Austen

Hello Dolly nepatří k mým oblíbeným muzikálům. Podle mě to má jen jeden šlágr a to na konci. Příběh o dohazovačce (když si představím českého Kecala, tak mizí všechna romantika), která si chce dohodit někoho, kdo jí nechce, mi nesedí, tak cením spíše provedení filmu, a to je velmi dobré.

Tak toto je příklad filmu, který nemůžu kvůli Barbře. Nevím, čím to je, ale je to tak. Jinak Wylera miluju.

Pěkný námět, slušně obsazený, zahraný, ale něco mi tam vadí. Prostě si myslím, že by jiná inteligentní herečka udělala pro film víc. Jinak pěkný námět na přemýšlení pro osamělé. Čekáme na romantiku, protože si ji představujeme tak, jak je ve filmu - z romantickou hudbou v pozadí? Musela jsem se smát. To bylo vtipné. Ale přesto to nebylo dotažené. Nevím, jak se na film dívají feministky. Miláčku miluji tvého ducha, ale žít s tebou budu až budeš mít i tělo OK. Byla to pointa? Asi ne, ale šlo by to tak zjednodušit.

Upřímně říkám, že Barbru Steisand nemám ráda. Její ostatní filmy bych možná měla ráda, kdyby tam hrála jiná herečka, ale tento film MÁM ráda tak jak je a nechtěla bych tam nikoho jiného než tuto nosatou dámu, která zahrála tuto kalhotkovou postavu na jedničku. Kromě krásnou muziku, to má krásný příběh o lásce k učení, knihám a modrosti a hledání toho svého místa na slunci. Je to příběh o tom, jaké je to v kůži holky, která touží po tom učit se, diskutovat, přemýšlet, ale jediné, co se od ní čeká je, umět se hezky obléct, dobře uvařit a mlčky očekávat manžílka, když nějakého sežene. Tak se převlékne do kalhot, ostříhá se a poktá perfektního muže, se kterým může diskutovat, učit se, ale jen jako kluk, protože její princ sní o krásné, hloupé, nevzdělané, milé, tiché ženušce a už si ji i vybral. Jo a je to všechno v ortodoxním židovském hávu, které celý konflikt ještě vyostřuje a komplikuje. Scény, kde se do toho Yentl zapletla až tak, že se žení a bere si vyvolenou svého vyvoleného, to bylo naprosto naprosto super-převlečené feministické tažení - bavila jsem se - i když nejsem feministka. No není to super? Miláčku, chceš svoji poddajnou krásku, tak já ti jí trochu vychovám a pá pá. Natáčeno v Čechách.

Podle románu (nedávno konečně vyšel ve dvou dílech) M. M. Kaye. Hlavní hrdina Ash (Ashton Pelham-Martyn) je Angličan, ale když jako dítě ztratí oce, je vychováván indic. chůvou jako Ind a vydáván za jejího syna Ašóka. Tak se důvěrně pozná s indic. prostředím. Později se opět vrací do své britské kůže a jako britský důstojník zažívá dvojjakost své existence - není ani Angličan ani Ind. Slavná je jeho láska k indické princezně Anjuli (ale i ona není čistokrevná Indka - myslím z části Ruska), kterou později zachrání před plameny, když má být se zemřelým manželem a svou sestrou (také vdovou téhož manžela) upálena. Její zfanatizovaná sestra proslavila celý seriál svým předsmtným nadšením- ram ram ram ram.... Ben Cross ve své nej-roli - nejslavnější - všechny jeho role neznám, ale pak hrál spíš už záporáky.

