Lucie27

Levné vyvražďovací horory aneb jak šílený španělský režisér natočil šílenou hollywoodskou vyvražďovačku. Horory (v dnešní době tyto horory všeobecně nazývané "teenagerovské vyvražďovačky"), které se snaží sebevíce vylekat diváky, ale omyl je pravdou. Tento horor nevylekal ani jednou mou mladší sestru, která vůbec filmový žánr "horory" nemůže a má z filmu jako je Masakr motorovou pilou či Vřískot bezesné sny. Z propagačních materiálů a článků jsem tomuto film předem dávala alespoň 40% díky krásné Elishe Cuthbert a klasice z 50. let. Když vezmu v úvahu myšlenku: dělat téměř zaživa z lidi voskové figuríny - no, trochu se mi klepou kolena. Ale po shlédnutí filmu musím říct, že nedávám ani 5%. Typická hororová slátanina, která se snaží lákat teenagry pomocí rudé podprsenky kontroverzní Paris Hilton. Doteď nechápu téměř 6 minutovou scénu, kdy Paris Hilton utíká před smrtí (jeden z bratrů) a při útěku ze stanu se ji rozepne mikina a celou scénu vidíme zejména její rudou podprsenku. Ale no tak, pane režisére, vážně si myslíte, že upoutáte dnešní mládež a diváky rudou podprsenkou Paris Hilton??? Naivita. Při sledování tohoto rádoby "hororu" Vás napadne, že není něco v pořádku. Dědička hotelového imperiálu hraje podružnou filmovou roli, řekne pár vět, udělá interesantní striptýz ve stanu, zpotí se, ječí, klepe se, rozepnutá mikina, rudá podprsenka, záběry na její tělo... tohle je horor? Něčím ovšem musí upoutat, když už ne samotným filmem. Připadá mi to, že hrdinové filmu nemají za úkol vylekat diváky, ale vylekat sami sebe, což po 45 min. mě vedlo ke spánku a málem jsem zaspala u něj (koho by bavil horor, při kterém se více bojí herci než diváci??). Vizuálně nejzajímavější jsou poslední scény - tající dům z vosku (muzeum). A samozřejmě, kdo by nečekal v závěru filmu větu: "Poručíku, prověřte znovu počet členů rodiny. Manželé neměli dva syny, ale tři", že by pokračování hororu? Typické.... Navíc, proč mám pocit, že režisér se chtěl pokusit spíše natočit něco mezi Jeepers Creepers a Masakrem motorovou pilou (jenž byl minimálně vizuálně zajímavější a kvalitnější než Dům voskových figurín) než klasikou hororového remaku z 50tých let House of Wax v modernějším pojetí. Ps: osobně nemám nic proti Paris Hilton, být to Pamela Anderson nebo jiná "neherečka" ukazující své spodní prádlo v hororu - byl by to stejný názor.

Kultovní film Davida Ondříčka s výborným hereckým obsazením. Tragikomedie sedmi hrdinů naší doby, kteří zažívají to samé jako lidé sedící v sálu. Není divu, že při skončení filmu, diváci ocházejí z kina s připitomělým a spokojeným úsměvem na tváří a mnoha myšlenkami. Jedná se o příběh sedmi mladých lidí, jenž se snaží najít v tomto patetickém světě trochu té všeobjímající lásky a pozorumění. Ovšem, tak jako v reálném světě, ani u nich to není tak jednoduché a nedaří se jim nalézt to, co hledají. Hrdinové se neustále scházejí a rozcházejí, nalézají ztracenou naději, kterou následně ztrácejí, iluze se rozplývají, nenalezají to, co chtějí a po čem touží.... jak je řečeno v jedné scéně "Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy." Filmová hudba je lehká a typická pro J.P. Muchowa. Film můžu označit jako soubor legendárních výroků a nezapomenutelných hlášek (např. "Co je to muziku" - "To je státní hymna, vole", "Dal bych si něco k pití" - "No, máme tady výborný koláčky"). Film by měli vidět všichni, jenž ho ještě neviděli. Také ti, kteří zažívají novou dobu, nebo neví si rady co, s čím a kde. Lidský příběh o lidech a s lidmi. :o)

