DaUr

Další z filmů, pro které se nejlépe hodí adjektivum "divný". A také jeden z těch, kterým vůbec neškodí jejich extrémní délka. Precizní režie, výborné herecké výkony a takřka neustávající a vkusný hudební doprovod mi zabraňují hodnotit hůře, emocionální chlad mi naopak nedovolí hodnotit lépe. Snímek mě jednoduše nevtáhl a nezaujal natolik, abych ho zařadil po bok takového Donnieho Darka.

89%, celá recenze zde.

Skvělá hudba, přehledná akce a dostatečně drsně působící hlavní herecká dvojice proti spoustě vycpávkové vaty, prodlužující snímek na nesnesitelnou délku, a proti podivné kameře, která je jednak nekvalitní co se obrazu týče, a jednak příliš nestálá a zmatečná. Scénář nepředvádí nic nového pod sluncem, podobných kriminálek už tady byla spousta, jediné, co tedy Miami Vice vynáší z průměru, je zručná režie Michaela Manna. 70%. PS: Závěrečná přestřelka mě ale hodně bavila.

Klasický Miyazaki. Nekonfliktní, poklidná pohádka o mladé čarodějce, postrádající jakékoliv zvraty a napětí, ale zároveň jednoduše kouzelná a neuvěřitelně milá. Kiki asi nikoho vyloženě nenadchne, nicméně alespoň vyčaruje úsměv na tváři a klid v duši. A to bez zbytečných klišé nebo patosu, což se cení.

50%, celá recenze zde.

Nepatrně lepší než jednička, především zásluhou sympatičtějších herců. Nicméně se stále jedná o stupidní, laciné a ani trochu strašidelné vaření z vody, takže "hrůzostrašné a dechberoucí" trojce se už radši vyhnu. Co je sakra děsivého na tom, že po půl hodině domácího videa spadne z háčku pánev? Snad jen ta částka, kterou to tvůrcům zase vydělá. Ach jo.

Inteligentní a civilní snímek, který si mě ale nedovedl nijak výrazněji získat.

Jasná ukázka toho, že když se rozhodnete vést svůj život jako mizera (tzn. krást, chlastat a fetovat), jako mizera i skončíte. Zajímavě stavěné drama o penězích, rodinných hodnotách a o dvou bratrech, kteří si chtějí přilepšit a namísto toho sami sebe pošlou do nejhlubších pekel. Krom hereckých výkonů, kterým vévodí Hoffman (mně osobně dosti nesympatický člověk, ale báječný herec) je hlavním pozitivem upřímnost, až brutalita, kdy žádná situace není zbytečně "americky" přikrášlena a oba hlavní protagonisté jsou naopak taženi největšími sračkami, jaké si dovedete představit. Na hollywoodské poměry tedy vcelku neobvyklý tah, který ovšem diváka znalého i kinematografie jiných končin zase tolik nepřekvapí. Stejně tak mozaikovitost vyprávění - střídání času i ústřední postavy je na jednu stranu účinným tahem, jak nastínit více úhlů pohledu na určitou událost, ale zároveň působí poněkud rušivě a probíhá možná až příliš často. Celkově se tedy jedná o snímek, který mě sice místy nudil, ale především ke konci mě dokázal přesvědčit o svých kvalitách a vybojovat si tak ne úplně špatné hodnocení. 70%.

Podivný film. Téměř hodinu a půl jsem zůstal neosloven a zoufal si, že mě Reitman tentokrát zklamal a natočil ryze průměrný snímek. Nesmál jsem se, emoce jsem nijak extra neprožíval, a že by mě bavil příběh, to se taky říct nedá. Ale v určitý moment se to zlomilo. Uvědomil jsem si, že s hlavním hrdinou se dokážu ve velké míře ztotožnit, což je věc, kterou u filmů zažívám velice rád. A od té chvíle jakoby všechny složky začaly fungovat - herci začali být více sympatičtí, scénář se šikovně vyhnul všem "závěrečným" klišé a z průměrného romanticky-komediálního dramatu se tak stala inteligentní podívaná, která nás sice nevyzuje z bot, ale alespoň příjemně potěší.

Začnu nesmírně originálním tvrzením, že kdyby se měl hodnotit pouze výkon Al Pacina, pět hvězd by nejspíš nestačilo. To, že tady o něm téměř básní každý, není jen efektem stáda, jak by se dalo domnívat, ale jen zaslouženým uznáním jeho umění, bez kterého by Ďáblův advokát klesl o několik kvalitativních úrovní. Každý jeho pohled, každé gesto a každý úšklebek, vše má své místo a je jen trochu škoda, že ho tvůrci a především scénáristé naplno vypustí až v úplném závěru. Režie ale oproti tomu nijak převratná není, krom několika šikovných skloubení kamery a hudby, dohromady tvořících silně znepokojivou atmosféru.