Provence, cholera a husar na střeše. Paráda. Francouzskou literaturu mám dost načtenou, ale romány o Angelovi jsou jen ve slovenština, tak jsem se vrátila do doby, kdy jsem pro příběh v knize či na plátně nevnímala, zda slyším (čtu) česky či slovensky. Příběh krásný. Kdo byl v Provenci, pochopí, kdo tam nebyl a viděl film, stejně tam byl a byl a byl. Když jsem minulé léto byla v Provenci poprvé - no bylo to jako číst (či vidět) Pagnola nebo projíždět s Gionovým Angelem a Pauline Provencí. Bezchybný příběh. Už když to běželo tenkrát premiérově na jednom z těch franc. festivalů jsem seděle v kinu Světozor jako přibitá. Parádní figura pro Martineze (škoda, že nevyužil tak parádně nastartovanou kariéru) - tam snad ani nešlo nezazářit. Juliette Binoche je moje velkovelká oblíbenkyně a její silné-tvrdošíjné ženské postavy miluju-tato patří mezi mé nejoblíbenější. Mezi Angelem a Pauline to skvěle funguje a napětí mezi nimi jako mužem a ženou a jako mezi dvěma naprosto odlišnými náturami je tak napínavé, že by v akčním filmu vypálili hodně munice, aby si získali podobnou pozornost pro vývoj děje a vy si ani nevšimnete, že si téměř až ke konci řeknou svá jména. Téměř jsem nadskočila, když se v karanténě konečně představí a já si řekla - no jooo- vlastně na to zatím nepřišla řeč!! Psala jsem o kameře? Kamera je parádní. V některých fázích filmu není dialog, jen kamera a příroda a Provence. Cholera je krutě ohavná, lidé se mění v příšery ať jako mrtví nebo jako živý dav nebo jednotlivé zběsile ustrašené figury -např. miniatura od Depardieua. Vedle těchto maličkých hráčů vinikají hlavní figury jako jediní opravdu živoucí v cekém kraji, jako giganti, které nikdo nemůže soudit, jen snad pozorovat. Takže ať žije Rappeneau a doufám, že přichystá nějakou podobnou podívanou jako je jeho Cyrano nebo toto, jeho Šťastná cesta mě nenadchla.

Fuj, fuj a fuj! Pamatuju si jen "tamtušunku" a toho tlustého Old Shaterhanda jak projíždí na kajaku. Škoda, že jsem taky jen neprojela kolem. Místo toho jsem to uhranutě sledovala a ptala se: Kde to jsme, co to je, kde je....?

Fuj!

Film podle skutečné události z roku 1908, která hýbala svými součastníky stejně jako afére Dreyfus, či milostné pletky amerického prezidenka s onou stážistkou o mnoho let později apod. Příběh byl zpracován divadelně a již i dříve úspěšně zfilmován. Některá fakta byla upravena ku prospěchu příběhu - např. některé věci kolem Ronnieho sestry. Ale celkově jedno z největších překvapení, které jsem zažila. Film od něhož jsem nic nečekala, chtěla jsem ho vidět jen do počtu. Figury jsou ale krásně vystřižené. Starosvětské ideály (v tom lepším i nejlepším slova smyslu) planou na obou stranách sporu. A diváci jsou úmyslně ponecháni na vahách, zda chlapec přestupek spáchal a neuváženě zatáhl celou svou rodinu na pokraj zkázy, když ho chce hájit nebo zda...je opravdu pravda na jeho straně. Velmi se mi líbí postava Catherine (Rebecca Pidgeon), skvělá glosátorka, všemu se zdánlivě vysmívá, ale v zájmnu rodiny se vzdává dlouho plánovaného sňatku a neokázale se tak obětuje s lehce pozdviženým obočím a smutkem v očích. Jeremy Northam exceluje jako brilantní právník. Jedna z rolí (vedle Ideálního manžela), která nechává vyniknout jeho šarmu a eleganci, která by opravdu snad obstála vedle pánů z oné doby. Celá rodina působí velmi svěže, každý má svůj příběh a každý ve svém prostoru vynikne. Je tam znát trochu divadelní pojetí/režije (vždyť je to podle div. hry Terence Rattigana)ale naprosto to nevadí, jen mě to namlsalo na to, vidět to i na jevišti. Tak vzhůru do doby, kdy jméno rodiny a jeho čest byla vším a stálo za to obětovat vše, za jeho očištění. Dneska vás můžou přistihnou při čemkoliv a stejně můžete s úspěchem kandidovat do senátu, parlamentu a nikdo se nebude bát s vámi podnikat, protože "každý" se přece občas umaže - no ne?

