Tayen

Film není blbý, je jen blbě natočený. Tvůrci se snažili upéct dort s pravou šlehačkou, čerstvým ovocem a kvalitní čokoládou, ale ztratili recept, tak si museli vystačit s instantním dezertem a šlehačkou ve spreji. Dort vypadá na první pohled skvěle, nadýchaně a chutně, ale ve výsledku to jsou prázdné kalorie podřadné chuti. Stejně tak Zimní příběh. Ve filmu je spousta ingrediencí, z kterých mohl vzniknout skvělý film - filosofie o světle, sympatická Jessica B. Findlay a Jennifer Connelly, ďábel, zázraky, hvězdy, krásné zimní prostředí. Ale na všechno je tak málo času, že fantasy svět působí zmateně a bez pravidel, ač jich má spoustu. Každou chvíli se jedno objeví, aby vysvětlilo, proč jeden hrdina může, nemůže, nebo musí udělat to nebo tamto. Nevíme, proč jedna postava tolik nenávidí druhou, ač o tom mluví, nevěříme jí, protože motiv není rozveden. Děj pádí kupředu za zvuků laciného valčíku, romantických řečí o osudovosti, kterou ovšem necítíme, a snaží se na kouzelném bílém koni doklopýtat do konce, po cestě ale ztratí spoustu kousků logiky. Po emoční stránce film nefunguje, jiskření mezi hlavní dvojicí je nulové, fantasy svět neznáme, jen víme, že se v něm to a to děje z důvodů, které nechápeme. A pak střih a celé to pokračuje v NY dnešních dnů se stejně absurdními scénami a logikou. Děj pádí kupředu, nové postavy nemají ani čas se nadechnout a už jsou taky vtaženy do světa zázraků a magie a aniž je poznáme, je tady cílová páska. Pokud by film hrál na komediálnější notu, něco jako Hvězdný prach, mohl být lepší. Kdyby z filmu byla trilogie, kterou by točil někdo jiný, mohl být srozumitelnější. Tak se Zimní příběh hodně nepovedl a je to škoda.

Attila Marcel má nenapodobitelnou atmosféru. Vizuál jako z kresleného filmu a netradiční postavy. Co postava, to originál, až si říkáte, jestli to režisér myslí vážně. Zakřiknuté třicátníka Paula si vychovávají jeho tety k obrazu svému. Je tudíž pianistou, který na svou slávu teprve čeká, ale zatím je tetám vždy po ruce a ony mu za odměnu zajišťují vždy zásobu jeho oblíbených sušenek a svou dusící péči. Dokud Paul nenarazí na sousedku, která si ho pomoci svých netradičních metody nevezme do parády a nepomůže mu zjistit, jací byli jeho dávno mrtví rodiče a tím pádem i kdo je on. Ve filmu se toho moc neděje, nebo se to děje stále dokola. Občas se stane něco bizarního, občas si všímáme detailů. Je to stejné jako Paulův život, dokud nepřepne na jinou kolej. Atilla Marcel je francouzský film libující si sám v sobě a ve své divnosti. Ale tady to není na škodu.

Lze člověka dojmout bez citového vydírání? Jde. Chudák Srulík, ten si toho musel jako žid během války prožít, to by jeden brečel. Z malého hrdiny čiší ale takové životní odhodlání, že se ho sami cítíte. Navíc krásná kamera, uvěřitelné postavy, které se nesnaží na sebe strhnout pozornost. Scénář se s tím, že je hlavní postava dítě nemazlil, nechal ho si život a válku nespravedlivě vyžrat. Doporučuji se podívat v nedepresivním stádiu.

Tak toto je zoufalost. C. G. Moretz mám ráda, ale do role Carrie se absolutně nehodí. Má to být uťápnutá ošklivka, ale i se zdáním nenalíčeného obličeje (nebo hlavně díky němu) svým vzhledem trumfne i tu největší školní hvězdu. Musím říct, že herečka do této role nedorostla ani svým výrazem, ani hraním. Filmu chybí atmosféra, osudovost nebo cokoli originálního - hlavní věci, díky kterým sedmdesátková Carrie tak šokovala. I teď když se podívám na verzi se Spacek, cítím mrazení v zádech. Ale tato nová Carrie je jen tupou napodobeninou. J. Moore zase zachraňuje film, tentokrát jako šílená matka, ale bohužel ani ona tentokrát nedokáže přesvědčit, že Carrie je nejen zbytečný, ale také drzý film, který si myslí, že svým ztvárněním může na sebe přenést pozornost z původní verze.

