hribisko

Vesnice hoří nocí jdu sám, zkrátím si cestu přes pole lán, obklopen dýmem na konci sil, ač smysl neznám jasný mám cíl. Vědomí ztrácím a přece bdím, vede mě ďábel tam dolů - k svým. Snad jsem již mrtev pro tento svět, Satan však sílu vrácí mi zpět. Konečně vidím pekelný chřtán, do žhavých temnot vřele jsem zván. S tělem již nehmotným přicházím blíž, za mnou se zavírá železná mříž. Jáma pekel stokrát prokletá. Jáma pekel krví zalitá. Teď sloužím ďáblu smrtí a zlem, roznáším zkázu jsem démonem. V každém stavení černý oltář, na každém obraze je moje tvář. S hrozivým smíchem vracím se sem, příznivci ďábla padaj na zem. Černá je touha bledá však krev, kdo není vyvolen sklidí můj hněv. Marně se pachtí modlí a sní, démonem stát se ne každý smí. Posedlí vztekem vesnici boří, marně vše dělají marně stoh hoří! (MH)

Takhle nějak by asi vypadali andělé

DRRRRRRRRR - toš jak když sa drkoce zubama. Ajn cvaj draj, Russell nese asi čaj, fýr fynf zechs, Russell nese plamenechs, sete oto nové, šlížky dynamitové. Je to věc, že takhle válím v křeči, teď budu pánem výzkumníků...