Tato 5-dílná adaptace Pýchy a předsudku je formálně velmi přesná, ale nepatří mezi mé oblíbené. Hlavní představitelka odříkává vtipné repliky aniž by mi připadalo, že se s nimi nějak obzvlášť ztotožnila. Někdy ano, někdy ne. A hlavně mi to připadalo, že je Lízinka tak nějak mdlá, normání, obyčejná - což je podle mého názoru neodpustitelné. Pan Darcy je svým vzhledem velmi odpovídající a možná, kdyby to mezi ním a Lízou víc jiskřilo, tak by z toho vyšel lépe, ale ani on mi tím pádem nemohl přirůst k srdci. Román adaptovala poměrně známá Fay Weldonová, ale nad některými nápady jsem kroutila hlavou. Často šlo o velmi otrocké odříkávání textu, ale když se odvázala, tak to bylo něco. Líza nešla PO dešti, ale V dešti za svou nemocnou sestrou. Těžko zazlívat nevlídným hostitelkám obou sester, že jim to připadalo přehnané, když jedna onemocní, že jede v dešti na koni na návštěvu a druhá ji JDE v dešti zachraňovat (místo aby v tomto případě rozumná Líza opravdu požádala otce o kočár). Poté je Líza pozvána k pobytu na očividně několik dní a ona horlivě tvrdí, že nepotřebuje poslat pro šaty na převlečení (oproti románu), když se vše odehrává v době, kdy se všichni převlékali několikrát denně (minimálně k večeři) a ona tam zůstává v těch slavných umazaných šatech. Kostýmy stály taky za povšimnutí, protože mě Elizabeth s těmi všemi neslušivými krajkovými kolárky rozčilovala - nikdo kromě ní se stejně často tak upjatě neoblékal a v celém seriálu na sobě měla asi dvoje šaty, které jí slušely. Hrůza!!! No ale šlo o kostými, které odpovídaly době, tak jsem to překousla. Scénu, kterou nenávidím je scéna, kdy Líza - považte "běží" - těch asi 5 kilometrů na Pemberley, aby strýčkovi zvěstovala strašnou zprávu z domova, téměř vběhne do pana Darcyho a tomu nezbývá než se jejímu případu věnovat. Zde jsem si také nedokázala vysvětlit, proč ta změna. V knížce Líza hostinci (tedy ve svém prostředí), dočetla osudný dopis a pod vlivem vzrušení se svěřila Darcymu, který přišel náhodou právě v té chvíli. Pochopila bych, kdyby tím filmaři získali čas nebo něco podobného, ale nic takového se nestalo - žádné rozumné vysvětlení jsem neviděla. Prostě nechápu. Velmi se mi v tomto zfilmování líbí teta Gardinerová, její dialogy jsou velmi pěkně režijně pojaté a její klidné, vlídné charisma a příjemný zjev i hlas patří k tomu, co se mi líbí na této adaptaci nejvíc. Další body jsou za propracovanost. Dají se tam brát lekce o době a životě v něm. Dobové adaptace stojí vždy za zkouknutí, když se na nich podíleli odborníci. Kdy měli mít herci rukavice a kdy je sundat, kdy se smělo stát a kdo mohl oslovit toho či čekat na představení. Austenová některé věci popisuje, ale nevysvětluje, protože její současníci věděli přesně proč a jak. Nejnovější zfilmování z roku 2005 je filmařsky lepší, silnější, ale úmylsně ignoruje některá pravidla - tance bez rukavic, pan Bingley v pokoji nemocné Jane, která s ním klidně rozmlouvá v noční košili. Přes tato opominutí či úmyslné prohřešky proti protokolu jde o lejpším způsobem sestavené vyprávění než jsem měla možnost vidět v tomto z roku 1980. Ale i když nad něčím skřípu zuby, tak stejně to stojí za podívání.