Ne. Novodobé adaptace pohádek jsou katastrofa. Tvůrci by měli počkat, až se osvobodí od vší barevnosti, zbytečného CGI, fádnosti a najdou někoho, pro koho je příběh důležitější než efekty. Mocný vládce Oz má čtyři důležité "lidské" podstavy a pár pišišvorů - pomocníků. Nejsympatičtější mi byl cynický opičák. A tady je něco špatně. Možná děti budou mít větší radost z barev a hezkých čarodějek, které tady zastupují oblíbené princezny, ale spíše si myslím, že se začnou taky nudit, protože budou vší té sladkosti přejedené. Zápletka je jednoduchá, ale to nevadí, bohužel jednoduché jsou i postavy, a tím nemyslím archetypální jednoduchost, ale bohužel totální nezajímavost. Glinda a Theodora mají úplně stejný mrkací nevinný kukuč, ale blonďatá Glinda působí s tou svou dětskou nevinností až strašidelně, něco jako Baby Jane z filmu Kdo se bojí Baby Jane. Oz má našlápnuto na slušný charakter, bohužel se zastavil v půli cesty a jeho floutek je až moc floutkovatý a bez charismatu a pak se z něj nakonec stane zamilovaný hrdina. Prostě ne, Same Raimi. Zklamání. Nechal jsi svůj talent pohřbít pod kýčovitou tíhu Smaragdového města, stejně jako to udělal Tim Burton s Alenkou.

Cizí oběd je film o obyčejných lidech, kterým jeden omyl přinese vytržení z osamělého života. V jídlonosiči se neskrývají jen lahůdky vonící exotickým kořením, ale také čím dál delší dopisy, důvod k těšení se na další den. Snímek je důkaz, že i z malých věcí lze sestavit velký příběh, ve kterém hlavní roli hraje papír a kastrůlek a dva lidé, které náhoda svede dohromady a navzájem si život vychýlí trochu jiným směrem. Doporučuji tento film, pokud máte chuť na něco (ne)všedního, milého, uvěřitelného, na film, který je o lidech. A rozhodně se na něj nedívejte hladoví. Další kniha v mé knihovně bude asijská kuchařka.

Podobné dokumenty mám ráda, protože jsou o skutečném člověku, bez filmových příkras. Architekta Davida Kopeckého jsem neznala a vlastně jsem se šla podívat, jak je na tom v dnešním českém světě vizionář provokáter. A je na tom blbě. Je na tom blbě, a to je dobře, protože to připomíná, že svět není obracen jen proti nám samotným, ale má to v něm těžké každý, jen to nejde na první pohled vidět. Výpovědi spolupracovníků, přátel a manželky nám umožňují si o DK vytvořit vlastní obrázek. Přesto si nemyslím, že zcela pravdivý, protože na to 75 minut nestačí a výpovědi lidí kolem něj bez výpovědi samotného Davida Kopeckého nemůžou pomoct tuto osobnost zcela pochopit. DK je inspirující dokument o člověku, který bořil a stavěl a zdá se, že neviděl lidi kolem sebe, což se podílelo na jeho sebedestrukci. Ale je to další výrazná osobnost dnešního světa.

O zápletce moc mluvit nebudeme, protože byla předvídatelná a hrála druhé housle. Hlavní je vizuální a zvuková stránka. Ve které době se děj odehrával? Občas to vypadá na válečná léta, jindy na šedesátá, osmdesátá nebo současnost. Stín, světla žárovek a psychedelická stísněná atmosféra doprovázena skvostným hudebním doprovodem. Herci výborní, režie taky. Děj zaostává, ale je to jedno. Jeden z nejdepresivnějších a nejpůsobivějších filmů poslední doby.

Moralitka s myšlenkou pro mladší školní děti a efekty pro dospělé děti. Z mrtvých vstaní Krugera směšná a trestuhodná klička pro efekt jak ukázat rádoby šokující regeneraci vybuchlého obličeje. Trestuhodně nevyužitý talent J. Foster, jejíž tajemnice Delacourt byla barvitá jako živočišné uhlí. Damon uvěřitelný a jediný sympatický. Zábava to byla napínavá a směřující vpřed ale opravdu tohle natočil Blomkamp?

Jsem milovník knižní série, ale abych mohla objektivně hodnotit film, musím odsunout své srovnávání stranou. Stále platí, že Cardova Enderova hra je nezfilmovatelná. Vložit celé politické pozadí, průnik Endera jeho sestry pod pseudonymy do systému a jeho ovlivňování, skrz stoupence, Enderovy vnitřní monology a další, by potřebovalo prostor televizního seriálu se štědrým rozpočtem. Ale mám radost, že zfilmovaný první díl o Enderovi neskončil jako sci-fi hra pro teenagery. Jde poznat, že Hood bere látku vážně a přistupoval k ní s respektem. Výsledkem je potom hutné science fiction s temnou atmosférou a lehkým psychologickým a filosofickým přesahem.