Naprosto zdařilý, strhující, emotivní psychologický thriller, který neotřelým a zajímavým způsobem prezentuje téma cestování v čase, jenž je ve filmu Butterfly Effect spojeno s teorií chaosu: „Kdosi řekl, že něco tak nepatrného jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun, který zasáhne celý svět“. Tento film již zaujme tím, že se zabývá touto častou diskutovanou myšlenkou, jenž se stala základem již mnoha filmů (např. Frekvence, Svěrací kazajka, Hranice života). Prostřednictvím efektu motýlích křídel je nám ve filmu sdělováno, že sebemenší změna v minulosti (v současnosti) vyvolá výraznou změnu budoucnosti. Po každém návratu se Evan vrací zpět do trochu jiného světa. Potkává sice stejné lidi, ale jejich životní role a postavení jsou odlišné a nikdy tak perfektní a harmonické, jak by si Evan přál. Nejspíš právě z tohoto důvodu hra na Boha se začíná vymykat Evanovi z rukou a neustále se vrací do různých částí své minulostí, aby napravil věci, jenž se udály jinak než by chtěl. Film má neskutečný děj, tajuplnou atmosféru, výbornou hudbu (legendární Oasis a jejich skladba „Stop crying your Heart out), skvělou vizuální podobu a režijní um J.M.Grubera a E. Bresse, kteří si s filmem velmi pohráli. Začátek filmu je zmatený, netušíte kdo, co, jak a proč. Možná to považuji za pouhé mínus filmu – lehké ztrácení v ději (navíc také považuji za slabinu filmu Butterfly Effect 2). Butterfly Effect mohu zařadit mezi filmy, které je potřeba shlédnout min. 2x či 3x, aby člověk pochopil většinu a film jim dával hlavu a patu. Ashtona Kutchera je milým překvapením a v roli Evana jsem si ho oblíbila a sledovala jsem každý jeho krok. Filmová role Evana poukázala na to, že Ashton Kutcher je ve skutečnosti herec a ne pouhý „maník“ s převaděčem spojitosti. Z počátku jsem považovala za vtip obsadit do role Evana právě takového výrostka jako je A. Kutcher – opak je ovšem pravdou, povedlo se mu ztvárnit roli Evana dobře a předvést to, čemu se říká herecký výkon. Během celého sledování filmu cítíte chvění, napětí a i kdyby vedle Vás trakaře padaly, neodtrhnete oči od plátna. Navíc, kdo by čekal, že právě takto film skončí (myslím tím filmový konec, ne „režijní konec“ uvedený v dvd jako bonus). Očekávala jsem happy-end typického amerického filmu aneb „Žili spolu až do konce života“, ale to se nestalo. Nejspíš je to dobře, takto film je napínavý a překvapivý do poslední minuty a konec filmu je lidnatější a realnější.

Silná zelená, neodolatelná příroda, výlety do okolní krajiny, řeka Kolumbie či Oregon vede k pocitu, že to doopravdy nemůže existovat. Carter Burwell již v předešlých filmech poukázal na fakt, že je výborným skladatelem. Hudba Cartera Burwella posouvá film Stmívání o jeden stupeň výše. Ani zde skladatel neodložil svůj obvyklý klavír doplněný elektrickou kytarou. Tento film opravdu zaujme mladé dívky či ty, kteří knihu četli. Nepatřím mezi –náctileté fanatické milovnice knižní předlohy od Stephanie Meyerové či Roberta Pattinsona, ale mohu říci, že jsem si tyto 2 hodiny nebyly takovou ztrátou času. Navíc, opět jsem si vychutnala příjemného tóny hudby Cartera Burwella.:-)