da-a

Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

Je bohatý, je všemocný, je cynický... a je v zajetí. Obchodník se smrtí Tony Stark se rozhodl zavřít krám a svou geniální tvorbu poprvé zapůjčil vyšším cílům. I tak se rodí superhrdinové. Musím se přiznat, že původní komiks ze stáje nakladatelství Marvel jsem nikdy nečetl. Proto jsem, podobně jako třeba k Hellboyovi, k této adaptaci přistupoval bez vyšších očekávání. Příjemné překvapení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Film je doslova prosycen cynickými hláškami natolik, že se v něm ztrácí i tradiční komiksové artibuty. On vlastně vůbec celý film si evidentně bere z postavy Iron Mana to nejlepší a uzpůsobuje to filmovému rámci natolik, že tu obligátní rvačku na konci nebudete brát jako povinnost vůči žánru, ale solidní vygradování předchozích minut filmu. Ty zachycují Roberta Downeho Jr. povětšinou bez masky, a tedy schopného perfektního ztvárnění multimilionáře Starka se všemi jeho cnostmi (zarámované magnetické srdce) i necnostmi ("Mír? Bezva. Být mír tak jsem bez práce."). Zato skvěle temného, překvapivě klidného a až ke konci megalomanského Jeffa Bridgese jsem nepoznal, ačkoliv bylo tolik příležitostí! Iron Man může dobře fungovat jako začátek nové filmové série, ale stojí si i sám dost dobře na to, abych se k němu rád občas vrátil. Možná dokonce nastal čas poohlédnout se i po té komiksové verzi...

Jan Budař můzou políbeným natěračem matlá svůj herecký part v t(h)eatrální adaptaci pod taktovkou Jaroslava Brabce. Filmy natočené dle divadelní předlohy se špatně komentují, protože pokud je dobrý děj a jeho průběh, téměř vždy se dají zásluhy připsat na vrub originálu, což i vyplývá z logiky věci (proč by taky se adaptovala špatně napsaná hra, že). A tak u filmové verze zbývá zhodnotit, jak se tvůrci popasovali s divadelností předlohy (obstojně, leč nenápaditě), jaké bylo režiserské vedení scény a herců (dostatečné), a hlavně jací byli herečtí aktéři samotní (povětšinou výborní, ačkoliv ta prkennost tam byla - možná záměrně - často zřetelná), popř. ještě kostýmy, hudba a vybrané prostředí (jediná výraznější změna oproti divadlu).Kdybych měl Natěrače hodnotit jakožto televizní promo k nalákání diváků na statickou, leč přístupnější a adekvátnější divadelní hru, tak uspěl. Jako samostatný televizní snímek má omluvenku pro svůj nelehce adaptovatelný původ, ale kvůli absenci hledištního smíchu v dobré kolektivní náladě je filmový Natěrač neúplný a nedopečený. Žádný zázrak, ale proč si stěžovat, když mou jedinnou povinností bylo jen být pohodlně uveleben do křesel a tiše sledovat? ¤ Mému pozadí určitě žádná újma nenastala. ¤

Stal se troskou z vlastního přičinění a stínem z lepších časů. Klouže do temnoty žalu a permanentních kocovin a světlo na konci tunelu jen tak neuvidí. A moc dobře ví, že než bude líp, bude mnohem hůř. MR73 je film plný tvůrčích rozporů. Evidentně se snaží vymezit fabrikovaným americkým kriminálkám podobného žánrového zařazení tvůrčím využitím "art" postupů a nekonvenčním přístupem zajišťujícím divácké nepohodlí zpodobňující do neštěstí uvržené postavy, prosycené pohlcující depresí z nemohoucnosti postavit se čelem korumpovaným soukolím vlivných mocipánů, kterým není lecos vhod. Působivá kamerová práce a pečlivý střih pak dodají atmosféru tak hustou, potemnělou, mlžnou a deštivou, jako samo nitro hrdinů, když úleva od bolesti nepřichází, jen roste jak zhoubný nádor, co se brání operování. Navíc má Olivier Marchal oporu ve vlastních zkušenostech a talentu všímat si detailů v ději a také v autentickém podání Daniela Auteuila, který se záměrně skromnějším výrazivem zdárně vyzařuje ničivé běsy deroucí se na povrch. Jenže, jenže. Ono moc dobře nejde se vymezit vůči zažitým standardům a přesto kolem nich stále kroužit - skutečnost, že příběh byl sestaven z reálných předobrazů, nic bohužel neusnadňuje - a divácká (tedy má) investice pozvolna prchá, když jsem svědkem nasazení příběhu na dobře vyježděné koleje a kdy všechna netypičnost vyznívá jen jako jakési pozlátko z druhé ruky. Tím pádem žádná z katarzí na mě nemůže zafungovat jak by měla, jen jsme se složitými cestami dostali k něčemu již viděnému, (naštěstí jen) ve filmu zažitému a sdělenému. Což vnímám jako tvůrčí prohru právě proto, že dohoda mezi mnou a tvůrci se zdála býti jasnou: my ti dáme strašlivě pomalu plynoucí a hutně náladový děj s nesympatickým postavami, svrab a smrad zatuchlé francouzské kriminálky a reálný look a ty naopak s koncem očekávej mimořádný výnos silného zážitku. A nikoliv, jen komplikovaně vstříc prostému, co už jinde fungovalo lépe. Možná je mé nízké hodnocení způsobeno i tím, že dost dobře nemůžu soucítit s obětí, která si přeje, "aby vrah zabíjel zase, když už je teda pustěnej, ať všichni čumí" a tato z výčitek mu pak do vězení pošle nejen osobní dopis, ale i vlastni FOTKU. Dalším motivem je šéfka útvaru, která se stává stále bezradnější a svým milencem ubitější, ale přiliš pasivní, než aby udělala krok stranou (a mně zavdala příčinu se o ní zajímat). Když nevěřím pravdivé story, něco být špatně musí. Nakonec je tak MR73 hrou na skutečnost, kterou se příliš nevyplatilo sledovat: efektní a vzletnou bublinou, která v kritickém bodě vzestupu praskne a zmizí.

Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

Delegrace. Nevtip. Odhumor. Bezzábava. VYSRANDA! Zákeřnost při psaní jakéhokoliv komentáře, kritiky, recenze či jiného slohového útvary zabývajícího se hodnocením filmové tvorby spočívá v tom, že pokud ve filmu něco funguje tak, jak má, tak to většinou nevyčnívá z řady a stává se pro nás samozřejmostí. Samozřejmostmi, které jsou snadno k přehlédnutí a které vyvolávají pocit, jako by byly zmáknuty levou zadní s absolutní lehkostí, povinně kvalitní prací, kterou si snad nikdo nedovolí zazdít. Od technických záležitostí, k nimž patří hudba, kamera, střih nebo využití filmových prostor, přes práci tvůrčí (vedení herců, dialogy, uvedení a zakončení scény, řazení scén za sebe, pointy) po vyložené specialitky, bez nichž se snímek nutně rozpadá (tempo a gradace příběhu, důraz na detail, smysl celku, smysl detailu v celku a mnoho, mnoho dalšího). Že to vše dá každému fimařskému týmu hodně zabrat a samozřejmostí to zdaleka není, začneme vnímat až ve chvílích, kdy něco z toho přestane fungovat a jako písek v pístu obrovského soukolí začne drhnout a pocit dokonalostí nenávratně prchá v hořké deziluzi. Děje se to, musí se to dít. Tvůrčí práce má svou hodnotu právě proto, že výsledek není nikdy jistý a je tolik rizik, tolik neznámých, co na umělce číhá a kterými musí projít, chce-li v umělecké tvorbě nadále působit. Přirozeně, každá bitva nemůže být vítěznou. Jenže exces, kterého se tým pod vedením Martina Kotíka dopustil při výrobě komedie Vy nám taky, šéfe! je pro mne pamětihodným bohužel právě tím, že je mým prvním shlédnutým filmem, ve kterém nefunguje zhola, zholA, zhoLA, zhOLA, zHOLA, ZHOLA NIC z výše popsaného. Což je smutným a nezáviděníhodným unikátem, tím spíš, že vzniknul v českém prostředí. Jedním z pilířu neumětelství byl scénář, druhým, mocně podpírajícím, pak režie. Dílo Petra Nepovím(a) má tu vlastnost, že v ní naprosto chybí vtip, což je v komedii dost zásadní problém. A tím nemyslím, že by se vtipy nedařily, ony tam nějak žádné nejsou. Nijak nezačínají, nijak nekončí. Z každé scény, každého dialogu je cítit bezradnost ke zvolené látce a nedostatek talentu, jak scénář koncipovat tak, aby z nadějného námětu bylo vydobyto něco, co by bylo hodno vyprávění, nebo na co by se - lakonicky řečeno - alespoň dalo dívat. Tuto prioritní neschopnost doplňuje ztuhlost Kotíkovy zmarněné režijní práce, když ani teď, ani v předchozích snímcích nedokázal své, často slavné a dříve prokázaně schopné herce ždímnout o více než jen o podprůměrný výkon (což se bohužel stalo i kdysi živelné Ivě Janžurové). A tak je divák např. svědkem scény v hospodě, jejít obsah je líčen slovy: A: To s tím šéfem je blbý co? B: Jo. A: A co s tím? B: Nevím (upiju pivo a tvářim se otráveně). Smysl? Nulový. Vtip? Ani ťuk. Idea? Není. Takových scén je ve filmu většina a všechny smrdí vzduchoprázdnem, jen čekajícím na někoho s nápady, kterým by jej vyplnil. Zřejmě nejhorší je pak Kotíkova práce s očividnými neherci (Dominika Kadlčková, David Kraus), na nichž je názorně vidět, že nedostali žádné vysvětlení, jak na place nepůsobit nešťastným dojmem opuštěných káčat, což je dehonestující úloha pro všechny zúčastněné. Spousta scén se odehrává v naprosté křeči a sterilitě, kdy se kamera ani neobtěžuje měnit své úhly a třeba takový Jiří Langmajer je ve dvou odlišných scénách ve stejném bytě v rozmezí cca dvaceti filmových minut snímán v totožné pozici z identické strany, jako by nikdy z toho pokoje neodešel! Ve výsledku je tak Vy nám taky, šefe! mým prvním uděleným odpadem! a nově mým ustanoveným mementem pro všechny shlédnuté filmy minulé i budoucí. Jako taková je jeho cena nevyčíslitelná. Tak aspoň něco, šéfe.

1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".

Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.

Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.