Camling

Nemůžu přece dát pět hvězdiček filmu, po kterém jsem se cítil tak mizerně.

Body plus za písničku od NIN, za české nádraží a za scénu s klávesnicí před změnou losera v zabijáka. Body mínus za divnou kameru, za nedostatek hezkých holek (A.J. už se pár let nepočítá), za to že i z Freemana udělali tvůrci nudného panáka a za otravného hlavního hrdinu. Navíc, triky vypadají dobře jen do chvíle, než poměrně nepochopitelně krachnou na krysách.

Gymnázium se rozhodlo koncem června žactvo vytáhnout do kina. Co to zas bude - nějakej Baader Meinhof Komplex? Šmarjá... i když, internet se vyjadřuje celkem pozitivně, uvidíme. Sál plný teenagerů v očekávání prázdnin je hlučná věc, ale i tak se při začátku filmu všichni ze slušnosti utiší. Aspoň na 5 minut... A už během těch prvních minut Der Baader Meinhof Komplex všechny přirazil do sedaček na další dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny plné perfektní akce, pitomých ideálů, šílených anarchistů, bombových útoků na nevinné a zabíjení nezúčastněných. Pokud někdo chce dělat nenávistnou propagandu, tak takhle se na to musí - na straně RAF může divák vydržet zhruba 20 minut - pak už zůstane jen odpor a nepochopení. Proč to udělali - proč takhle - proč museli nechat vybuchnout zrovna tenhle dům? Proč, kvůli čemu, co jim udělali? Zatčení teroristů přináší útěchu, ovšem v závěru se zadostiučinění z definitivního konce jedné skupiny míchá se hrůzou z nástupu druhé, ještě horší generace. Po návštěvě kina se školou patří k folkloru film pomlouvat, shodit, vysmát se mu. Ne tentokrát. Bezprostředně po opuštění sálu se nikdo nesměje, což je dobře, protože to není komedie. Hloučky se polohlasem přiznávají, že to bylo lepší než čekali, že to bylo brutální, že to bylo dost dobrý. Baader Meinhof Komplexu se totiž povedlo to co spoustě profesorů už dlouho ne - dokázal zaujmout a přinutit k zamyšlení víc než 200 puberťáků.

Spousta věcí ve filmu nefunguje - místy by potřeboval nůžek víc, místy míň, některé motivy jsou ve výsledku celkem nepochopitelné, jelikož vysvětlení patrně zůstalo ve střižně. Ale každý problém je zastíněný částmi divadelního představení v nezvyklém, dokonalém prostředí. Těžko říct jestli by nebylo lepší zajít si na samotné divadelní představení, ale kdo ví. Možná je kouzlo právě v prostředí železáren a v zaměření na nejvýraznější scény divadelní hry; celý kus by mohl být rozvláčný. Každopádně i v tomto nedokonalém provedení jsou pro mě Karamazovi nejlepším českým filmem za hodně dlouhou dobu. Zvláštní zmínku si pak zaslouží hudba k filmu - jedinou vadou na její kráse je nevydání soundtracku.