Dan9K

Největší experimentátor a provokatér v dějinách hollywoodského mainstreamu. Ďábel, který složil tu nejsatanističtější hudbu všech dob, třikrát. Frajer, který hudbu do jednoho z nejslavněších sci-fi oddirigoval v opičí masce a nahrával ho na nádobí z kuchyně a beraní rohy. Jeho soundtracky znamenaly premiéru řady elektronických hudebních nástrojů, nástrojů, které zabraly klidně celou místnost. Zároveň prokázal v celé své kariéře mimořádnou rytmicko-melodickou invenci, konstantní kvalitu, všestranost a má i soundtracky vyloženě líbivé, obvykle čím novější jsou. To vůbec nejcennější na jeho tvorbě ale spočívá pro mě ve faktu, že techniky vážné hudby 20. století používal tak, abych jeho skladby bez výhrad miloval, a to se asi nikomu jinému do takové míry nepovedlo.

Není to jen o Barbaru Conanovi, ale je to hlavně o něm. Soundtrack číslo 1, který navazuje a završuje dědictví Prokofjevova Alexandra Něvského či Carminy Burany Carla Orffa a skoro by se mi chtělo říci, že je i velmi překonává. Barbar Conan mě asi nakonec i k soundtrackům přivedl. Zcela geniální záležitost a ztotožnil jsem se s Pomothyho tvrzením "matka všech soundtracků". Krom Barbara Conana je tu samozřejmě i druhý Conan :)  Ale i Hon na ponorku, Hvězdná pěchota a řada menších projektů. Basil nedělal přehnaně složitou hudbu, přesto však často překvapí svou propracovaností, například kontrapunktem, aniž by to narušilo všeobecnou srozumitelnost jeho hudby. Dominuje ale v emocionálním náboji a především v monumentálních melodiích ostrých rytmů. V podstatě takové orchestrální riffy, které se zažerou pod kůži a chcete je slyšet znovu.

Největší hitmaker historie filmové hudby, a to už se asi nikdy nezmění. Někdy je to hodně Čajkovskij, někdy je to zase Prokofjev, ale skoro vždycky nesmrtelné hudební téma. A navíc, přes všechny ty úžasné Star Wars, Jurské parky, Indiana Jonese, Harry Pottery atd. dokázal překročit svůj stín a vytvořit dílo hluboké a jiné v podobě Schindlerova seznamu. 

Jeden z nejversatilnějších skladatelů filmové hudby a zároveň snad největší ikona. Dokázal složit OST plné známých melodií, lehkosti a obrovských emocí, zároveň si vždycky více vážil svých děl mimofilmových. Má díla hluboká a krásná (Mise), slavná a nesmrtelná (spaghetti westerny), drásavá (Věc), temná (Osm hrozných), pohodová a nostalgická (Profesionál) nebo akční (Bitva o Alžír). A nikdy si nemůžete být jistí, s jakým nástrojovým obsazením tentokrát přijde, může to být celý orchestr, popová kapela, nebo jen pár pípání elektroniky. Navíc obrovský sympaťák a dříč až do smrti. 

Skladatel, ze kterého mám docela legraci, protože celou jeho kariéru se táhne jeden jednoduchý motiv a už je to vlastně skoro trapné. Přesto jeho přístup k minimalismu mě neskutečně ovlivnil na dlouhá léta i v mojí tvorbě a stále mě jeho hudba přitahuje. Hodně tedy poslouchám i jeho koncertní hudbu, kde patří mezi jedny z mála skladatelů širší známosti. Z té filmové jasně vystupuje celá Quatsi trilogie, která je jako celek ideální vstupní branou do světa minimalismu, neboť je všeobjímajícím dílem a tím nejpestřejším a nejzajímavějším co Glass složil a zcela ojedinělým projektem. 

Čert vem Kmotra, ale celá jeho tvorba k filmům Federica Felliniho je nekončící nářez. Jednoduchá, hravá, pestrá, plná nápadů a dokonalý protipól jinak těžkým a složitým filmům. Na nádherném soundtracku k Romeo a Julii z roku 1968 zase dokázal, že umí chytit i za srdce. No a na Kmotra měl štěstí :-) ale i ten je fajn.

Jeden z mála autorů, který dělá poslouchatelné soundtracky prakticky vždycky od začátku až do konce. Piano je klasika, ale soundtracky k filmům od Petera Greenawaye, přestože z filmů jsem skoro žádný neviděl, jsou parádní. Je to autor, u kterého si nejvíc z veškeré hudby na světě užívám saxofon, který využívá velmi rád a velmi exponovaně a ve všech jeho barvách. Navíc je to člověk, který přišel se slovem minimalismus, za což ale vůbec není rád, protože si myslí, že by se to tak jmenovat nemělo, s čímž souhlasím. 

Nevím úplně, co si o Elfmanovi myslet. Zbožňuju skoro všechny soundtracky, které udělal k filmům Tima Burtona. Mají nezaměnitelný styl, hravost, melodiku a temnou ztřeštěnost, která je mi hrozně blízká. Navíc je to autor znělky k Simpsonům a frontman ujeté kapely Oingo Boingo. Když však dělá hudbu u jiného režiséra, sotva si všimnu, že ji dělal Danny Elfman a nic z toho, co na jeho hudbě mám rád, obvykle nenacházím.

Jeho trademarkem jsou pro mě jeho vtipná pizzicatová témata, rozpoznatelná na první dobrou. A taková pizzicata se hodí jako doprovod pro pobíhající myš v cele smrti, nebo jako znělka pohřebního ústavu, nebo k mafiánům a taky klidně jako podklad pro sondu dokonalého amerického života. Zkrátka se to hodí všude a Thomas by to měl používat ještě častěji.

Můj drahý profesor skladby, úžasný člověk a předseda dozorčí rady spolku OSA :-). Gró jeho tvorby samozřejmě tkví v hudbě koncertní, která je těžká a vzletná zároveň, ale nejvíce populární je jistě jeho bláznivá znělka z Četnických humoresek plná nápadů. Ve své filmové tvorbě navázal na Luboše Fišera a jakoby do ní vložil tu část ze sebe, která by mu ve světě tehdejší vážné hudby neprošla.