti stát, tady začně mírně odfláknutý vzhled jak měsíčního povrchu, tak samotné základny, po čase nahánět pocit ohranosti. Naštěstí zábavu v oblasti základny vede sice nepřevratný, ale s určitým kouzlem vymyšlený počítač Garty, jehož milost (za jeho měnící se smajlík bod nahoru) a přátelskost dodávají filmu na pomyslné důležitosti alespoň částečně. Potěší hlavně v závěru, kdy už celý děj působí jaksi šroubovitě a k dokonání díla zkázy by stačilo už jen pustit song „Mad World“. Moon za zhlédnutí rozhodně stojí, ovšem jen jednou a to v náladě, kdy nemáte v plánu ani vyložně relaxovat, ani se potit nad přemýšlením, protože přesně taková se vám u Moonu bude hodit. Film, ve kterém si každý najde něco, ale nikdo z něj nevyjde vyloženě uchvácen. Mé hodnocení: 6/10

To, co by mohlo stát na začátku kariéry nadějného režiséra, Ritchiemu zašlou slávu nevrátí. Sherlock není ničím víc, než jen vydařenou oddychovkou na sobotní večer, u které prožijete napětí, zasmějete se, mávnete rukou nad několika hluchými, popřípadě hloupými sekvencemi a druhý den už sotva zavzpomínáte. Možná je podstatná část toho dána předvídatelností samotného tématu, nevyhnutelností nutných dějových zvratů a šťastného konce. Herci za jedna. Zábava drahá a žhavá, nikoli však nenahraditelná.

Michaelovy písně mám hodně rád, ale buďme upřímní - od toho se vydávají alba, zakládají rádiové stanice a vznikají internetové servery jako youtube.com. Filmy nemůžou být jen o hudbě, ani přesto, že by v nich měla hrát prim. 50% za přerušovaný koncert Michaela Jacksona, zbytek neodpustitelná nuda.