Marllone

"Vypadá to, že io interactive ten Hitman hodně vydělá" Mohu s klidem říci, že se mi RPO jako hardcore hráči velmi líbil, i když jsem nečetl předlohu a ani neviděl jediný trailer. Vpodstatě je to takový milý příjemný rodinný film, který definuje současné směřování filmů - nerdská masová popkultura. Všechno tu lítá, svítí, bliká a lagy nejsou moc poznat, je to tedy jazda od začátku do konce. Muzika extratřída, a směřuje i více do rocku než jsem čekal, což je dobře. Příběh jede v nejklasičtějším pojetí (špílberg), ale tu a tam jsem zahlédl i témata, která mě jako hráče zajímají a také mi hodně říkají. Krom odtrženosti od reality, která ač s VRkem posledních let nabírá na síle, tady byla vždycky, jsou to i megakorporace, které jdou po monetizaci, takže film odehrávající se v budoucnosti má hodně co říci i o stavu světa dnes. Takovéhle zlé korporace totiž opravdu existují, a je třeba na ně dávat pozor. Jediné výtky mám k jakési "romantizaci" hráčství, které mi přišlo místy až moc okaté. Je to sice virtuální svět ve virtuálním světě (či hrad z písku v hradě z písku), ale svět byl jaksi vybarven až moc hezky a optimisticky, a to mi přijde při znalosti současných poměrů (typu VR chat) jako dost zkreslená představa. Ale to bych chtěl od pohádky asi už moc. Stejně tak jsem byl nadšen z mnoha nerdovských symbolů, ale nepřišly mi zase tak aktuální a tak jako by něco, co by na mě promlouvalo, mi tam zkrátka chybělo (je možné, že to bylo 3Déčkem, uvidím, jestli se to po opětovném zhlédnutí změní, nebo jsem zkrátka jiný typ hráče, než na kterého to bylo směřované). Sečteno podtrženo, velká hitparáda, která rozhodně stojí za to na plátně vidět. Kromě super zážitku a dobrého pocitu si odnáším z kina i víru do budoucna, že tahleta kultůra kriplů už má nějaké to slovo. A to je docela fajn.

Chcete lepší film na podobné téma? Krátkometrážní Kara od Quantic Dream. První shlédnutí traileru ve mě vyvolalo odpudivý pocit, že móda autonomních robotů si začíná podmaňovat současnou filmovou vědeckou fantastiku. Robot zahloubaný do svých myšlenek je celkem nemoderní klišé, které se nikomu nedaří zajímavě podat už od Sní androidi o elektrických ovečkách? Ano, od knihy P.K.Dicka, ne od znásilněného akčňáku z osmdesátek, který se jí velmi volně inspiroval. Vždycky tu máme témátko, na které robotím mozečkem nahlížíme. U Dicka to bylo fetování a náboženství, u Scotta nauka o strachu ze tmy s Fordem, no a tady je to ženská vychcanost a mužská nadrženost. Vlastně celý film jsem byl napjatý, jaké téma si vymyslí, a zhruba ve třetině jsem zadoufal v originální pojetí citového vztahu nezaloženého na mrd... achjo, tak zase nic, naopak. Prsa, vagíny, masturbace ve sprše a nezvratně ztopořené chuje. Nakonec z toho dopadla nechtěná komedie paranoie a šokantních odhalení, o kterých nic netušíme od prvních okamžiků filmu. Ex Machina si z nás vystřelil, a z pomalejších diváků udělal v posledních pěti minutách pitomce. To bylo v podstatě na filmu složeném rádobychytrých dialogů celkem fajn, nicméně si nejsem tak úplně jist, jestli to náhodou, vzhledem ke své hipsterské uměleckosti v závěru, nemyslel jako docela i vážně? Spíš ano, protože kdyby jo, pohrál by si trošilinku s Asimovem. Bohužel ne. V každém případě je to odpočinkové... nechci říct scifi... radši jen drama, které poslouží jako zajímavá hádací hra na nudné večery, kdy se fakt už není na co nového podívat. Ačkoliv musím říct, že mě tyhle průměrnosti, lákající na přídomek "science fiction" začínají už docela kakat.

Zklamání. Jako "intošskej" film pro bílé Američany a Evropany, co si ho sosnou z torrentů a zabijí jeden večer ne je výborný, ale pro jiného než průměrně náročného diváka ne. Ten nenáročný ho vypne po hodině a půl, protože bylo toho dost, a ten náročnější a znalý... v něm objeví jen prázdno. Shluk zdánlivě nesouvisejících, ale samozřejmě protkaných životních epizod totiž vyšumí bez nějakého náznaku katarze. Ta se rozplyne už v průběhu první třetiny kdy je už citací a životních mouder přespříliš. Jedinou spojnici krom nesporných příčin a následků jsem objevil v jídle. To čím se živíme nebo nás živí se mění, ale je to stále zlá věc. Škoda pěkného, ale ne do biodřeně využitého motivů prolínání a akce/reakce. Ty mi přišly mnohem lépe zpracované a více zábavné u několik let starého japonského Fish Story o pitomé punkové písni ze 70. let, co zachrání lidstvo. Detaily, ty Atlas mraků zvládl, ale celé nebe ne.